Moravský drak se skládacími křídly – rozhovor

Mirku, ty jsi teď na své cestě napříč Jižní Amerikou. Vyrazil jsi v prosinci 2015, ve které jsi zrovna fázi? A kam míříš právě teď?
Zasněžený start proběhl začátkem prosince 2015 ve městě Ushuaia v Argentině. Od té doby uběhlo už moc času a změnilo se hodně věcí, včetně cesty samotné. Mám za sebou přes devět tisíc kilometrů a podle původního plánu bych byl skoro ve finišující fázi, což by mně popravdě teď trochu vadilo. Jsem rád, že jsem se původního plánu nedržel. Během dlouhých, kolikrát i nudných etap pampou jsem přemýšlel a rozhodl se půlroční cestu natáhnout na celý rok. Právě teď zdolávám nástrahy severního Peru a mířím do Ekvádoru. Je pravda, že mě jižní část této země lehce zklamala, ale severní části se zatím dobře daří napravit vzniklé škody. Rád se kochám, a protože je tu hodně pomalého stoupání, ledacos si prohlédnu. Avšak můj čas v Jižní Americe se pomalu krátí.

Jako způsob přesouvání jsi zvolil skládací kolo. Proč sis nevzal rovnou koloběžku? Co tě ke skládačce přivedlo?
Koloběžku ne, pedály jsou pedály. Skládací kolo je blíž kolu než koloběžce. Dnešní skládačky nejsou 20kg hromady železa s jedním převodem. Mám tady stroj, který sice se vším váží 45 kg, ale jinak je to plnohodnotné kolo, které je velmi konkurenceschopné. V bodovací tabulce za sebou směle nechává nemálo skutečných expedičních kol. Nápad, že pojedu na skládačce, vznikl, jak už to bývá, celkem náhle. Měl jsem sice v plánu cestu Jižní Amerikou, ale pořád tomu něco chybělo. Chtěl jsem, aby má cesta měla nějaký širší smysl. Nakonec se zadařilo. Testuji tady skládačku v opravdu těžkých podmínkách a zároveň děláme s kamarády radost i jiným v podobě najetých kilometrů proměněných na peníze pro charitu.

Jak se ti povedlo udělat ze své cesty charitativní akci? To, že z každého najetého kilometru jdou, díky sponzorům, peníze na charitu, to je následováníhodné!
Věděl jsem, že můj kamarád Michal Kadlec se o podobné akce rád zajímá a charita mu není cizí. Pak už zbývalo jen kontaktovat jeho kamarády a nápad byl na světě. Sbíráme 5 Kč za každý můj najetý kilometr. Jsem rád, že do toho kluci šli, protože mě samotného to motivuje. Netočím si tu kilometry jen tak pro nic za nic a neužívám si toho neskutečného výletu jen tak sám. Sice jsme byli domluveni na dvanácti tisících kilometrech a už teď je najeto skoro dvojnásobek. Uvidíme, co bude, třeba se k nám ještě někdo přidá.

Kterou charitu sis vybral takto podpořit, a proč?
Já jen točím pedály a tlačím skládačku kupředu. Kam vyjeté peníze opravdu půjdou, si rozhodnou sami podporovatelé. Zatím o žádném konkrétním směru nevím, ale už teď se na to těším.

Naložen „natěžko" cestuješ úplně sám. Není to legrace, když je cesta zamýšlená na delší dobu a ty si všechno potřebné musíš vézt na vlastním rámu. Kolik váží tvoje bagáž?
Veškerý náklad váží kolem 30 kilo. Díky tomu cesta vede přes vyprahlé pouště, horké kaňony i vysokohorská sedla, bylo zapotřebí vzít s sebou dost věcí. Jak letní, tak i zimní oblečení atd. Většinu času jedu pořád v tom samém a sem tam to vyperu. Ale když jsem se několikrát dostal do čtyř až pěti tisíc nad mořem, přišlo vhod všechno teplé oblečení. Tady v Peru se stále dostávám do velkých výšek. Zatímco v údolí je pěkné léto kolem 30 stupňů, o dva kilometry výš je ve čtyřech kilometrech po ránu lehce nad nulou. Už jsem ale zjistil, že některé věci a vybavení vezu opravdu zbytečně, takže plánuju poslat nějaký balík zpět domů. Pošlu to asi z Kostariky. Co se jídla a pití týče, v některých částech Argentiny a hlavně Bolívie bylo potřeba sbalit se i na několik dní, což byla taky velká zátěž navíc.

Jet sám byl záměr, nebo jsi nenašel vhodného a dost odvážného sparing partnera, kterého by plán procestovat Jižní Ameriku nezastrašil?
Minulých pár výletů na kole jsem vždy jel s dlouholetým kamarádem. Roky nám ale letí a třicítka je pro většinu možných sparing partnerů stopka v utrácení jen za sebe. Začali investovat do rodiny. To byla první výmluva. Osobně si myslím, že představa vzdát se své „oblíbené" práce, postele a obýváku byla pro většinu hlavním důvodem, proč nejet. A já to i chápu. Je to dlouhá cesta a člověk musí změnit svůj život od základů. A po návratu zase začít od nuly. To je moc složitých úkonů na jeden výlet. Takže jsem vyjel sám s tím, že vůbec netuším, do čeho jdu a jak to bude fungovat. První týden v Ohňové zemi podle toho taky vypadal. Nechápal jsem, co se to děje, najednou jsem přistál na konci světa s výhledem na obrovský kontinent před sebou. Stál jsem tam já a skládačka, kterou jsem znal týden. Takže start byl těžký, ale postupem času si člověk zvykne. Začal jsem si víc věřit, rozhodoval jsem se sám a začal si užívat svobody. Teď kdybyste se mě zeptali, jestli jet sám, nebo s někým, radil bych jet sám. Je to opravdu lepší.

Na jak dlouho cestu plánuješ?
Původně byla cesta naplánovaná do Mexika na sedm měsíců, tedy do června. Díky nudě v jižní Argentině a mým úvahám plánuji dojet do roka a do dne. Čili někdy koncem listopadu. Zatím mám letenku z Kostariky na Aljašku. Ze severu se během léta dostanu do San Francisca a pak budu plánovat dál. Zatím to vypadá na Havaj, Japonsko a transsibiřskou magistrálou do Moskvy. Jak se v listopadu dostanu z Moskvy domů, to ještě netuším. Letět nechci, tak asi po vlastní skládačkové ose, když počasí dovolí.

Jak se na skládačce cestuje Andami? Jižní Amerika není co do terénu právě snadný cyklooříšek.
Samotnými Andami se cestuje překvapivě lehce. Nebo spíš stejně těžce jako na normálním kole. Problém je v kvalitě cest, které jsou už od Patagonie přes argentinská sedla, bolivijské solné pláně a i peruánské hory někdy opravdu strašné. Často to bývá jen vyhrnutý pruh v zemi. To se postará skládačce o značné problémy a menší rozměr kol působí problémy zase mé zadní části. Sice mám kola jen o dva palce menší než rozměr klasického horského kola, ale i to málo je dost znát. Někdy i menší šutr dokáže rozhodit celé kolo i se mnou. Na druhou stranu si člověk pamatuje spíš ty horší cesty a na ty pěkné zapomíná, takže abych nebyl nespravedlivý… jsou i úseky, kdy je to pohodlná spanilá jízda krajinou.

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

připravila Tereza Bošková
foto Miloslav Šlegl