Úvod » Články k časopisu » Z Těchonína do Benátek a zpět

Z Těchonína do Benátek a zpět

Na nápad dojet s dětmi na kole do Itálie přišel náš synek. Prý by se chtěl podívat do Benátek. Do města, které je vystavěno přímo na moři, kde nejsou ulice, ale kanály s vodou, a kde se místo auty jezdí na loďkách. Absolutně netušíme, kde to vzal. Ovšem myšlenka zkusit přejet Alpy a dojet k moři nás nadchla. Vloni jsme s dětmi putovali pohodově podél řek Loira a Dunaj, na letošek jsme dostali chuť na něco náročnějšího. Bylo jasné, že s dětmi starými šest a osm let se musíme stále ještě zuby nehty držet cyklostezek, ale věděli jsme, že nějaké kopce bychom zvládnout mohli. Cesta k italskému moři a zpět se jevila jako ideální cíl.

Poprvé v životě vyrážíme na dovolenou na kole rovnou od dveří domova. Osmiletý Víťa pojede na čtyřiadvacetipalcovém kole celou trasu sám, šestiletá Šárka má kolo dvacetipalcové a občas ji ještě tatínek potáhne zapřaženou za svým kolem tažným zařízením. První kilometry vedou po stokrát projeté cestě do Letohradu. Zastavili jsme na náměstí, kde se kolem nás během chvilky utvořil chumel lidí:
„Kam jedete takhle naložení?"
„Ále, do Itálie, do Benátek." (Proč se tvářit skromně, že?)
„I s těma dětma?"
„Jasně že jo!"
„Tak to jste dobří!"
„Nejsme, vyrazili jsme před hodinou a máme za sebou teprve 18 kilometrů."
„I tak, klobouk dolů! A šťastnou cestu!"

Míříme na Vysočinu. Za Vysokým Mýtem to začalo. Stoupání střídá sjezd a bez odpočinku hned zase do kopce. „Jak já se už těším do Alp, tam si odpočineme." Trasu jsme neplánovali nikterak pečlivě – prostě jsme nabrali přímý kurz na Sezimovo Ústí, kde máme domluvenou mezistanici u příbuzných. „Za čtyři dny jsme u vás jako na kole," slibujeme do telefonu. Třetí den však naše cesta málem předčasně skončila. Blížíme se k Želivu a zatraceně spěcháme, protože utíkáme před bouřkou. Slejvák jako z konve, blesky lítají doslova nad našimi hlavami a schovka nikde. Už jsme minuli vjezdovou ceduli a sjíždíme prudký kopec do centra obce. Jedu jako poslední, děti přede mnou. Najednou se mi zdá, že se Šárka nějak rychle vzdaluje, a za chvíli slyším, jak začala brečet. Úzká silnice se stáčí doprava v bezmála pravém úhlu, a Šárka se tam řítí šílenou rychlostí, auta v protisměru! Úplně ve mně zatrnulo. Náš anděl strážný má s námi někdy hodně práce. I v té rychlosti Šárka zatáčku naštěstí vybrala a za ní se sklon zmírňuje a následuje rovinka. Tam na nás už od autobusové zastávky mává Luděk. „Tatínku, mně to kolo vůbec nebrzdilo!" stěžuje si ubrečená dcerka.
Jsme promoklí do poslední nitky, ale to teď nevnímáme. Úplně se klepu při představě, co se mohlo stát. Tatínek překontroloval a dotáhl povolené brzdy, převlékli jsme se a jdeme to rozdýchat do hospody na večeři.

Přes Šumavu k Dunaji
Přes Hlubokou a Český Krumlov směřujeme na Šumavu. Měla jsem pocit, že když jsme přejeli Vysočinu, jen tak něco nás už nerozhází. Ovšem kopec nad Hořicemi na Šumavě překonal všechna naše očekávání. Nezbylo než slézt z kola a několik kilometrů tlačit. Výhledy shora však stály za to! Hladina jihočeského moře Lipna se zrcadlí v zapadajícím slunci. Bereme to jako trénink na Alpy.
Po šesti dnech a čtyřech stech kilometrech jsme na hranicích. Hraniční přechod Nové Údolí – Haidmühle jsme si nevybrali náhodou. Kousíček za hranicemi totiž začíná cyklostezka, která vede po tělese bývalé železnice a je pojmenovaná po rakouském spisovateli a milovníkovi šumavské přírody, Adalbert-Stifter Geh- und Radweg.

Šotolinová stezka se kroutí kopcovitou krajinou a už jen málo připomíná, že zde až do roku 1976 jezdily vlaky. Úvodní dva kilometry vedou mírně do kopce, pak už jen z kopce. Ovšem s ohledem na lokomotivy ‒ stoupání nebo klesání je rovnoměrné a nepřesáhne dvě procenta. Je nám líto, když stezka ve Waldkirchenu končí a my musíme na silnici. Jestli jsme si mysleli, že k Dunaji to ze Šumavy bude jenom z kopečka, tak jsme se pěkně spletli! Čekalo nás několik nepříjemných stoupání a potom prudký sjezd do údolí Dunaje. U Pasova jsou stráně kolem nejdelšího evropského veletoku velice strmé.

Římská cyklostezka – od Dunaje k jezerům Solné komory
Město Pasov, německy Passau, leží na soutoku tří řek (Dunaj, Inn a Ilz). Podél Innu vede známá Innská cyklostezka, a kdybychom se jí chtěli držet, pohodlně bychom dojeli až do Innsbrucku. Jenomže my si to snadné dělat nechtěli. Rozhodli jsme se pro malou odbočku k jezerům Solné komory, a tak Inn u Bad Füssing opouštíme, abychom se k němu o týden později opět napojili.
Pro cestu do Solné komory jsme využili Římské cyklostezky. Ta vede po stopách, které zde v minulosti zanechali staří Římané. Přiznám se, že nás Římané zanechávali poměrně chladnými, protože se zatáhlo a začalo vytrvale pršet. Stezka nás prováděla po příjemných silničkách takřka bez provozu, ale také s nulovou možností se před deštěm schovat. Došlo tedy na pláštěnky. Pro nás byla jízda v dešti protivná, pro děti to byla zábava. Soutěžily, komu se vepředu v pláštěnce utvořil větší bazének, ale když si vodu vzápětí vylily na boty, legrace skončila. „Maminko, tatínku, já mám mokrý boty a je mi zima."

Cyklostezka Solnou komorou – v dešti nejkrásnější oblastí Rakouska
Devátý den byl významným dnem. Od rána poprchávalo a zpod pláštěnek jsme se snažili z mraků vykoukat, zda se netrhají a nebude svítit sluníčko. V jednu chvíli se však můj pohled zastavil. „Tamhle to černé – to nejsou mraky, to jsou hory! Jsme v Alpách!" A v dálce pod námi je vidět modrošedá hladina prvního jezera, Attersee. Na počest dojetí na úpatí Alp vytahuji fialovou čokoládu z pravého alpského mléka (táhnu ji s sebou pochopitelně z domova, 550 km). Nevydržela ani minutu.
Solná komora je prý jednou z nejhezčích oblastí Rakouska; popis na všech internetových stránkách doprovázejí téměř kýčovité obrázky modrozelených jezer v těsném sevření strmých štítů vápencových Alp, to vše pod blankytně modrou oblohou. To přece nesmíme vynechat!

Cyklostezka Solnou komorou neboli Salzkammergutradweg je asi 350 kilometrů dlouhá osmička (křížení v Bad Ischl) se začátkem a koncem v Salcburku. Když se napojíme nad Attersee a budeme pokračovat po směru hodinových ručiček, nejzajímavější úseky nemineme. Zpočátku to vypadalo ideálně. Každý večer jsme našli travnatou pláž na břehu nějakého kouzelného jezera, ale koupání nám překazilo počasí. K vytrvalému dešti se ochladilo, teploměr na pěší zóně v Bad Ischl ukazoval v pravé poledne 10 °C. Na cachtání v jezerech tak nebylo ani pomyšlení. Při ranním pohledu ze stanu nás zarazila bílá pokrývka vrcholků okolních hor. A to byl prosím 21. červen, první letní den. Na tento den jsme navíc měli naplánovanou prohlídku hallstattského solného dolu a ledové jeskyně. Počasí vyloženě vhodné na to, lézt do studeného podzemí!
Hallstatt, zapsaný na Seznam UNESCO, je právem označovaný za nejmalebnější město v srdci Solné komory. Aby se městečko vtěsnalo do úzkého pásu mezi horu a jezero, jsou dřevěné domky doslova nalepené na skalní masiv, jiné jsou částečně postavené na kůlech zapuštěných v jezeře.
Okolí Hallstattu bylo osídleno již tisíce let před naším letopočtem. Lidé tu vysoko v horách těžili sůl a dodávali ji do celé Evropy. Nad Hallstattem se sůl těží dodnes, a jestli chcete znát odpověď na otázku, jak se solná ložiska dostala do nitra hory, vydejte se na prohlídku solného dolu. Po exkurzi přejíždíme pár kilometrů do sousedního Obertraunu, odkud nás lanovka vyváží vysoko do hor. Uvnitř skal se nacházejí dvě jeskyně: Mamutí a Ledová. Vzhledem k pozdní odpolední hodině nám zbyl čas jen na jednu z nich. Vybrali jsme jeskyni Ledovou a návštěvy nelitovali.

Ze Salcburku po Tauernské stezce a první alpské sedlo
Do Salcburku přijíždíme třináctý den cesty. Máme za sebou 800 kilometrů a posledních několik dní nám pořád leje. Stan je už notně navlhlý, karimatky nasáklé vodou a suché oblečení dochází. Brašny jsou plné letního oblečení ‒ jedeme přece na jih, ne? Každý večer však stanujeme v přírodě, ještě není tak zle, abychom zaťukali na dveře nějakého penzionu a žádali o nocleh v teple a suchu. Dost možná by nás hnali, kdyby viděli, jak z nás kape voda a odpadává jehličí. V Salcburku jsme si nechali udělat společnou fotku pod hradem Hohensalzburg, symbolem města, a vydáváme se po Tauernské cyklostezce dál.
Tauernradweg (ze Salcburku ke Krimmelským vodopádům) je možné absolvovat ve dvou verzích, podél řeky Saalach, nebo Salzach. My jsme si vybrali řeku Salzach. Stanujeme asi metr od cyklostezky, kde byl jediný relativně suchý plácek, všude kolem byla země podmáčená. „A dost. Jestli bude pršet i zítra, jdeme spát do hotelu!" Vaříme přímo na stezce, stejně po ní nikdo nejezdí. Ale za chvíli jde kolem pán na procházku se psem. „Dobrý den, co bude k večeři?" ptá se zvesela. Rakušané nás mile překvapili. Vypadá to, že mají pro náš způsob putování pochopení. Divoké táboření nepodnikáme proto, že chceme za každou cenu ušetřit, je v tom spíš touha po volnosti a překonání pohodlnosti. Nalezení pěkného místa na nocleh je pro nás vždy odměna na konci každého dne.
Tauernská cyklostezka je parádní. Počasí nám nezvykle přeje, od rána svítí sluníčko a my máme konečně ty kýčovité pohledy na strmé štíty Vysokých Taur. Před Kaprunem se údolí rozšiřuje a do dáli bělostně září Kaprunský ledovec. I v parném létě je nahoře možné lyžovat, ale necháváme si zajít chuť. Chladu a zimy máme dost, užíváme si teplého dne.
Údolí je zakončeno hradbou hor a my stojíme těsně pod nimi. Zezdola jako by nic nenasvědčovalo tomu, že jsme jen malý kousek od jedněch z největších evropských vodopádů. Míjíme konečnou stanici vlaku a začíná jít do tuhého. Musíme vyjet do výšky 1040 metrů, zaplatit vstupné, a pak již pěšky stoupáme upravenou pěšinou podél třech kaskád padající vody. Po nedávných deštích je to opravdu efektní podívaná.
U Krimmelských vodopádů také oficiálně končí Tauernská cyklostezka. Když chceme pokračovat dál, do údolí Zilleru a Innu, musíme přes Gerlos Pass. Máme před sebou první pořádné alpské sedlo. Serpentiny se kroutí vzhůru kopcem a děti šlapou statečně. Máme čas, nikam nespěcháme. Často odpočíváme a užíváme si výhledy na vodopády. Míjí nás spousta motorkářů. Mávají nám a ukazují vztyčeným palcem na děti, že jsou jedničky. Hluk a smrad z jejich strojů mi ale lezly na nervy. Konečně jsme nahoře, cedule ukazuje 1628 m n. m. Nálada slavnostní – jsme ještě výš než na vrcholu Sněžky. Pogratulovali jsme dětem ke zdolání jejich prvního alpského průsmyku a tatínek jim pro jistotu zkontroloval brzdy.
Odměnou za zdolání každého kopce bývá sjezd. S dětmi si jej tolik neužíváme, protože na ně musíme neustále dávat pozor. Radost je však neskutečná: „To bylo super! Já chci ještě." „Jó, to si budete muset znovu nějaký průsmyk vyjet." Na Zillertálské cyklostezce slavíme 1000. kilometr od výjezdu z domova. Statistika je neúprosná, z patnácti dní nám jedenáct pršelo.

 

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.publero.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

text a foto Markéta Hroudová a Luděk Zigáček