Úvod » Články k časopisu » Co všechno jsem viděl a zažil

Co všechno jsem viděl a zažil

Co všechno jsem viděl a zažil

Právě jsem se vrátil z cestování na kole po jižní Africe a jsem plný dojmů ‒ příroda, kultura, hory, moře, lidé. Ale také vztahy, situace, atmosféra. Zamýšlím se nad tím, co mi cestování přináší, proč jsem schopen šetřit na cestování a utrácet za něj, zažívat nepohodlí, stres, někdy i trochu nebezpečí, proč jsem jen přesunem „tam" ochoten strávit dvacet nebo třicet hodin, dohánět pak pracovní resty i doma utržené žaluzie, ucpaný odpad, zaplevelený trávník a podobně. Když se na cestě něco nedaří nebo jde takzvaně přes závit, když bolí nohy a cíl se nepřibližuje, když se zadek nehojí a každé usednutí bolí až do zubů, když se bouří žaludek nebo vstávám uprostřed noci, ptám se, jestli to za to všechno opravdu stojí. A bojím se, že v tu chvíli neznám odpověď nebo by nebyla úplně optimistická. Bojím se hlavně, že až přijedu domů, že na to vše začnu zapomínat, zůstanou jen ty skvělé zážitky a já zas začnu plánovat a toužit někam vyrazit. A pak se zas budu ptát – stojí to za to?
Na letišti jsem při přestupu čekal vedle skupinky českých sběratelů turistických cílů – evidentně – jinak je nelze nazvat. Asi nevěděli, že jim rozumím, nebo jim to i tak bylo jedno. Tři dvojice mezi padesáti a šedesáti, byli rozhádaní do krve, vyčítali si malichernosti a kategorizovali vážnost invektiv, přičemž „skřet" byl evidentně mnohem vážnější než „debil". Mně to docela zkrátilo čas, bylo to zábavně trapné, ale i smutné. Nemám nic proti cestování ve skupině, ale má to svá specifika, na cestovatele to klade určité, a podotýkám, že nemalé, nároky. Pochopil jsem, že jim sbírání památek, chrámů a selfíček před monumenty z knih „Top turistické cíle světa" nepřineslo žádnou radost. Možná až to budou vyprávět a ukazovat závistivým známým…
Co jsem viděl já? Vycházet slunce, vír rudého prachu v džungli, malé černoušky s plachými pohledy a bosýma nohama, nekonečné výhledy do údolí, zakryté mlžným oparem, prázdné pláže za hustého deště, cítil jsem vůni eukalyptového lesa i divokých bylin, jehlice slunečních paprsků zarývající se mi hluboko do kůže i chlad až do morku kostí, prach, který nešel smýt z obličeje. Nic, co bych mohl někomu ukázat a jen stěží to budu někomu vyprávět. Ti hádající se lidé mě přivedli na myšlenku, proč cestuji já. Dozvídám se něco sám o sobě, učím se sám se sebou být, učím se mít se rád. Nepotřebuji k tomu žádný adrenalin ani simulace skutečných situací, a jak jsem pochopil tentokrát, nepotřebuji k tomu nakonec ani ty dálky, potřebuji k tomu kolo, fyzickou zátěž, pohyb. Cíl pro mě není tak důležitý. Poznání sebe sama, své role ve společnosti, smyslu své existence považuji za nejdůležitější vůbec. Bez kola bych se takovému poznání asi ani nepřiblížil, přičemž netvrdím ani teď, že k němu beze zbytku došlo. Ale i to poodhalení bylo mimořádné. Věřím, že mi ten „zážitek sebe samého" teď naskočí kdykoliv usednu na kolo. Mrzí mě, že to nedokáži lépe popsat a sdělit, ale věřím, že vy, kdo jezdíte na kole, mi rozumíte.