Úvod » Články k časopisu » Abcházie – cestou necestou zemí nezemí

Abcházie – cestou necestou zemí nezemí

Na východním pobřeží Černého moře leží nenápadná malá země, která má obrovský potenciál stát se turistickým magnetem. Teplé moře, čistá jezera, dravé řeky, vodopády a hluboké jeskyně ve vysokých horách, subtropické podnebí, v kterém se daří exotickému ovoci, pestrá kuchyně, dobré víno a čaj - všechno na území jen o málo větším než například Plzeňský kraj. Její obyvatelé si před 23 lety vybojovali nezávislost v těžkých bojích, při kterých však byla zničená veškerá infrastruktura a dodnes je v žalostném stavu. Svět ji zná jako Abcházii, téměř žádný stát však její samostatnost neuznává, tedy kromě Ruska, pro které se stala jakýmsi nepřiznaným protektorátem.

 

Přímo od letiště Kutaisi odjíždíme za rozbřesku větším taxíkem nějakých 100 km na západ. Dvouhodinovou jízdu nezajímavou nížinou Jeník, Ráďa, Míla a Čápa prospí a já prodebatuju se šoférem. Náš čundr tak opravdu začíná až v Zugdidi, hlavním městě gruzínské provincie Samegrelo-Horní Svanetie. Centrum této šedesátitisícové „metropole" je i v sobotu poměrně živé, jak však opouštíme město po nadměrně široké výpadovce, ruch utichá a počet projíždějících aut klesá téměř k nule. V místě, kde se zugdidské předměstí pozvolna přelévá do vesnice Ruchi, se ve stínu pod stromem u laviček před krámkem válí pěkně vykrmené prase. Zrovna v tu chvíli a místě se nám nějak nechce honit triko před „nižším" druhem. Po pěnivém pohárku a krabičce sardinek se rozvalíme na chlup stejně. Spánkový deficit po nočním letu si vybírá svou daň a naštvaný štětináč opouští plácek s chrochtáním a vědomím, že moudřejší ustoupí.
Na konci Ruchi stojí policejní post se závorou, zařízení v docela svobodné a demokratické Gruzii nevídané. Zkontrolují nás tu, cosi kamsi zapíší a můžeme dál. Za postem teče řeka Inguri a přes ni vede 870 metrů dlouhý most. Na jeho začátek kdosi umístil coby neotřelý artefakt obrovský železný revolver s uzlem na hlavni. O kus dál jsou na mostě betonové zátarasy, ztěžující pohyb vozidel. Taky že přes most žádná nejezdí, kromě koňských povozů, které zde fungují jako taxíky mezi dvěma břehy. To na protější straně je regulérní celnice s koridorem pro pěší z ostnatého drátu a prověrkami bagáže, které tu společně s abcházskými provádějí i ruští pohraničníci; nová velká kasárna ruské ΦCБ (Federální bezpečnostní služby) stojí ostatně opodál. Máme naštěstí připravenou nezbytnou bumážku, takže vstupní procedura probíhá nad očekávání hladce. Tedy až na jednoho úředního blba, co po nás chce stan jako dárek; že se mu prý hodí při lovu.

Gal a tak dál
První abcházské město Gal (gruzínsky Gali) je pozoruhodné tím, že v něm téměř žádní Abcházci nežijí. V Galu stejně jako v celém Galském rajónu žije stále kolem 97 % Gruzínců a to i přes to, že ve městě po válce zůstala z původního počtu sotva polovina. Rozlehlé náměstí dle sovětského vzoru pamatuje určitě rušnější časy. V sobotním odpoledni se dají chodci i auta spočítat na prstech jedné ruky. Banka je zavřená a taxikář o naše eura nestojí; ještěže jsme něco málo směnili v Zugdidi. Ale tak úplně pusto zde přeci jen není: na spodním konci má otevřeno malý krámek se vším možným a vedle sympatický pekař nabízí čerstvý placatý lavaš. Po chvilce povídání už nám ukazuje pec a další vybavení pekárny a hned je na stole lahvinka kořalky čači a pronášejí se přípitky a padá soumrak… V noci někdo z naší skupinky vymyslel, že pojedeme stanovat k moři. Dlouhou jízdu po mizerné cestě s chabým osvětlením skomírající čelovkou jsem kupodivu odřeným nosem odnesl jen já. No snad za to koupel ve vlnách stála.
Ráno jedeme dál pustou krajinou podél moře, i když na něj ani na nic jiného není přes hustý prales po obou stranách vůbec vidět. Podle mapy bychom měli projíždět aspoň dvěma vesnicemi, ale kde nic, tu nic. Při bedlivějším pozorování jsou však vidět tu zbytky plotu, tu zarostlý sad, osamělý sloup, vrak nějakého stroje, ze stínu vyběhne skupinka polodivokých koní. A když se jdete vyčurat do spleti ostružiní, bambusů a lián, narazíte na zdi dávno opuštěného domu. Podobné památky na dvacet let starý válečný konflikt i skutečné pomníky padlým potkáte v Abcházii na každém kroku. Mne u nich vždycky doprovázel pocit smutku, zmaru, ale i obdivu k vítězství přírody nad lidskou zlobou a hloupostí.
Po hodině jízdy divočinou se přeci jen dostaneme k obydlené stavbě. Tři chlapíci z rybářského domku jsou naším příjezdem poněkud zaskočení, ale pitnou vodu ze studně nakonec načerpají a prozradí, že opodál je na cestě bahno po kolena a vojenská základna, kde nás stejně dál do Očamčiry nepustí. Dle rady se tedy pouštíme jinou cestou přímo na trásu, jak se v postsovětském prostoru říká hlavní silnici, na nejbližší křižovatce odbočujeme a do oné Očamčiry se tak dostáváme značnou oklikou. Očamčira je stejně ospalé hnízdo jako Gal, ale protože leží rovnou u moře, potkáte tu už sem tam nějakého plážového turistu s lehátkem a slunečníkem. Pro hlouček místních stařešinů na náměstí jsme vítaným zpestřením dne. Chvíli klábosíme o životě a pak nám doporučí návštěvu termálních pramenů v 20 km vzdáleném Kyndygu. Jedeme tedy opět na trásu, abychom z ní znovu odbočili u cedule slibující teplé potěšení.
Zdálo by se, že v krajích, kde v létě panuje celý den vlhké, ulepené, téměř tropické vedro, nebude na cokoliv horkého ani pomyšlení, ale představa, jak ze sebe smyjeme celodenní pot, prach a únavu, je lákavá. Jak však dosáhnout objektu naší touhy, když tenčící se zásoba rublíků na vstupné pro všechny nedostačuje? Snadno, dostaneme speciální slevu. Celé lázně představuje bazén s kalnou vodou, napájený vysoko položenou trubkou a dalších šest rour umístěných na pět metrů vysokém břehu pár metrů za bazénem. U nich se můžete napatlat černým bahnem a pak ho smýt pod mohutným proudem vleže na masážní lavičce. Rochníme se ve vodě jak ochechule a vůbec se nám nechce hledat nocležiště. Načálnik lázní v tom nevidí problém, stan si můžeme postavit přímo na místě. A v místním bufetu dokonce nemají problém s tvrdou euroměnou.

Krásy hlavního města
Ačkoli Abcházie svou malou rozlohou svádí k poněkud lenošivému cestování, my už na to teď musíme šlápnout. Bez peněz do hospody nelez, praví známé přísloví, a jinde než v hlavním městě nám je zkrátka nevymění. Naskočíme proto opět na trásu a za tři hodiny už v Suchumu po menším tápaní nacházíme MID. A jelikož je získání víza spojeno i s návštěvou banky, šustí nám za nedlouho v rukou i kýžené rubly. Můžeme se tedy klidně vydat nejen za dlabancem, ale i za pamětihodnostmi, i když těmi právě Suchum zrovna nehýří. Tu největší (alespoň co do výšky) na žádných reklamních letácích ani oficiálních webech nenajdete. Vypálená budova bývalého Nejvyššího Sovětu Abcházie se stopami po ostřelování trčí z parku uprostřed města jako nechtěné válečné memento. S trochou trpělivosti lze objevit nezatarasený průchod do vyšších pater a po nesčetných schodištích vystoupat až na střechu, odkud je nádherný panoramatický výhled na celé město. Hlavně opatrně! Úraz na tak bizarním místě by asi žádná pojišťovna nezaplatila. Nedaleká botanická zahrada je naopak všude doporučována a vychvalována. Já však zrovna nějak nemám na návštěvu chuť. Jednak mě odrazuje pouťový jarmark u vchodu, jednak mi připadá celá Abcházie jako velká botanická zahrada. U moře rostou celé lesy eukalyptů, ulice zdobí palmy, daří se tu bambusům i akáciím a v sadech zrají mandarinky, granátová jablka, fíky, churmy, kiwi, mandle a kdoví co ještě. Radši pomůžu Čápovi s hlídáním kol a zevlováním u stánku s občerstvením. Třetí atrakci „obezjanyj pitomnik" (rozuměj opičinec) ve Vědecko-výzkumném institutu experimentální patologie (už jen ten název dává tušit, že to s opičkami nedopadne dobře) si odpustíme všichni. Pozorovat nebohé primáty, kterak za kus žvance předvádějí pitvorky, se nám zdá… inu pitomé.
Navečer se od hor tak jako každý den přihnaly těžké mraky. Jindy zas po čase zmizí, ale dnes to opravdu vypadá na déšť. Co s tím? Stánkař má naštěstí pro naše potřeby pochopení. Zavolá své ženě, ta dorazí luxusním SUV (mimochodem v Abcházii docela běžný zjev) a dovede nás až na okraj města k přepychové vile se saunou a bazénem. Jsme z toho poněkud nesví, čekali jsme mnohem skromnější ubytování. A to nás po očistě ještě čekala večeře. Jedinou výtku si vysloužila příliš silná klimatizace pro Jeníkovy příliš slabé průdušky. Celé dopoledne se je pak snaží léčit acylpyrinem a povalováním na městské pláži. Další neplánované zdržení nám ještě přinesla návštěva hospody na dvorku Suchumského pivovaru. Přes to všechno se nám, výjimečně ne po hlavní, ale po malých cestách blíž k moři, podařilo do večera dojet alespoň na opuštěný plácek na pobřeží za Novým Afonem. K Jeníkovu nachlazení se přidalo Mílovo žaludeční nevolno, takže oba marodi zůstávají ležet pod dohledem bodyguarda Rádi a zbytek výpravy odjíždí za krásami Novoafonského kláštera. Bohužel odjíždí pozdě, už je zavřeno. A tak končí… no ano, zase v hospodě, jak by jistě řekla moje milovaná žena.

Osudová křižovatka
A ráno je moudřejší. Moje a Čápovo nevolno netrvá dlouho a chlapci také šlapou docela statečně, ač si jeden stěžuje na rýmičku a druhý sem tam ublívá. Poměrně brzy stojíme u křižovatky s odbočkou k jezeru Rica a padají dvě rozhodnutí, dosti zásadní pro další putování. Za prvé: Pojedeme na Ricu a zkusíme to ještě dál. Přeci jsme doma neproseděli nadarmo hodiny nad různými mapami při hledání aspoň nějakého brambůrku (čti okružní cesty), abychom to teď vzdali. Pro ortodoxního brambůrkáře je představa, že pojedeme přes Picundu a Gagru (kam se navíc soustředí největší nápor ruských dovolenkářů) k ruské hranici a zase zpátky, něco jako mučení lámáním v kole. Za druhé: Nenakoupíme zásoby hned v krámku za křižovatkou, ať se s tím netáhneme až k jezeru, kde jistě něco bude také. Tak pravil Čápa a my mu to tupě odkývali.
Cesta k Rice je krásná i hrozná zároveň. Údolí řeky Bzyb je opravdu malebné, navíc vyšperkované tu peřejí, tam visutým mostkem, jinde vodopádem na přítoku nebo soutěskou. Jenže po silnici jezdí jeden autobus a gazík za druhým, napěchované turisty s tmavými brýlemi, co neustále vískají, mávají a smrdí opalovacími krémy a spálenou naftou. Na všech pěkných vyhlídkách není k hnutí. Stánků je kolem habaděj, ale koupit se u nich dá jen víno, předražený sýr a med a spousta rozličných cetek. Překážkou k překonání je brána vjezdu do Ricského národního parku, kde všichni netuzemci platí bez reptání ekologický poplatek 350 rublů. „To opravdu musíme platit i my, ekologičnyje velocipedisty?" protahujeme obličej u okénka. „No to musíte, máme tu kamery, ale bude stačit dětská za sto padesát!"

K noclehu jsme vybrali malou plošinku pod vysokou strmou skálou stranou od silnice. Zabýváme se běžnými večerními úkony, když vtom těsně vedle kotlíku, kde před pár vteřinami seděl Míla, sletí z nedohledné výšky šutr zvíci grepu. S pohledem upřeným vzhůru tedy rychle, ale opatrně přesouváme tábor na bezpečnější místo. Až se mě zas někdo bude ptát, kdy jsem se na cestách bál, určitě si vybavím právě tohle.

 

Okénko do historie
Abcházie v běhu dějin zažívala období samostatnosti i nadvládu cizích mocností – Říma, Byzance, Gruzínského království i Osmanské říše, až se v druhé polovině 19. století stala součástí Ruského impéria k nemalé radosti místních křesťanů a hrůze muslimů, z nichž většina prchla do Turecka. Po ruské Říjnové revoluci vyhlásili gruzínští menševici v roce 1918 Gruzínskou demokratickou republiku. Přestože v jejím rámci byla později Abcházii přiznána autonomie, docházelo zde k mnoha nepokojům, a když v roce 1921 podnikla Rudá armáda invazi do Gruzie, vzbouření Abcházci se přidávali na její stranu. Gruzínská SSR a Abcházská SSR se pak staly součástí Sovětského svazu. Podle nové sovětské ústavy z roku 1931 však Abcházie přišla o vyšší status svazové republiky a stala se z ní jen autonomní republika v Gruzínské SSR. V letech hrůzovlády J. V. Stalina byli do vedoucích funkcí dosazeni Gruzínci, bylo zavedeno gruzínské písmo a zakázána výuka abcházštiny ve školách. Po Stalinově smrti byla postupně diskriminační nařízení rušena a na konci 80. let už byla abcházština úředním jazykem a Abcházci zcela ovládli místní samosprávu, i když stále zůstávali ve své zemi menšinou. Když byla po rozpadu SSSR v roce 1992 vyhlášena nezávislost, reagovala na to Gruzie vysláním armády. Po roce těžkých bojů donutila Abcházie s masivní podporou Ruska a severokavkazských dobrovolníků gruzínská vojska ke stažení. V průběhu války zahynulo zhruba 8000 lidí na obou stranách, ale během následných etnických čistek bylo zabito na 30 000 Gruzínců a asi 250 000 jich uprchlo.

 

praktické informace
Аҧсны (Apsny – abcházský název Abcházie) byla doposud jako samostatná republika uznána pouze Ruskem, Nikaraguou, Venezuelou a Nauru. Rozloha: 8665 km2. Administrativní dělení: 7 rajónů. Hl. město Suchum (64 200 obyvatel) má zvláštní status města republikového významu.

povrch a klima
Tři čtvrtiny území zabírají výběžky hlavního kavkazského hřebene, který tvoří převážnou část hranice s Ruskem, u města Gagra dosahují až k moři. Nejvyšší hora Dombaj-Ulgen měří 4046 metrů. Z jihovýchodu zasahuje úzkým pruhem při pobřeží Černého moře Kolchidská nížina. Podnebí je vlhké subtropické asi do výšky 400 m n. m., se stoupající nadmořskou výškou se výrazně mění. Věčné sněhy leží od výšek 2700-3000 m n. m. V létě je až nepříjemné vedro. Dá se klidně vyrazit i bez spacáku a teplého oblečení, ale určitě ne bez stanu – kousavého hmyzu jsou v noci všude mračna.

obyvatelstvo
V roce 1989 žilo v Abcházii 525 000 lidí, z toho 18 % Abcházců a 46 % Gruzínců. Po válce klesla populace až na třetinu. V roce 2011 zde žilo 240 700 obyvatel, 51 % Abcházců a 19 % Gruzínců. Z dalších národností jsou zde Arméni, Rusové a malý počet Řeků a Ukrajinců.

náboženství
Pravoslavní křesťané 60 %, sunitští muslimové 16 %, ateisté 8 %. Většina Abcházců však vyznává tradiční abchazskou víru v jediného boha – tvůrce všeho jsoucího – Анцәа́, bez ohledu na to, zda se formálně hlásí ke křesťanství, nebo islámu. Oficiálně se k této víře hlásí jen 3 % obyvatel.

jazyk
Úředními jazyky jsou abcházština a ruština. Abcházština je jazykem ze skupiny severokavkazských jazyků. K jejímu zápisu se používá cyrilice s přidanými zvláštními znaky. Jinak než rusky se cizinec prakticky nedomluví.

rizika cestování
Jsou srovnatelná s jinými zeměmi. Nebezpečné pozůstatky z války byly odstraněny a žádný nový konflikt není na obzoru. Problém může nastat při „ilegálním" přechodu hranice (viz Suchumskoje šosse). Česká ambasáda v Tbilisi však nemůže žádnému cestovateli v nouzi poskytnout pomoc; osobám s diplomatickým pasem není dovoleno vstoupit z Gruzie na abch. území.

měna a ceny
Platí se ruskými rubly. Aktuální kurz je cca 100 RUB za 35 Kč. Vzhledem k tomu, že naprostá většina návštěvníků přijíždí z Ruska, nejsou v zemi běžné malé směnárny. Cizí měnu je možné směnit pouze v bankách, které jsou o víkendech zavřené. Prozíravý turista nakoupí rubly doma nebo v Gruzii.
Ceny potravin se v zásadě neliší od našich, např. místní pivo (točené i lahvové) stojí 50 rublů. Jen v turisticky oblíbených místech bývají ceny o hodně vyšší.

doprava
Přestože bylo letiště v Suchumu po válce zrekonstruované, mezinárodní spojení kvůli problematickému statusu Abcházie neexistuje. Nejbližší použitelná letiště jsou v Soči, Kutaisi a Tbilisi. Nejlevnější letenky bývají do Kutaisi; s aerolinkami UIA se dají při včasném nákupu pořídit od 5000 Kč.
Suchum má lodní spojení s ruským Soči a Trabzonem v Turecku a z Moskvy sem jezdí přímé vlaky.

mapy
АБХАЗИЯ 1 : 300 000 – obecně geografická mapa s plánky Suchumi a Picundy

webové stránky
www.mfaaapsny.org – stránky abchazského ministerstva zahraničních věcí
www.abkhazworld.com – oficiální stránky země
www.abhazia.com – základní informace
www.apsny.ru – základní informace v ruštině
www.tourister.ru – popisy zajímavých míst, turistické informace atd.
www.maps.vlasenko.net – sovětské topografické mapy
www.openstreetmap.org – mapy vytvářené uživateli, možno stáhnout jako mobilní aplikaci
Hodně informací je samozřejmě na Wikipedii, kupodivu i na její české verzi.

víza
Na stránkách abcházského ministerstva zahraničních věcí je nutno stáhnout vízový formulář a vyplněný spolu s kopií pasu zaslat na e-mail: visa@mfaapsny.org. Vyřízení žádosti trvá sedm pracovních dnů. Vytištěnou kopii potvrzení je třeba vzít s sebou pro kontrolu na hranici. Do tří pracovních dnů se musíte dostavit do Suchumu na MID (ministerstvo inostrannych děl) pro vízum. Cena víza na 10 dní je 10 USD, na 30 dní 20 USD. Vízum se do pasu nelepí, po opuštění Abcházie směrem do Gruzie je záhodno cedulku z pasu vyndat.

 

 

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.publero.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

text Jiří Sázavský
foto autor a Jan Vrzal