Turecko – brána Orientu dokořán

28.2.2017

Když se řekne Turecko, spousta lidí si dokáže vybavit památky a moře, ale už těžko cestování na kole. Turecko není právě tradiční zemí, kam se na kolo jezdí. Je přece jenom trochu dál a na výpravu do této země je třeba si vyšetřit poněkud více času než na obvyklou dovolenou, pokud chcete něco za dobu pobytu stihnout. Více okolností nám umožnilo vyšetřit čtyři týdny ve vhodném termínu na přelomu května a června. Naše plány se tak postupně přeměnily v několikastránkový itinerář měsíční cesty po nejzajímavějších místech Turecka.
Hlavním dopravním prostředkem mezi městy v Turecku nejsou vlaky, ale noční autobusy, které pravidelně křižují celou zemi. A právě ty nám pomohly celkem třikrát překonat stovky kilometrů dlouhé úseky, na jejichž zdolání nebyl na kole čas.

 

Homérův kraj
První, co jsme z Turecka uviděli, byl Istanbul, přesněji Istanbul z výšky. Letadlo se pomalu snášelo nad dvanáctimilionovou aglomerací města téměř vyhlídkovým letem. Přistáli jsme na Atatürkově letišti, pojmenovaném po nejslavnějším a nejdůležitějším Turkovi 20. století, bez něhož by Turecko určitě dnes nebylo takové, jaké je.
Po přistání jsme se nočním Istanbulem na kolech přesunuli na centrální autobusový terminál. Noční jízda po úplně neznámém velkoměstě byla nakonec méně náročná, než jsme původně předpokládali a také méně dobrodružná, než by se leckdo mohl domnívat. Noční autobus nás převezl do Dardanelské úžiny, která odděluje Egejské od Marmarského moře. Podobně jako v Istanbulu nacházeli jsme se i tady na pomezí Evropy a Asie, kde oba kontinenty od sebe dělí jen úzký pás moře. Právě proto byly a jsou Dardanely a Galipolský poloostrov – pás pevniny na evropské straně úžiny – strategickým místem. Za dob první světové války byly svědkem krutých bojů, které dodnes připomínají četné vojenské hřbitovy.
Naše kola začala ukusovat první asijské kilometry. Hned na prvních úsecích trasy jsme vyzkoušeli široké čtyřproudé silnice, které spojují všechna významná města v Turecku. Leckomu by takové cestování mohlo připadat nudné, ale faktem je, že na nich velmi rychle přibývají kilometry a i díky těmto cestám jsme snadno dokázali překonat velké vzdálenosti mezi jednotlivými zastaveními.
Jen pouhé tři desítky kilometrů od přístavního města Çanakkale, v samém závěru Dardanelské úžiny na asijské straně, jsme mohli obdivovat první z význačných památek. Právě tady se totiž nacházejí vykopávky bájného města Troja, o které se podle Homérovy Iliady bojovalo po celé jedno desetiletí. Dnes Troju dobývají ročně statisíce turistů z celého světa, které u brány města vítá rekonstrukce slavného dřevěného koně, který kdysi pomohl do města chytrému Odysseovi.
Z Edremitské zátoky, kam jsme dorazili ještě prvního večera, je na dohled řecký ostrov Lesbos. Po tisíce let bylo území Malé Asie daleko od pobřeží osídleno řeckým obyvatelstvem a dějiny Anatolie jsou nerozlučně spojeny s helénským vlivem. Teprve až ve dvacátých letech minulého století došlo k nelítostnému vyhnání Řeků z Anatolie a výměnou obyvatel vyvrcholil sto let trvající otevřený konflikt mezi Řeky a Turky. Malou Asii sice museli Řekové opustit, ale až na dvě výjimky zůstaly všechny ostrovy při jejím pobřeží v Egejském moři řecké. Do Turecka tak mají jejich obyvatelé podstatně kratší cestu než kamkoliv jinam ve své zemi. I pro nás by to byla jistá příležitost tyto ostrovy navštívit, ale na této cestě jsme se pevně tematicky soustředili na Turecko a snažili se co nejvíce zažít okolní atmosféru sice již lehce prolnutou Orientem, ale přitom ještě stále silně evropskou.
Další zastávkou na místě, které jsme dosud znali jen z učebnic, byl starověký Pergamon, u něhož stojí dnešní město Bergama. Určitě si vzpomenete na pozdně antického učence Galéna, který se narodil právě zde. Krátce po naší návštěvě byly vykopávky tohoto významného města starověku zapsány na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Z pozůstatků Asklepionu je vidět na vysoké návrší nad městem, jemuž dominuje akropole se zbytky Trajánova chrámu a monumentálního divadla, jehož kulisami je okolní krásná krajina.
Kilometry po širokých silnicích přibývaly celkem rychle. S větrem v zádech ještě rychleji. Snažili jsme se současně co nejvíce kopírovat pobřeží, a tak nás cesta zavedla do četných přímořských letovisek. Poklidnou atmosféru egejského pobřeží najednou přerušilo hlučné město. Přiblížili jsme se k městu İzmir. Z tureckého pohledu jen jedno z mnoha větších měst. Aglomerace tohoto hlavního města provincie má ovšem přes tři miliony obyvatel. Do města jsme přijeli rušnou čtyřproudou třídou, ale vzápětí jsme se dostali na nábřeží a trajektem jsme se přeplavili na druhou stranu zálivu. Celé pobřeží zálivu je upraveno jako jeden dlouhý park, v němž to vskutku žije. Místní obyvatelé se tu procházejí, jezdí na kole nebo jenom piknikují či rybaří. Cyklostezka nás provedla celým městem dlouhých 15 km. To jsme fakt koukali. Ale zpět do İzmiru. Od nepaměti se toto město jmenovalo Smyrna. Tak ho znal i Homér, který se zde údajně narodil. Na začátku dvacátých let minulého století, když docházelo k vysídlování Řeků, se zde odehrála velká tragédie. Přes 200 000 tehdejších řeckých obyvatel muselo opustit vypleněné město a nadobro ho ovládl turecký živel.

Za divy světa
Nedaleko za İzmirem jsme se vrátili opět do dávných řeckých časů. Právě tady se nacházel starověký Efes, slavné a bohaté město své doby. Možná je chození po antických památkách pod horkým letním sluncem do jisté míry zničující, ale na druhou stranu právě v Efesu je toho k vidění docela dost. Kromě vykopávek vlastního starověkého města, jejichž prohlídka spolehlivě zabere několik hodin času, jsme se jeli podívat také do dnešního města Selçuk s rozlehlou byzantskou pevností a také skrovnými pozůstatky Artemidina chrámu, kdysi jednoho z divů starověkého světa.
Podobně jako Efes většina zajímavých a významných míst leží při pobřeží, takže nebyl problém je pospojovat do trasy. Vykopávky města Priéné, které založil sám Alexandr Veliký, a co teprve divadlo v Milétu. Tak zachovanou antickou stavbu abyste pohledali! Obě města ležela kdysi na břehu zálivu, do něhož ústí řeka Büyük Menderes neboli po našem Meandr. Ano, čtete správně, podle této řeky klikatící se úrodným údolím v sevření hor dnes označujeme zákruty podobně vlnících se řek. Řeky tekoucí z hor s sebou unášejí spoustu materiálu, a tak podobně jako u Troji i na mnohých dalších místech zanesly zálivy, a dříve přístavní města jsou dnes kilometry od pobřeží. Tam, kde dříve bývalo moře, je dnes souš. Dlouhé úseky moderních silnic tak prakticky vedou po rovině po těchto naplaveninách. Menderes dokonce oddělil část mořského zálivu a učinil z něj vnitrozemské jezero Bafa Gölü.
Cesta kolem Egejského pobřeží se pomalu chýlila ke konci. Poloostrovy s městy Bodrum a Datça u zátoky Gökova tvoří pomyslnou hranici mezi mořem, které nese jméno Egejské, a otevřeným Středozemním mořem. Četná zdejší letoviska jsou našincům známá především z katalogů cestovních kanceláří dopravujících sem davy plážových turistů ke koupeli v azurových vodách Středomoří. Na koupání bylo v době naší cesty ještě chladno. Navíc nás v Turecku provázelo ne zcela typické místní počasí. Očekávali jsme totiž až čtyřicetistupňová horka, modré nebe, a ono bylo chladno, občas oblačno a zrovna tady – u Bodrumu – jsme zažili i docela nepříjemnou noční bouřku se silným větrem.
V Bodrumu je hlavní turistickou atrakcí pevnost sv. Petra, křižácký hrad nad přístavem. Jeho prohlídka opravdu stála za to, mj. proto, že je v něm umístěno muzeum podmořské archeologie s množstvím zajímavých historických artefaktů. A ještě jedno místo jsme nemohli v Bodrumu vynechat. Uprostřed zástavby na dnes naprosto nejméně očekávaném místě se nacházejí základy kdysi obdivuhodné hrobky jistého satrapy Mausóla z Halikarnassu, podle níž jsou všechny podobné stavby na světě nazývány mauzoleem. Podobně jako v Efesu, po jednom ze starověkých divů světa jako by se slehla zem.

Lýkijskou stezkou
Dalších několik set kilometrů naší trasy vedlo podél jižního středomořského pobřeží Anatolie k městu Antalya oblastí, kterou ve starověku obývaly dvě významné starověké civilizace – kárijská a lýkijská. Ačkoliv byly obě silně ovlivněny helénským světem, tvořily samostatnou kulturu. Jedním z nejtypičtějších pozůstatků po těchto kulturách, zejména té lýkijské, je množství hrobek vytesaných do skály a kamenných sarkofágů. Nalezišť těchto hrobek jsou tu desítky. Podél celého pobřeží vede pěší dálková stezka zvaná Lýkijská cesta (Lycian Way, Likya Yolu). Na kole sjízdná není, i když i takové pokusy jsem zaznamenal, takže jsme si museli ke všem zajímavostem dojet pěkně po silnici.
Rozhodně to nejsou jenom hrobky, co je ve zdejším kraji k vidění. Třeba nedávnou řeckou minulost pobřeží připomíná opuštěná vesnice Kayaköy. Kdysi životem kypící řecký Lebessos je dnes rozlehlým městem duchů. Na kostelíku na kopci nad ruinami domů vlaje červená vlajka s půlměsícem a hvězdou, v Turecku všudypřítomný symbol národní hrdosti. Za přírodními krásami jsme se stavili u soutěsky Saklıkent. V úzké a vysoké skalní průrvě je možné procházet proudem potoka, až voda sahá po krk. My jsme došli jenom do míst, kde voda sahala lehce nad kolena, ale i tak to bylo občas docela dobrodružné. Správce kempu u vstupu do soutěsky nás pozval na čaj. Kromě obvyklé angličtiny se s námi pokoušel komunikovat překvapivě v ruštině. Právě Rusové totiž tvoří významnou skupinu návštěvníků Turecka, takže i místní se jim snaží přizpůsobit.

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

text Jaromír Krejčí
foto autor a Jana Pavlusová

Menu