Byla překrásná neděle, jako dělaná na vyjížďku na kole. Ale protože jednak kola už bylo v týdnu dost a my máme poněkud přestárlou labradorku, rozhodli jsme se pro výlet pěší. Auto jsme nechali u Zákolanského potoka a šli proti proudu směrem na Okoř, fenka se chladila v potoce a radostně pobíhala šťastná z nenadálého programu, věnovaného jen jí. Po cestě doslova proudili cyklisté. Já jim chvílemi i trošku záviděl. Vždycky jsme uhnuli stranou, zavolali naši chlupatou krasavici, což vzhledem k věku a stavu jejího sluchového aparátu nebylo až tak jednoduché, a čekali, až cyklista nebo skupina cyklistů projede. Vžil jsem se do role těch, kteří většinou uhýbají mně, a musím říct, že to po krátké chvíli nebylo nic příjemného. Je pravda, že cyklisté většinou byli příjemní a milí, že drtivá většina z nich poděkovala nebo navázala oční kontakt a těm, co se na kole motali a měli ho tak tak pod kontrolou, se v očích zračila i omluva. Byl jsem na nás cyklisty hrdý. Přesto mě začali štvát. Chtěli jsme se projít, a přitom jsme pořád stáli a ustupovali do trávy nebo kopřiv, volali na psa a někdy i uskakovali na poslední chvíli. Co s tím? Zkusím si na to vzpomenout, až budu sám pěšáky míjet.
Střih.
Doma otevřu Reflex a namísto úvodníku čtu kampaňovitý text proti cyklistům – jak jsou nevkusní a směšní, jak klaunsky barevné oblečení vozí a jak jsou nacpaní v těch elastických hadrech a ty špeky se jim pod tím lesklým ohozem doslova rýsují. Prostě hnus. Hloupost, říkám si. I šéfredaktor může být hlupák.
Střih.
Koupil jsem si další Reflex, s fotkou cyklisty na titulu. Podle textu uvnitř je ten, kdo jezdí po městě na kole, hipster s festkou (což je staré kolo s jedním převodem) nebo bývalý závodník. A všichni jezdí buď na repasovaných šrotech, superdrahých speciálech za nesmyslné peníze, nebo na kole jedné jediné značky (jaká náhoda). Autorovi by stačilo dvacet minut na nějaké cyklostezce, aby poznal, jak se mýlí, a nám asi pohled na značku kola, na jakém kole jezdí. Ale což…
Střih.
Byl jsem v družném hovoru se sportovním padesátníkem, jehož názory mi nejsou cizí, dokonce bych řekl, že si jich člověk tu a tam může i vážit nebo si z nich něco vzít – drahé auto, malé dítě, konzervativní názory, úspěšná kariéra, rozhled, vzdělanost. Dostali jsme se na téma cyklistika, když tu: „Cyklisté mě štvou. Jezdí jich tolik, že se nemůžu dostat z práce domů. Jen poslední čtyři kilometry (z vesnice do vesnice) jich potkám třeba dvanáct, patnáct. Nemůžu přece pořád jet dvacítkou. Oni se navíc na kolech motají, nedají se předjet, a když předjedete dva, jsou tam další. Pak člověk předjíždí nebezpečně a riskuje kvůli nim zdraví. Na kole stejně jezdí jen ten, kdo je líný chodit nebo běhat. Kolo ty lenochy uveze… Proč se staví cyklostezky za desítky milionů, když se pak oni motají po silnicích?!" Tak.
Střih.
Někdy je dobré podívat se sám na sebe, cyklista na cyklistu a cyklistiku, pohledem z druhého břehu. I když je to třeba hodně nelichotivé. Slovy klasika – je to asi to jediné, co s tím můžeme dělat. Ale vědět to je lepší než žít v bludu.
Martin Raufer