Úvod » Články k časopisu » Brambůrek po rodopsku

Brambůrek po rodopsku

Bulharsko je v mých očích tak trochu zapomenutá evropská země. Pravda, na plážích známějších letovisek, jako je Burgas či Slănčev Brjag, se stále povaluje hojný počet mořechtivců, s nájezdy na Chorvatsko či Řecko se to však srovnat nedá. V zimě ještě možná sem tam zabloudí nějaký cizí lyžař na sjezdovky v Rile, ale to je tak všechno. Vyznavači horské turistiky zamíří nejspíš do Alp nebo na Slovensko, ti odvážnější pak do Rumunska. Přitom hory zabírají většinu Bulharska a jsou to hory vysoké, málo obydlené a dosti „neobjevené". Navíc je Bulharsko pořád ten správný Balkán se vším všudy, i když s razítkem EU, místy dokonce i s orientálním nádechem. Taková lehká, a navíc levná exotika pro začátečníky.

Naše grupa, tentokrát ve složení Ráďa, Míla, Jeník a moje maličkost, zvolila pro tradiční „brambůrek" Rodopy, nižší pohoří u hranic s Řeckem protkané spoustou cest a stezek jako stvořených pro cyklotuláky, kterým asfalt moc nevoní. Druhým, praktickým důvodem pro Rodopy bylo to, že Ráďova kolegyně má v Asenovgradu, městě na severním úpatí hor, příbuzné. Pro dopravu na místo byla vybrána druhá nejhorší (po autobusu), ovšem nejlevnější varianta, a to automobil. Všechno včetně sebe jsme narvali do Ráďova podivného, avšak statečného vehiklu se třemi místy vpředu a přetrpěli 24 hodin jízdy. Celou cestu bylo letní vedro jaksepatří, až při podvečerním příjezdu do cílové země se začaly stahovat mraky. V Sofii už lilo jako z konve a déšť nepolevil až do konce. Šoférský los padl zrovna na mě a musím říct, že to byl téměř adrenalinový zážitek. A nejlepší nakonec: kanalizace v Asenovgradu, nepřipravená na takový příval vody, se ucpala a děravé ulice proměnila v laguny.
Leč černé vize, jak skončíme se zalitým karburátorem uprostřed potemnělého města, se nenaplnily. Všechno jsme přestáli se zdravou kůží i motorem, pořádně se vychrupali, sestavili a naložili bicykly, auto zamkli na dvorku a za slunečného rána začali ukousávat náš brambůrek.

Plovdiv má náš obdiv
Pro začátek si dáme Plovdiv, abychom užili i trochu městské turistiky. Plovdiv je druhé největší město v Bulharsku a určitě jedno z nejhezčích. Okoukneme skvěle zachovaný římský amfiteátr, kde se hraje divadlo dodnes, zbytky římského stadionu, vykopaného pod hlavní promenádou Nového Města, prolezeme dva pravoslavné kostely, ale nejlepší je, jen tak se toulat úzkými hrbolatými uličkami Starého Města, zastavěnými starými tureckými domy s rozšířenými patry, které nebýt podpůrných trámů by určitě spadly kolemjdoucím na hlavu. Celou prohlídku završíme výšlapem na místní kopec Nebet tepe, jeden ze sedmi tepe (pahorků) ve městě, abychom se pokochali i pohledem shora. Vlastně celou prohlídku ne, tečku za Plovdivem uděláme až v jídelně na předměstí. Nedáme si žádný brambůrek, ale to, co takové podniky nabízejí nejčastěji, tedy kebapče – smažené mleté maso v podobě šišky, kjufte – to samé v podobě placky, pljeskavici – to samé v podobě větší placky; no trošku rozdíl v chuti v tom gurmet snad nalezne. K tomu pravý „šopák" a tarator – jogurt s vodou, okurkou, koprem a česnekem. A pivo samozřejmě, třeba Zagorku (pardon Haničko!), ať zažívací trakty ukážou, co umějí.

Jazoviry, Pomáci a další rodopské libůstky
Za Plovdivem uhneme na menší silnici k horám. V jedné z vesnic prodává chlapík u cesty rakiji a zve na košt. No má ji fajnovou a za dobrou cenu, koupíme té nazlátlé medicíny pro jistotu litřík, však to uvezeme. Město Peštera už leží mezi pořádnými kopci. Na místním trhu vyzkoušíme karbanátky, co smaží fešné děvče za pultíkem jednoho z bufetů, nakoupíme něco dobrot k večeři, sýr, olivy i láhev vína, a pak se pustíme do prvního pořádného stoupáku směrem k jezeru Batak. Asi tak v půlce kopce stojí u cesty na takové milé loučce kaple sv. Petra a Pavla. Za ní altánek, ohniště a trochu nezbytného bordýlku, místo k noclehu jako stvořené. Stoupání vyvrcholí v letovisku Sveti Konstantin pivkem v místní hospůdce a pak frčíme dolů k břehu Batackého jezera, tedy správně jazoviru, jak se v Bulharsku říká přehradní nádrži. Jazovirů větších či menších je v Rodopech 27. Podle novodobé legendy je prý nechal vystavět někdejší prezident Todor Živkov, aby mohly být v případě ohrožení vypuštěny na podlé řecké a turecké kapitalisty. Koupačka, na kterou jsme se tolik těšili, se však moc nevyvedla. Vybrali jsme příliš mělké místo, zarostlé podvodní vegetací. Bylo to tak akorát na umytí zadku, což ovšem každý cyklista ocení.
Kousek od jazoviru leží Rakitovo. Na první pohled docela obyčejné městečko. Zajímaví jsou ale jeho obyvatelé. Právě tady stejně jako v nedalekém Velingradu a okolních vsích (ale vlastně po celých Rodopech) žije hodně Pomáků. Kdo že jsou Pomáci? Inu, Bulhaři jako všichni okolo, jen místo pravoslavného křesťanství vyznávají islám, který přijali během dlouhé turecké nadvlády. Pomáci své „pomáctví" však nedávají nijak moc najevo. V jejich sídlech samozřejmě najdete džamiji, rozuměj mešitu, ale většinou skromnou a nenápadnou. Ženy, zejména starší, nosí šátky a sem tam některou uvidíte i v tradičním kroji. Ale nebylo tomu tak vždy. Ještě v 19. století bývali Pomáci postrachem křesťanských sousedů. Například v sousedním městě Batak v roce 1876 po protitureckém povstání vypálili a povraždili na tři tisíce jeho obyvatel. Nás v Rakitovu zaujal hlavně malý krámek s kávou mnoha druhů. Jeden z nich jsme si nechali semlít s sebou; on se voňavý koflíček k snídani v trávě šikne.
Z Rakitova ještě chvíli jedeme po úzké asfaltce kamsi do lesů, až asfalt zmizí a přijde konečně to pravé rodopské putování po zapadlých lesních cestách označovaných v Bulharsku jako „čeren pat", někde docela dobře sjízdných, jinde kamenitých, blátivých, zarostlých býlím. Dva dny se tak plácáme po horách. Druhý večer dorazíme k malému jazoviru Toškov Čark a pak k větší Široké Poljaně. Tady dopadlo koupání podstatně lépe, jen bylo zatraceně osvěžující. Tenhle malebný jazovir je ve výšce 1500 m n. m. a neohřeje se ani v červencových vedrech. Nocleh na břehu u ohníčku je ovšem prvotřídní.

Rodopské báje a klenoty
Od Široké Poljany se dál statečně pereme s terénem, až se v údolí řeky Čakmaklădere objeví asfaltka. Je sice trochu zarostlá a evidentně nepoužívaná a větší vyjetá cesta vede do kopce ke vsi Borino, ale jede se po ní krásně. O kus dál je pár popadaných balvanů, dokonce musíme i tlačit. Pak dojedeme k závalu a stále nám nedochází, že bychom se měli vrátit. Dál to jistě bude lepší a aspoň tu nejsou auta, říkáme si, když neseme kola přes kamení. Dál je to skutečně lepší, ale jen chvíli. Potom dojedeme k dalšímu závalu. A pak k dalšímu a dalšímu… Už jsme však příliš daleko a příliš „zakouslí". Nevzdáme to a probijeme se tou hrůzou až k silnici u vsi Tešel. Tam už je to opravdu jízda a silnice navíc vede parádním vápencovým kaňonem Trigradsko Ždrelo, který skrývá i jeskyni Djavolsko Gărlo s podzemní řekou. Právě tady prý sestoupil bájný Orfeus do podsvětí pro svou Eurydiku. Dojedeme tudy do Trigradu, města, o kterém Jeník básnil jako o perle Rodop. No nevím, perla je trochu ušmudlaná, je to prostě díra, kde chcípl pes, s malým náměstím „zdobeným" omšelými betonovými budovami. Ale lahváč na terásce před barem si vychutnáme i tak. Přitom zapředeme hovor s přibyvším párem brněnských stopařů; rozplývají se nad pohodovým cestováním v Bulharsku a zdejší lácí stejně jako my. Tož dáme ještě jedno a vida, on je ten Trigrad vlastně docela prima. Já si ho užiju ještě o něco víc, když se mezi domorodci snažím sehnat trochu benzinu do vařiče. Po půl hodině pobíhání uličkami se vracím s nepořízenou, když vtom mě doběhne dobrý člověk s vítězoslavným úsměvem a lahví paliva v ruce. Že by tedy fakt perla?
Už delší čas se nás drží záhadná značka s nápisem „Село Мугла". Objeví se vždy na zcela nečekaném místě (zásadně ne na rozcestí), aby opět na dlouhé kilometry zmizela. I tak jsme za ni rádi, ona Mugla je naším směrem. Kousek asfaltu do Trigradu byl tak akorát pro zpestření, dál se budeme zase pěkně kodrcat: nádhernými rozkvetlými loukami, kde se tak sladce spinká pod širákem, po strmých lesních pěšinách, na kterých musíme kola tlačit, a to leckdy i ve dvou, či v delším sjezdu do údolí říčky Čairdere. Další „drahokamy" na cestě, Čairski Ezera, vypadají jako malé rybníky někde za Třeboní. Z jednoho jezera čouhá i cosi jako betonové stavidlo. A turistická chata, kde jsme si chtěli udělat pauzu, je bývalá základna pohraničníků, ve které žádné občerstvení neposkytují, tedy kromě obligátní češmy venku před barákem, oblíbeného to balkánského pítka. Ten den jsme si ustlali na kopečku nad horskou salaší. Jdu se k pastevcům poptat na něco sýra k odprodeji. Sýr se právě solí, ale na prodej není. Peníze za ten dobře dvoukilový kus, co mi nandali, si mám strčit zase do kalhot. Mezitím se přihnaly černočerné mraky a chlapci staví stany. Já však spím ve stanu docela nerad. Vracím se na salaš, přeptat se na nocleh, ale nacházím jenom zamčené dveře, pastevci asi odjeli za stádem. A přístřešek pro ovce je tak pokaděný, že je to i na mě moc. Budu se muset smířit s plandající plátěnou střechou.
Po ránu jsou mraky ty tam, aniž z nich vypadla jediná kapka, a nás čeká technický sjezd do tajemné Mugly. Mugla je ještě větší zadnice než Trigrad, jak jsme ostatně čekali. Ale zadnice překvapivě malebná! A… mají tu obchod a bar vlastněný postarším motorkářem, z nějž se line uchu lahodící muzika, což v kraji, kde se z reproduktorů nejčastěji ozývá příšernost zvaná čalga neboli pop folk, rozhodně není zvykem. Co víc si může znavený čundrák přát?

 

 

praktické informace

Bulharská republika, Република България

rozloha, počet obyvatel, zalidnění: 110 994 km2, 7,364 mil., 66 obyv./km2

administrativní dělení: 28 oblastí a 264 obštin (obcí)

povrch: Přes polovinu území zabírají hory, na sever zasahuje Podunajská nížina, na jihu je Thrácká nížina. Průměrná nadmořská výška je 480 m.

klima: Podnebí výrazně ovlivňují horská pásma, která brání pronikání chladnějšího vzduchu od severu, ale i teplého ze Středomoří. Přesto bývají v létě v nížinách a na jihovýchodě vysoké teploty. V horách nad 1000 metrů naopak bývá v noci značně chladno i v létě. Teplejší spacák se určitě hodí.

obyvatelstvo: Bulhaři 85 %, Turci 9 %, Romové 4 %, Řekové, Makedonci, Arméni, Židé a další 2 %.

náboženství: Pravoslavní křesťané 82 %, muslimové 12 % (většina jsou sunité, asi čtvrtina alávité), ostatní křesťané 1 %. Zajímavé jsou projevy lidové víry jako stromy přání, posvátné studánky, obětní obřady, poutě alávitských muslimů k tajným hrobkám světců atd. 60 % obyvatel se však hlásí k ateismu.

jazyk: Úředním jazykem je bulharština, kterou mluví 85 % obyvatel, 9 % obyv. mluví turečtinou, v tureckých oblastech je často užívána i jako úřední jazyk. Píše se cyrilicí, různé nápisy (např. na směrovkách) jsou většinou i latinkou. Na rozdíl od ruštiny se často používá tvrdý znak – ъ, který se čte asi jako anglický neurčitý člen „a". De, te, se čte vždy tvrdě. Domluvit se dá rusky, s mladšími lidmi anglicky, ale nejvíc se mi osvědčila jakási „všeslovanština". Pozor na omyly: např. „pravo" neznamená vpravo, ale rovně; vpravo se řekne „vdjasno". Bulhaři také při ano/ne kývají hlavou obráceně.

cestovní formality: Bulharsko je od roku 2007 členem EU. To znamená, že ke vstupu postačuje občanský průkaz nebo cestovní pas. Občanka stačí i při tranzitu přes Srbsko, případně Makedonii.

doprava: Přímou zpáteční letenku do Sofie je možno pořídit od cca 5000 Kč, s mezipřistáním asi od 4000 Kč. Přímý let trvá cca 2 hodiny.
Autobusy do Bulharska jezdí z Prahy každý den ráno i večer. Doba jízdy/cena jízdenky jedním směrem cca: Sofie – 20 hod./1600 Kč, Plovdiv – 24 hod./1800 Kč. Dopravu kol je třeba si domluvit s dopravcem dopředu. Autobusových dopravců jezdí více, spojení na ně naleznete na www.katevtravel.cz a www.eurotours.cz
Vlakem z Prahy do Sofie se dá jet s přestupem ve Vídni a Bělehradu cca 31 hod. nebo přes Budapešť a rumunské Curtici cca 28 hod. Na cestu do Plovdivu je třeba přičíst ještě 3-4 hodiny.
Cesta autem z Prahy do Asenovgradu přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko je podle plánovače 1450 km dlouhá a měla by trvat 18 hodin. Nám trvala se všemi přestávkami a čekáním na hranicích téměř 24 hodin. Náklady na cestu tam a zpět pro čtyřčlennou posádku po započítání všech poplatků a pojištění vyšly na cca 2000 Kč na jednoho (v létě 2013).

měna a ceny: Bulharský lev se směňuje cca za 14 korun. Dělí se na stotinky. V Bulharsku je poměrně levno, možná i o něco levněji než u nás. Tedy mimo přímořská letoviska a centra větších měst. My jsme měli průměrnou útratu za 14 dní zhruba 150 eur na jednoho a to jsme moc nešetřili. Jídlo ve městech jsme kupovali v supermarketech nebo na trzích. Obchod, a často i prosté bistro, je i ve větších vesnicích. V horách se ceny za nocleh v soukromí pohybují kolem 10 leva i se snídaní, ale osobně jsme to nevyzkoušeli. Podrobněji o cenách jídla na www.extradovolena.com/ceny-v-bulharsku/

mapy: Nejpodrobnější autoatlas v měřítku 1 : 250 000 je od vydavatelství Global. Turistické mapy Rodop vydává Domino (Západní Rodopi 1 : 100 000, Východní Rodopi 1 : 120 000) a Kartografija EOOD (obě části 1 : 100 000).

rizika cestování: Na stránkách MZV (www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/bulharsko/cestovani/) stojí, že „během letní turistické sezony se výrazně zvyšuje míra kriminality v turistických resortech". Z toho plyne, že je záhodno v turistických resortech nepobývat. Občas se také někde dočtete o potulných psech. Těch se po Bulharsku, ostatně jako na celém Balkáně, potuluje opravdu hodně, ale ti, co jsme potkali, byli hladoví, bojácní a neškodní.

webové stránky: pár zajímavých českých stránek, na které jsem narazil: http://bulharsko.evropou.cz/
www.celysvet.cz/bulharsko-statistika-info-stat-zeme-zemepis-cestovani
http://bulharsko.vdetailech.cz/
www.mahalo.cz/bulharsko/
www.invia.cz/bulharsko/
www.bulharsko.cz/doprava
www.slovnicek.cz/cesko-bulharsky-slovnik
Pokud byste chtěli hledat nějaké bulharské weby psané v cyrilici, můžete využít webové stránky klavesnice.info, a pak text zkopírovat a dát do vyhledávače. Kromě informací vám třeba uvíznou v hlavě i nějaká slovíčka.

 

Celý článek najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika a na www.publero.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

text Jiří Sázavský
foto autor a Jan Vrzal