Ta spočívá v prvé řadě ve výběru vhodného zdroje tekutin, potravin, v dodržování hygieny a pravidel bezpečnosti při kontaktu s vodou. Při cestování po evropském venkově, ale hlavně při cestách do zemí „třetího světa" bývá totiž postiženo problémy z vody a potravin až 40-70 % cestovatelů. Onemocnění jsou většinou infekčního původu, přičemž je způsobují z 80 % bakterie, z 15 % viry a zbytek je na parazitech. Zde je namístě podotknout, že brát si za měřítko „bezpečnosti" místní obyvatelstvo by bylo krátkozraké. Domorodci jsou totiž často na místní mikroby zcela adaptovaní, zatímco turistovi způsobí přinejmenším zažívací a střevní obtíže.
Dalším mýtem je balená voda. Třeba v Asii – a to především v turisticky atraktivních oblastech, resp. s hojným výskytem plných peněženek – si jen stěží můžete být jisti originálním původem víčka, ačkoliv se tak tváří a není evidentně poškozené. Obchod s nepitnou vodou z kohoutku tam čile kvete právě díky šikovné technologii „domorodé balicí linky". Nejjistějším identifikátorem bezpečné poživatelnosti obsahu koupené lahve tak zůstávají pouze bublinky oxidu uhličitého, který nelze jednoduše zfalšovat.
Zatímco ve stravě jste odkázáni hlavně na zkušenosti a zdravý rozum, na zajištění nezávadné vody v rozvojových zemích potažmo exotických krajinách, mezi které můžeme počítat i třeba Tunisko nebo evropské ostrovy, se můžete připravit už doma.
Za A – bude vhodné smířit se s následujícím:
„Pravidla" bezpečného styku s vodou
1. Pokud existuje kohoutek, neteče z něj pitná voda.
2. Na led a zmrzlinu jsem alergický.
3. Ovoce si sám oloupu.
4. Ovocnou šťávu si sám vymačkám.
5. Nenakupuji od pouličních prodavačů.
6. Vyhýbám se veřejným čajovnám apod.
7. Nemyji se, nekoupu se… bezhlavě.
Za B – bude rozumné pořídit si vodní filtr či jiný prostředek na úpravu vody
Možná namítnete: „Já piji vodu z potoků bez úpravy už roky a nikdy jsem neonemocněl." To však není významná informace. Je to, jako když jezdíte na kole bez helmy nebo si nezapínáte bezpečnostní pás v autě. Je pravda, že k tomu, aby vás infekce z vody minula, nakazila nebo totálně porazila, je třeba více faktorů: aby vodní zdroj atakovaly stovky až tisíce organismů, abyste byli ve špatný čas na špatném místě, váš zdravotní stav a úroveň imunitního systému byly oslabené atd., ale i tak – stojí to za ten risk? Podívejte se na novinové citace v tomto článku – opravdu si chcete zahrát ruskou ruletu s vodou? Pokud už jste se vydali na cestu s brašnami, ten kousek místa, který filtr zabere, přece za záchranu života stojí.
Jak poznám závadnost vodního zdroje? 
Těžko. Voda v přírodě běžně obsahuje 9000-90 000 mikroorganismů na litr. To je normální voda, jakou můžete nabrat třeba z řeky. Hemží se bacily, ale nedá se říct, že je škodlivá. Tyto malé organismy nemají za cíl ublížit, jsou běžnou součástí přírody. Ve skutečnosti bychom se měli spíš obávat tehdy, kdyby v ní nebyly vůbec. Taková voda by byla patrně otrávená, s výjimkou pramene samozřejmě, který je škodlivin rovněž prostý. Zvláště horské prameny lze považovat za bezpečný zdroj vody. Je ovšem otázkou zkušeností, jak rozpoznat skutečný pramen od boční větve toku, která se jen na čas schovala pod půdní kryt. Obvykle se však vedlejší ramena vyskytují pohromadě ve větším množství. Je-li tedy zdroj osamocen, jde nejspíše o pravý pramen a voda bude pro pití nanejvýše bezpečná. Riziková může být i voda z vodopádu – je-li vysoký, málokdo vyšlápne až nad něj, aby zjistil, zda tam není třeba pastvina.
Prvotní je tedy znalost potenciálních rizik, kterou můžete nabýt například v Atlasu vodního rizika na webu http://insights.wri.org/aqueduct/atlas, a následně důkladné prozkoumání prostředí kolem konkrétního vodního zdroje, ať už je to potok (zvířecí stezky k napajedlu, výskyt dobytka na pastvinách, lidská činnost…, vždy je určitá míra rizika, že zdroj používají drobná zvířata jako svišti nebo ptáci), nebo místní bar (jaká je voda na WC, taková bude nejspíše i v kuchyni…). Jedním z ukazatelů možné závadnosti v terénu je voda stojatá, výskyt řas nebo pěny. Hledejte tedy zdroj, jehož okolí vykazuje žádnou nebo minimální lidskou či zvířecí aktivitu.
Neviditelný viník
Většina závažných patogenů se v přírodě přirozeně nevyskytuje. Vliv člověka, dobytka i jiných zvířat však přináší dvě věci: živnou půdu pro život mikroorganismů a patogeny samotné. Vezmeme-li superčistou vodu a infikujeme ji patogenním materiálem, dlouho v ní nepřežije. Když však přidáme živiny, budou v ní škodlivé mikroorganismy žít velmi dlouho.
Vodní zdroje v blízkosti pastvin divoké zvěře, dobytka, ale i zvířat používaných k nošení nákladů jsou obvykle kontaminované mnoha druhy patogenních i nepatogenních bakterií. Zdrojem šíření jsou fekálie, které se do vody dostanou. O to horší je situace v zalidněných, resp. urbanizovaných oblastech rozvojových zemí, kde bývá hygiena obecně – a veřejného stravování obzvlášť – tristní. Kontaminovaná voda se nemusí nutně dostat do organismu člověka jen s jídlem. K rozšíření nákazy může dojít i při tělesné očistě.
Riziková voda čeká hlavně v nízko položených oblastech, blízko pastvin a luk, farem a tábořišť a lidských sídel rozvojových zemí obecně. Ve velmi velkých výškách, kde už je výskyt zvěře minimální nebo žádný, tedy kde se záměrně pohybuje už jen člověk, byl ve vodě zaznamenán výskyt pouze heterotrofních bakterií, patrně jako důsledek mytí člověka ve vodním zdroji. Choroboplodných organismů žijících ve vodě je mnoho, většinu našich potíží z vody způsobují prvoci, bakterie a viry. Původcem více než poloviny cestovatelských průjmů jsou přitom nejen enterotoxické varianty bakterie Escherichia coli, dále salmonely, shigely, Campylobacter jejuni aj., ale i parazitární nákazy (nejčastější Giardia intestinalis). Prevence průjmu je přitom nesmírně komplikovaná, což je důvodem, proč je nejčastěji importovanou infekční nemocí dálkových cykloturistů. Jakkoliv je průjem nepříjemný, jedno pozitivum mu ale musíme nechat – zcela přirozeně obrátí střevo naruby a zbaví trpícího ,stoletých’ usazenin v klcích.
Pokračování tohoto textu najdete v tištěné verzi časopisu nebo v elektronické verzi na www.alza.cz.