Nevšední kulisy, nevšední podívaná aneb tipy na výlety za růžovým trikotem

Krásný úvod na jihu
Už samotný začátek je velmi zajímavý, přesněji řečeno odehrává se v zajímavých lokalitách.
Pravda, od našich luhů a hájů poměrně vzdálených, ale zato nabitých pamětihodnostmi, historií, architekturou i krásnou přírodou. Dnes sice už tak úplně neplatí letitá věta „Vidět Neapol a zemřít", neboť město, včetně několika jeho předměstí, trápí problémy se svozem odpadů a velkým provozem všudevjedoucích skútrů, ale historické centrum je stále na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, tak i zde je co obdivovat. V Neapoli pojedou cyklisté úvodní etapu ve formě kritéria, kdy desetkrát projedou okruh dlouhý 15,6 kilometru. Další den je čeká časovka na velmi blízkém a známém ostrově Ischia. Až ve třetí etapě opustí závodníci Neapolský záliv, a to překrásnou trasou přes Amalfi Coast.
Když se podíváme na mapu, můžeme trošku zjednodušeně říci, že na severní i jižní straně Neapolského zálivu vedou do moře výběžky. Ten severní je menší, resp. kratší, jižní naopak delší. Každopádně na oba výběžky navazují velmi známé a turisty často navštěvované ostrovy. Na severu Ischia, s mnoha termálními prameny a římskými lázněmi, a na jihu Capri s nejvyšší horou vysokou 589 metrů. Mezi pevninou a Ischií je ještě jeden menší ostrov, Procida, který pestrost pobřežní oblasti ještě zvyšuje.
Ale i na pevnině jsou místa, která mají zvuk a stojí za návštěvu. Nejhezčí pohled na Neapol a celý záliv jsem zažil z Vesuvu. Sopka má výšku 1279 m n. m. a na záchytné parkoviště, odkud se už musí pěšky, vede krásná horská silnička. Kdo touží uniknout z lidmi přeplněné neapolské aglomerace do hor, nemá jinou volbu. Výjezd sem, pochopitelně na kole, je však pěkným zážitkem. Já měl navíc štěstí, že jsem v pozdější odpolední hodině potkal minimální počet protijedoucích autobusů, přičemž nahoru už nejelo vůbec nic.
Další zajímavé místo na pevnině je také velmi blízko Neapole. Věhlasné Pompeje se nacházejí pod Vesuvem směrem na jih. Myslím, že jejich historii zná každý. Dnes je původní staré město odkryté a rozhodně stojí za návštěvu, a to nejlépe celodenní, neboť jeho rozloha je obrovská.

Perla zvaná Amalfi
Ještě je nutné se zmínit o jižním výběžku. Ten se jmenuje podle jednoho z městeček, které se na něm nachází, Costiera Amalfitana. Anglický název Amalfi Coast je mezinárodně známější, pro úplnost česky bychom řekli Amalfinské pobřeží. Už jsem zmínil, jak vysoký kopec je na blízkém ostrově Capri. Ještě vyšší, a to na mnoha místech, je hřeben vedoucí středem výběžku. Vypadá to tady kouzelně – jako když hory vyrůstají přímo z moře. Na svahu prudce klesajícím k moři jsou úzké, často serpentinovité silnice, místy vytesané ve skále (to se týká především té hlavní), spojující jednotlivá hodně originální, místy snad až bizarní městečka, jejichž domy jsou výrazně poskládané do výšky, jeden nad druhým. Celé pobřeží žije naplno turistikou i v době, kdy je všude jinde na pevnině v Evropě již po sezoně. Tomu bohužel odpovídá i značný rozsah automobilové dopravy. Dá se říci, že i na přelomu září a října tady jedete v koloně oběma směry. Ale při Giru (mám na mysli pár hodin před závodem) bude tato hlavní silnice, vedoucí směrem na Salerno, pro auta uzavřená a při troše štěstí si ji v té době můžete celou projet na kole. Tato romantická silnice vede prakticky neustále poměrně vysoko nad mořem. Ale větší kopečky – dvě pětisetmetrová sedýlka – přijdou na řadu až v druhé půlce této etapy, pěkně daleko za průmyslovým Salernem.
Důkazem, že oblast Neapolského zálivu stojí za návštěvu, je i to, že kromě již výše uvedeného historického centra Neapole jsou součástí světového kulturního dědictví UNESCO také archeologické naleziště v Pompejích a celé Amalfinské pobřeží.

Následující etapy
Dalších několik etap nemá žádné významnější lákadlo. Trasa Gira vede, až na malé odchylky, prakticky stále podle pobřeží. Je pravda, že v následné, čili 4. etapě se závodníci docela projedou – 244 km -, a podobně i v 13. etapě, která měří 242 kilometrů, ale na trasách nejsou žádné extra kopce. Závod se stočí na sever a opět podél pobřeží se bude i s pomocí několika autopřesunů rychle blížit k místům, kde se pravděpodobně bude celý rozhodovat – v Alpách a v Dolomitech. Vloni trasa několikrát zamířila i do Apenin, letos se v nich závodníci ocitnou prakticky jen jednou, a to až 12. května v 9. etapě, která končí v krásné Florencii. Tento ten poprvé vyjedou nad hranici 1000 metrů nad mořem.
Po následném odpočinkovém dni se zase dostanou výš – nad 1500 metrů, a to hned dvakrát. V této celkově již 10. etapě se jede těsně kolem rakouských a v závěru i kolem slovinských hranic. Mnozí asi znáte spojovací silničku vedoucí přes zimní středisko a současně sedlo Sella Nevea (1190 m n. m.) až pod slovinské hraniční Passo Predil. Z něj už je strmý sjezd pod Mangrtem do Bovce. Tam však Giro nejede. Pořadatelé vymysleli horský závěr etapy v kopci vlevo nad Sella Neveou. Slepou silnici do 1502 metrů na Altopiano del Montasio, kde bude cíl, neznám, ale určitě bude, tak jako všechny horské dojezdy Gira, náročná.
Další den se jede západním směrem a závodníci se dostanou do výšky téměř 1800 metrů. Poté následuje trošku rozhoupaná, ale jinak poměrně odpočinková etapa do nízko položeného Trevisa. Profilově ještě mnohem jednodušší je etapa den poté. Ovšem těžká práce pro cyklisty na sebe nenechá dlouho čekat.

Giro v Alpách i ve Francii
Ve 14. etapě v sobotu 18. května vede trasa přes divácky vděčné místo – Sestriére. A jede se tam z té horší strany, tj. od východu. Začíná se ve tři sta metrech, Sestriére je dvoutisícovka (přesně 2035 m n. m.), takže převýšení přes 1700 metrů na jeden zátah! Etapa končí těsně u francouzských hranic, v osadě Jafferau ve svahu nad Bardonecchií, ve výšce 1900 metrů. Tento finální výjezd bude také divácky velmi vděčným místem.
Nabitý víkend pokračuje nedělní čistě alpskou 15. etapou. Tady už vůbec není co závidět. Sice po startu sjedou cyklisté dolů do Susy, ale pak si dají 1500 metrů nahoru na dvoutisícové sedlo Mont Cenis. U přehrady najedou na území Francie. Pamatuji si doby, kdy tu ještě fungovala celnice a jednou jsme museli čekat, než celník, který v době našeho příjezdu – v osm ráno – otevřel přechod, ale nepustil nás dál, dokud nenašel razítko! Každopádně tehdy i dnes jsou odsud fantastické výhledy na obrovské horské skupiny, za nimiž se skrývají lyžařům dobře známá Tři údolí. Sjezd je na alpské poměry krátký, výšku ale budou závodníci ztrácet i poté, dál v údolí, až do St. Michel de Maurienne. Odsud už musí nahoru – na Telegraphe a dál na Galibier, kde je cíl. Ve výšce 2645 metrů! St. Michel má metrů nějakých sedm set, takže přes Telegraphe, dobrý závodní kopec, kde se cyklisté navíc trochu zhoupnou, čili ztratí výšku, je celkové převýšení na naše poměry mírně řečeno úděsné. Přes dva kilometry!
Vzhledem k tomu, jak je Col du Galibier atraktivní a z této strany také přehledný, dá se očekávat, že u silnice bude dost diváků. Kolik přesně, těžko hádat, bude také záležet na množství sněhu kolem tratě a na momentálním počasí. Nesmí přijít nějaký větší povětrnostní výkyv, třeba sněhová kalamita. To by se sem nejelo, neboť by pořadatelé etapu zkrátili. To se už na Giru stalo vícekrát.
Po této etapě se peloton vrací do Itálie stejnou cestou, kudy přijel, tedy přes průsmyk Mont Cenis (2083 m) a poté pokračuje na východ. Také v další etapě se závod přiblíží Dolomitům, kde se odehraje velké finále. Ještě předtím si však cyklisté „užijí" nepříjemnou časovku. Ta startuje ve čtvrtek 23. května v Mori, což je městečko u řeky Adiže, jen osm kilometrů od věhlasného Rovereta, které znají především ti, kdo se zajímají o dějiny 1. světové války. Blízko je to i k jezeru Lago di Garda, navíc tam vede parádní cyklostezka. Dokonalost podtrhuje velmi slušný farmářský kemp (má i bazén) přímo v Mori – ideální výchozí místo na různé výlety po okolí. Závodníci však nejedou na Gardu, nýbrž nahoru na kopec do obce Polsa. Cíl 19 kilometrů dlouhé vrchařské časovky je ve 1200 metrech, takže převýšení má rovný kilometr!

Pokračování tohoto textu najdete v tištěné verzi časopisu nebo na www.alza.cz.