Obree versus cyklističtí fukcionáři
Graeme Obree byl jako závodník individualista, samorost, introvert, provokatér a rebel, což se nemohlo neprojevit v jeho neustálých konfliktech s cyklistickými hodnostáři. Ještě jako poměrně mladý a málo známý závodník měl rozepře s funkcionáři Britské cyklistické federace, u nichž nikdy nebyl ve velké oblibě. To snižovalo jeho šanci prosadit se do britského reprezentačního týmu dráhových cyklistů a do nominací na vrcholné podniky závodní cyklistiky. Svými výkony, jeho parádní disciplínou byl stíhací závod, dosáhl toho, že již nemohl být přehlížen. Ale když se uvedl na mezinárodní scéně, dostavily se problémy podobného rázu, tentokrát s činovníky Mezinárodní cyklistické federace UCI. Zvláště když se na startovní čáru postavil se svým atypickým závodním speciálem, který se vůbec nelíbil pánům z technické komise UCI a vymykal se jejich vžitým představám o podobě závodního kola. A nejen jim, také výrobcům kol, kteří investovali značné peníze do jejich technického vývoje, a nakonec i samotným divákům na velodromech. Šokováni byli Obreeho posedem, šlapal ve skrčené poloze, s hrudníkem vmáčnutým mezi ruce svírající úzká řídítka a s bradou téměř se dotýkající řídítek širokých neuvěřitelných 30 cm. Méně než řídítka dětských kol pro předškoláky. Budil údiv i rozpaky. Kdyby se s takovým kolem objevil nějaký outsider, sklidil by posměch a úšklebky. Ale on na něm vítězil, porážel elitní stihače a vytvářel světové rekordy.
Kolo ze zbytků pračky a železného šrotu
Sportovní novináři asi trochu přeháněli, když psali, že Obreeho kolo je sestaveno ze zbytků pračky, z různého šrotu a dalších obtížně definovatelných součástí. Nicméně faktem zůstává, že Obree si kolo sám navrhl a postavil, aniž by se ohlížel na nějaké vzory nebo teoretické úvahy o optimálním posedu. Byl to výsledek čirého kutilství a jeho bicykl mohl nést nálepku „Design and built by Graeme Obree". Výjimkou byla tříloukoťová karbonová kola Specialized, to zadní někdy nahrazovalo diskové Campagnolo. Vznikl tak prapodivný bicykl, jehož některé komponenty dostávaly hanlivá přízviska – třeba sedlo „muchomůrka" či „barová stolička" nebo řídítka „ptačí bidýlko". A Obree musel nejednou provádět těsně před závodem úpravy svého speciálu, aby byl vůbec připuštěn na start. Často to bývala výměna sedla nebo drastické uříznutí jeho špičky pilkou, aby kolo splňovalo technické regule UCI.
Old Faithfull dostal přednost
V roce 1993 se Graeme Obree rozhodl zlepšit světový rekord v hodinovce, který bezmála deset let předtím vytvořil Francesco Moser. K disposici měl nejmodernější časovkářský bicykl té doby. Dne 15. července se s ním postavil na ovál velodromu v norském Hamaru. Pokus o nový rekord skončil po šedesáti minutách vysilující jízdy zklamáním, když za Moserovými 51,151 km zaostal o 462 metrů. Se zarputilostí a houževnatostí jemu vlastní zopakoval pokus o dva dny později – 17. července. S tím rozdílem, že při tomto druhém pokusu dal přednost svému vlastnoručně vyrobenému časovkářskému speciálu. Zrodil se tak nový rekord – 51,596 km.
Je obtížné odhadnout, jak velkou roli hrála při druhém pokusu psychická pohoda, kterou Obreemu dodávala důvěra v bicykl, který nesl jeho vlastní rukopis. Který dobře znal z nespočetných tréninků, který byl jeho srdeční záležitostí a k němuž měl až citový vztah. Říkal mu Old Faithful. Obree se však z rekordu dlouho netěšil. O šest dnů později ho překonal jeho krajan Chris Boardman výkonem 52,270 km. Obree však nebyl z těch, kteří se snadno vzdávají, a v následujícím roce, tentokrát na velodromu ve francouzském Bordeaux, získal rekord zpět – 52,731 km. Opět na svém „starém věrném", vlastníma rukama zhotoveném kole, za nadšených ovací diváků na tribunách.
Dva roky – šest rekordů v hodinovce
Léta 1993 a 1994 byla nejplodnější „dvouletkou" v celé historii světových rekordů v hodinovce. A to v roce 1993 uplynulo již sto roků od vytvoření toho prvního oficiálního Francouzem Henri Desgrangem v květnu 1893. Na šesti světových rekordech ve zmíněných dvou letech se podíleli dvěma rekordy Graeme Obree a Švýcar Tony Rominger, po jednom přidali Chris Boardman a Španěl Miguel Indurain. Pak přišel rok 2000, konzervativní funkcionáři UCI, na doporučení její technické komise, která nikdy příliš nepřála technickému pokroku ve vývoji kol, anulovala všechny světové rekordy v hodinovce po roce 1972. Platným se tedy stal stařičký rekord Belgičana Eddyho Merckxe 49,431 km, který zajel v říjnu 1972 na klasickém konvenčním závodním kole. Vadit začal nejen Obreeho svérazný posed, ale také loukoťová i disková kola rekordních strojů nebo jejich triatlonová řídítka vedoucí k „aerodynamické" pozici cyklisty. Po roce 1972 to již nebyly světové rekordy, ale pouze „nejlepší světové výkony".
Osobnost Graeme Obreeho nesporně patří do Příběhu kola jako jedna jeho zajímavá kapitola. Vždyť asi nikdo před ním a určitě již nikdo po něm, nepřekoná světový rekord v hodinovce, ten „rekord rekordů", na „podomácku" vyrobeném bicyklu.
Životopisný film věnovaný Obreemu
Ten film nese název The Flying Scotsman, jak také jinak. K jeho natáčení zlákal filmaře pestrý sportovní život skotského cyklistického závodníka – svérázná postava vyvolávající konflikty svým vlastním pojetím závodního speciálu, hýbající žlučí pánům z technické komise UCI, dělající vrásky na čele proslulým stavitelům rámů kol i metodikům cyklistiky -, který se přímo nabízel jako námět pro celovečerní hraný film, s vloženými dokumentárními sekvencemi. Ale ani jeho soukromý život se neodehrával bez dramatických momentů. Připomeňme jen, že se třikrát, v různých fázích života, pokusil o sebevraždu.
Do hlavní role představitele Obreeho byl vybrán v Británii hodně známý herec Johny Lee Miller, který pilně trénoval na velodromu v Manchesteru, aby zvládl techniku jízdy na klopené dráze. Natáčení se protahovalo, realizační tým filmu o Létajícím Skotovi se potýkal s finančními problémy, když se producentu Peteru Broughamovi dlouho nedařilo shromáždit potřebné více než čtyři miliony liber. Samotný Obree působil při natáčení jako poradce, pomáhal Millerovi při zvládání jízdy na neobvyklém kole a pro potřeby filmu postavil tři dokonalé repliky svého bicyklu, protože originál jeho „Old Faithfulu" již dávno odpočíval v muzeu v Edinburghu. Film byl dokončen v kooperaci Velké Británie s Německem v roce 2006.
text Ivo Hrubíšek
foto Co Vos