S cyklistickou legendou Afrikou

28.2.2017

Jak vznikla vaše myšlenka vydat se do Afriky na kole? Četl jste před odjezdem knížku Honzy Tomšíčka nebo články jiných cyklocestovatelů?
Projet Afrikou na kole mne napadlo asi před čtyřmi lety, když jsem podesáté zvládl dojet na kole k babičce do Plané. Byl jsem v práci třináctým rokem, s vyhlídkou na dalších čtyřicet. Tak jsem si řekl ne, takhle ještě ne. Potřebuju vypadnout, poznat svět, sám sebe. Afrika zněla v mých uších od malička, táta tam služebně často jezdil. Jiný svět, tak odlišný od toho našeho. Chtěl jsem se tam taky podívat, ale ne jako turista, spíš jako „poznavatel". A tak jsem začal shánět všechny možné informace. Nejprve jsem se sešel s Danem Přibáněm a prošli jsme můj plán. On a jeho parta přejeli Afriku v trabantech, na kole to přece ale musí jít taky… Pár dní nato jsem četl článek jednoho Angličana, jak projel na kole západní částí Afriky. Pak už se mi dostala do ruky Honzova ústřední kniha Afrikou domů na kole, která potvrdila moji domněnku, že to jde.

Tohle byla vaše první velká cesta?
Ano. I když pro mě byla první velká cesta jízda z Prahy do vesničky Sörnewitz, dvacet kilometrů západně od Drážďan, na které jsem strávil jednadvacet hodin v kuse.

Proč jste si zvolil právě trasu z Káhiry do Kapského Města?
Čekal jsem, že v tomhle směru bude foukat lepší vítr. Ne, dělám si legraci. Asi proto, že jsem doufal, že takto udělám průřez Afrikou tak, že se mi povede vidět co nejvíce různých kultur, přírodních krás a typů lidí. Afriku jsem chtěl projet v její „zimě", abych měl vůbec šanci. Protože jsem vyrážel v listopadu, musel jsem začít na severu. Taky mám větší obavy z tropických pralesů než ze savan, proto jsem raději volil průjezd východní částí Afriky.

Jak dlouho jste se na cestu připravoval? Na jakém kole jste do Afriky vyrazil? A jak jste měl cestu rozplánovanou?
Připravoval jsem se asi rok, sháněl jsem informace, zařizoval víza, absolvoval očkování, zařizoval vše potřebné na úřadech.
Kolo jsem stavěl za pomoci svého kamaráda Petra Váchy. V Brandýse nad Labem jsem si nechal vyrobit na míru ocelový rám v duchu trekingového kola. Pevná vidlice, osmadvacetipalcová kola, Schwalbe pláště, manuální kotoučové brzdy. Snažili jsme se o co nejkvalitnější a zároveň o co nejošklivější kolo, které bude lehce opravitelné. Petr mě naučil rozložit kolo na matku a zase ho složit a seřídit.
Plán cesty nebyl nijak složitý. Pojedu, jak to půjde. Bude horko, prach, málo jídla, málo vody, těžké kolo, počítal jsem s tím, že denně neujedu v průměru víc než padesát kilometrů. Při dvanácti tisících kilometrech mi to vycházelo zhruba na osm měsíců, s rezervou na rok.

Na začátek cesty jste si zvolil poměrně dost velké sousto, a to průjezd Egyptem, který v současné době i kvůli politickým událostem není zrovna k osamoceným cestovatelům přátelský, ba dá se říci, že je přímo agresivní. Vy jste to pocítil přímo na vlastní kůži…
Egypt prošel změnou režimu, která pravděpodobně v některých lidech vyvolala pocit, že je teď všechno dovoleno. Z mého pohledu tento pocit nabyli převážně mladíci v pubertě. Od nevinného ukradení cyklistické láhve z košíku na zadní brašně, přes hru házení kamením na bílého cyklistu za dohledu rodičů, až po opětovnou snahu zbavit mě přebytečné zátěže pomocí vystřelovacích nožů ovládaných mladíky z podél jedoucí motorky. Ale nejsou takoví všichni, většina lidí se chová přátelsky, pohostinně.

Nedaly se tyto události trochu předpokládat?
Situaci v Egyptě i vývoj situace v Súdánu jsem samozřejmě bedlivě sledoval. Že je situace mizerná a že obecně v Africe existuje spousta jiných nebezpečí, mi říkali především rodiče. Ale s vírou, že do nebezpečných situací bych se mohl dostat hlavně ve velkých městech, kterým se já chci vyhnout, jsem trasu ani časový harmonogram neměnil. Navíc jsem nevěřil, že by se události v Egyptě v blízké době vylepšily natolik, aby mělo smysl odjezd posunout.

Vaši cestu Egyptem ale provázely i jiné obtíže.
Ano, stihla mě faraonova pomsta. To bych přece ani nebyl v Egyptě, aby můj zhýčkaný organismus přežil vodu z Nilu…

Cestovatelé většinou pijí ať už chemicky, nebo přes filtr ošetřenou vodu, vy jste neměl tablety, filtr nebo jste si vodu nepřevařoval?
Snažil jsem se. V Egyptě jsem pil pouze balenou vodu, nechtěl jsem se zdržovat s převařováním nebo čekat, až zafungují tablety. Jednou mi ale voda úplně došla, široko daleko žádný zdroj, tak jsem nepohrdl nabídnutou sklenkou vody z kohoutku u silnice. Byl jsem samozřejmě ujištěn, že voda je pitná. Pitná je, ale pro Egypťana. Dopadl jsem dobře, strávil jsem pouze dva dny v Luxoru v motelu. Ercefuryl s kulíškem (čaj) mě z toho dostaly.

Co bylo tedy důvodem ukončení jízdy Egyptem?
Moje nervy. Nikdy v životě mě nikdo neohrožoval na životě a tady jsem byl terčem každý den, kromě těch, kdy jsem jel s policejní eskortou za zády. Přestala to být legrace a mně přestalo být hej. Takhle jsem to nechtěl. Chtěl jsem vidět Afriku z kola, a ne neustále řešit svoji bezpečnost. Musel jsem pryč, musel jsem domů.

Vy jste se ale nesmířil s tím, že by vaše cesta měla skončit po takhle krátké době, a tak jste se rozhodl pro jiné řešení…
Po návratu domů jsem musel rychle něco vymyslet. Nechtěl jsem se všeho vzdát, vždyť jsem pro to tolik udělal. Pojedu zpátky do Afriky, ale jak to udělat, aby to bylo bezpečnější a také snesitelnější pro rodinu, která radila nikam nejezdit. Zajel jsem za Honzou Tomšíčkem a zkusil ho přesvědčit na zopakování jeho cesty Afrikou, tentokrát v opačném směru a už pouze z Chartúmu do Kapského Města. Do Egypta už zpátky ne. Honza to odmítl, jeho srdeční záležitostí je JAR, pokud tedy zpátky do Afriky na kolo, tak pouze tam. Souhlasil jsem, byla to víceméně jediná možnost. Domluvili jsme se na třech měsících cestování křížem krážem po JAR.

Věděl jste, že to je dvacet let od Honzovy cesty napříč Afrikou?
Samozřejmě. Uskutečnění mé cesty mělo být k dvacátému výročí Honzovy cesty (1993/2013).

 

jméno: Jan Mrlina
rok narození: 1981
vzdělání: bakalářské, Vysoká škola logistiky
bydliště: Praha
zaměstnání: logistik, v současné době nezaměstnaný
kolo: Pouštní bouře (expediční speciál), Sup (Superior – trekingové kolo na rychlé přejezdy)
webové stránky: dosud nemám

 

 

Pokračování tohoto rozhovoru najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika a na www.alza.cz

Menu