Filipíny – Tisíc kilometrů na bambusu

Mým cílem bylo ujet tisíc kilometrů na kole po Filipínách. Styčnými body mi byla Manila a Puerto Princesa. Plán jsem splnil vlastně na kilometr.
Po dvou dnech strávených v horké a dusné Manile jsem konečně vyrazil na cestu. Kolo jsem si měl vyzvednout v městečku Lipa City, přibližně sto kilometrů jižně od hlavního města, u Federica, spolumajitele bambusové firmičky. Vše šlo hladce podle domluvy. Federico mne vyzvedl luxusní toyotou s vlastním řidičem na autobusovém nádraží a odvezl do svého domu plného služebných. To pro mne bylo trošku překvapením, takový luxus jsem nečekal. Nezapřel jsem svoji zvědavost a hned se zeptal, jak vydělává takové peníze. Ne, ne, z bambusových kol to rozhodně není, ty jsou jenom koníčkem. Federico řídí firmu zabývající se prodejem a servisem motorek Suzuki, kterou založil jeho tchán. S tímto milým starým pánem jsem měl později při večeři tu čest se na chviličku potkat. V rodině se těší nesmírné úctě a i na mne ohromně zapůsobil svým charismatem a pozitivní energií.

V dílně s Federicem a bambusem
S výrobcem bambusových kol jsme se domlouvali přes mail, trvalo to měsíc a bylo to náročné. Důležité pro mě bylo, aby mi vyrobili kolo, na kterém bych tyto ostrovy objel. Ale nestačili to, tak mi půjčili kolo po zesnulém Heckovi, zakladateli bambusové firmičky. Jeho vdova Tammy mi ho chtěla nejdřív za velké peníze pronajmout, ale nakonec jsme se dohodli, že mi ho půjčí jen tak. Začala mi ale důvěřovat, až když jsem se s kolem vrátil. To i plakala, protože si vybavila svého manžela, se kterým má dvě malé děti. To byl docela silný okamžik.
S Federicem jsme přípravou a doladěním Heckyho, a nyní na měsíc mého kola strávili celé odpoledne. Bylo chudák trošku zanedbané. Během přípravy kola jsem zkoumal různé kousky bambusu a pár bambusových rámů v přípravě. Dokonce jsem měl možnost se projet i na dětském odrážedle, vydrželo…
V dílně o velikosti dvou českých garáží kromě různých bambusových tyčí a slepenců nebylo nic speciálního. Kola vyrábí Federico a jeden pomocník z chudé komunity opravdu téměř na koleně.

Jeepneyem, autobusem a lodí
Kolo je připravené a já můžu vyrazit. Ještě večeře a loučení s celou rodinou. Na závěr mi Federico prozradil, že si vždycky přál projet kus vlastní země na kole, avšak ještě to neudělal, tudíž mi nepokrytě závidí. Prý mu to povinnosti teď už nedovolí. Trošku jsem ho pošťouchl a podpořil, ať kašle na všechno a jede. Sny se mají plnit, aby mohly být další…

Vypuštěn jsem byl do tmy a do hustého městského provozu. Cílem byla sto kilometrů vzdálená Lucena, přístav, odkud plují trajekty na ostrůvek Marinduque.
Rychle jsem pochopil, že jízda po frekventované silnici je nesmysl. A protože na Filipínách není nic nemožné, kolo mi nejdřív naložili do jeepneye (podomácku vyrobený stroj pro přepravu neurčeného množství osob) a potom do autobusu. O půlnoci téhož dne jsem byl v přístavu, jednoduše se ubytoval a těšil se na druhý den na moře.

Ráj cyklisty ‒ ostrůvek Marinduque
Dvě hodinky plavby trajektem z Luceny a jste přímo v geografickém středu Filipín, na turisty opomenutém ostrůvku ve tvaru srdce, Marinduque. Hned po výstupu z lodi na vás dýchne poklidná atmosféra tohoto tropického ráje. Sto dvacet kilometrů dlouhé asfaltové silnici vedoucí kolem dokola ostrova není co vytknout. Provoz je velice řídký a bezproblémový i v malých městečkách po cestě.
Každou chvilku také narazíte na malou osadu, kde vám rádi ve stánku u silnice prodají balenou vodu, coca-colu, zeleninu nebo zalijí čínskou nudlovou polévku horkou vodou.
Pokud začne pršet, brzy najdete budku sloužící jako útočiště lidem čekajícím na minibus nebo jeepney, kam se pohodlně schováte. Jedinou prací je tudíž šlapat a odpovídat na pozdravy mávajícím dětem na trase.

Mindoro Occidental ‒ rozpálený asfalt
Půlden na loďce a vystupuji na dalším ostrově, tentokrát je to Mindoro, který je rozlohou přibližně desetkrát větší než Marinduque. Čeká mne dvě stě padesát kilometrů dlouhá trasa z města Pinamalayan do San Jose. Ještě před pár lety bych tuto etapu jel několik dní po kamenité cestě a zalepený prachem. Díky nové asfaltové silnici, po které téměř nikdo nejezdí, se do cíle dostávám za den a půl. Sluníčko konečně začalo pořádně pražit a elektronická rtuť na mém cyklocomputeru ukazuje čtyřicet stupňů ve stínu.

Riskantní přeplavba do Coronu
Deset hodin plavby ze San Chose do Coronu přes otevřené moře na doma vyrobené loďce v třímetrových vlnách. Dobrodružství, které se nemusí líbit každému. Většině z dvaceti pasažérů oblečených do záchranných vest, mokrých od cákajících vln a zvracejících do pytlíků se to rozhodně nelíbilo. Nelíbilo se to asi ani do metrové výšky na střechu přidělaným zavazadlům a ani mému kolu koupajícímu se ve slaných sprchách. Ale všichni jsme přežili bez újmy. Kapitán navigující pouze podle kompasu se neztratil, motor starého trucku v podpalubí nevynechal a bambusové plováky nepraskly. Na konci plavby se všichni tvářili jakoby nic, ale nebezpečné to bylo, zejména pro Filipínce, kteří většinou neumějí plavat.

text a foto Martin Šedivý