S dvourychlostním automatem kolem světa

28.2.2017

Svou cestu kolem světa jste začal, když vám bylo dvacet let. Jak jste přišel na tak odvážnou myšlenku?
Mých prvních patnáct let vedla naše rodina téměř nomádský způsob života. Znovu a znovu jsem si nacházel kamarády, zvykal si na nové prostředí a nové školy. Někdy dokonce na nové země. Skoro každý rok nějaká změna. Pokaždé se zaběhnout a pak to vše opět opustit. Můj otec byl v Royal Air Force a život bez kořenů ve mně dostatečně zakořenil. Vždy jsem cítil touhu podívat se, co je za horizontem.
Pak, když mi bylo patnáct, koupili jsme vlastní dům v malé vesnici ve Wiltshire v Anglii. Byla to stará chalupa. Začal jsem se zajímat o cyklistiku. Vlastně proto, abych utekl z domu, který se zdál být utopen v nekonečných lánech a loukách. Vzápětí jsem se stal cyklistickým závodníkem a pořídil si své první pořádné kolo, kterým byl oranžový André Bertin s komponenty Campagnolo. To kolo viselo v mé ložnici na hácích jako nějaký kus umění. Ležel jsem v noci v posteli, byl vzhůru a v představách projížděl vzdálené země. Přejel jsem v duchu Khyber Pass (sedlo mezi Afghánistánem a Pákistánem). Spal jsem na poušti v hliněných chatrčích. Hledal jsem tygry v džungli. Jezdil na slonech. Šlapal jsem přes australské nedozírné pláně. O pár let později se toto všechno mělo stát skutečností.
Kolo, které u mě viselo na zdi, se postupně změnilo z francouzského „André Bertin" na anglické „Hetchins Curly" se zakroucenou zadní vidlicí a později na italské Bianchi v typické světlé celestýnské zeleni.
Během pozdních šedesátých let jsem tři roky studoval grafický design, a tak nějak jsem se ztratil v síti sociálních změn, v muzice, ve vztazích, v umění a také v nových výzvách. Ale stále jsem jezdil na kole. Udržovalo mě to při smyslech. Dávalo mi to čas přemýšlet o životě. Jízda na kole může být jako meditace. Sedáte na kolo zatíženi obavami a domů se už vracíte bez nich.
Užíval jsem si cykloturistiky. Někdy se svými přáteli Dustym a Grahamem, ale většinou sám. Užíval jsem si svobody, kterou přinášela samota. Často jsem jezdil celou noc s měsícem nad hlavou. Často jsem jezdil bez jakéhokoliv cíle. Řekl jsem mámě, že jedu do Paříže, a pak jsem jí poslal pohled z Barcelony, kde jsem spal v kartonové krabici za restaurací.
A tak jsem v roce 1969, když má studia byla ukončena, oznámil rodičům a přátelům, že pojedu kolem světa.

Co na to rodiče?
Řekl bych, že mi na začátku nevěřili, ale když jsem stanovil datum odjezdu a začal plánovat cestu, začali mi pomáhat. Můj otec byl navigátor, miloval mapy, byl schopen pojmenovat všechny hvězdy na obloze a byl to expert na počasí. Myslím, že by nejraději jel se mnou.
Ten den, kdy jsem odjížděl, můj mladší bratr a rodiče stáli vedle cesty a mávali mi, jako bych jel někam na víkend. Žádné emoce, jen tiché: „Opatruj se a zlom vaz." Otočil jsem se a zamával nazpátek. Znovu jsem je viděl až za dalších pět let.
Když jsem během všech těch dnů snil o tom, jaká bude moje cesta z Anglie do Austrálie, slunce mi stále svítilo nad hlavou a obloha byla modrá. Ale cesta nezačala moc dobře. Realitou byly kruté bouře ve Francii. Obloha byla zakryta tmavými oblaky a blesky ji protínaly nesčetněkrát za minutu. Kola se mi utápěla v kalužích, ponožky jsem měl promočené a náladu úplně na dně. Když přišla tma, ukryl jsem se v autobusové zastávce. Naproti přes cestu byla kavárna, v ní smích a konverzace. Přes teplým žlutým světlem zalitá okna jsem pozoroval štamgasty, jak popíjejí víno a jedí. Francouzská hudba dotvářela celou tu atmosféru. Poznal jsem Edith Piaf zpívající La Vie en rose. Její tragický život rezonoval v jejích písních a přes cestu přicházel až ke mně a naplňoval mě smutkem.
Vtom se ze tmy vynořil černý labrador. Promáčený a třesoucí se si lehnul přede mě na suchou zem v zastávce. I ten pes se zdál být sklíčený. Pohladil jsem ho po hřbetě a řekl: „Můžeš jet se mnou, jestli chceš. Jen si představ všechna ta dobrodružství, která můžeš zažít. Můžeš potkat sv. Bernarda v Alpách, afgánského chrta v Afghánistánu, a budeš moci prohánět klokany v Austrálii." V přítomnosti svého nového kamaráda jsem pomalu usnul.
Další dny už jsem si opět pořádně užíval život a doma jsem si přál být jen ve výjimečných chvílích, kdy jsem měl extrémní hlad nebo byl nemocný.

Jel jsi na poměrně hodně netradičním kole. Jak jsi sháněl náhradní díly? Třeba pláště?
V Kalkatě jsem si měl u někoho vyzvednout náhradní pláště, které mi tam poslal pan Moulton. Ten někdo byl Sanath Larhi, ředitel indické pobočky společnosti Dunlop. Poté, co jsem mu zavolal a představil se, jsem byl pozván na večeři v jeho domě. Ze svého malého hostelu jsem šel tři kilometry pěšky skrz město až k bráně jeho rezidence. Dva sikhové v uniformě, kteří ji hlídali, se mě zeptali, proč jsem u nich zastavil. Řekl jsem, že jsem pozván na večeři k panu Lahrimu. Jeden z nich si nejdříve pečlivě prohlédl mé značně obnošené kraťasy, sluncem vyšisované tričko a dobře rozchozené sandály a pak teprve odpověděl a pustil mě dovnitř.
Přede dveřmi samotného domu stál opět další hlídač s naleštěnými knoflíky a frčkami na ramenou. S odmítavým pohledem se na mě podíval a pustil mě skrze bohatě zdobené dveře. Jídelna byla scénou ze starého filmu. Rodina oblečena k večeři, bílé košile, kravaty, blýskající se boty, šperky, sklenice z křišťálu a stříbrné příbory. Zkoušel jsem se cítít pohodlně a účastnit se konverzace, ale kriket a indická politika nebyly zrovna oborem, ve kterém bych se vyznal. Poté, co jsem snědl nejlepší jídlo na své cestě, které bylo servírováno služebnictvem, jsem sebral své náhradní pneumatiky a odešel jsem.

Měl jsi nějaké významné technické problémy?
Ne, neměl. Kolo bylo naprosto jednoduché bez přehazovaček a přesmykačů, s jednou přední brzdou a odolnými a pevnými koly. Měl jsem i štěstí, protože jsem jednou spadl do hluboké díry plné kamení, přičemž brašny ochránily kolo a já měl jen modřiny a několik tržných ran.
V mé výbavě byly standardní náhradní díly jako kus řetězu a brzdová lanka plus náhradní dvourychlostní náboj Duomatic. Ten jsem ale spálil v afghánské poušti. Byl to takový malý obřad. Spal jsem na poušti jen tak ve spacáku a bez stanu. Rovnou pod hvězdami. Navršil jsem několik kamenů na náboj a pronesl krátkou řeč: „Promiň náboji Fichtel und Sachs. Už tě nemohu dále s sebou vézt. Doufám, že tady budeš klidně ležet vystaven krásnému pouštnímu slunci, a kdo ví, třeba se na tebe jednou přijedu podívat."
Tu noc jsem pozoroval, jak kolem projíždějí auta závodu Paříž-Kábul. Byli to jen obyčejní lidé, kteří vyrazili se svými Citroëny 2CV, renaulty a malými rodinými auty. Slabá žlutá světla a zvuk jako od sekačky uhánějící v záři měsíce.
O pár nocí později jsem v dáli zahlédl karavanu místních členů dávného kmene. Proti noční obloze jsem viděl jen jejich siluety a obrysy jejich velbloudů. Cítil jsem k nim hlubokou sympatii. Byl jsem také nomádem!

V dnešní době není Afghánistán považován za zrovna bezpečnou zemi pro cestování. Jak to bylo v době, kdy ses tam pohyboval ty?
Na Afghánistán mám překrásné vzpomínky. Rodiny mě zvaly do svých nuzných příbytků, dávaly mi najíst a přitom si za to nic nevzaly. Krásné ženy v šatech a šátcích, někdy oblečené do nebesky modrého hidžábu, ale s džínami a s botami na platformě pod ním. K tomu chlapci a děvčata, které si vesele hrály všude kolem. Kebab s koriandrem. Řidiči kamionů, kteří mě o půlnoci zvali, abych s nimi poseděl v poušti, pojedl meloun a zakouřil si hašiš z vodní dýmky. Neotesaná krása hor. To vše se mi vybaví, když pomyslím na Afghánistán.
Když jsem onemocněl úplavicí, starali se o mě. Myslím, že až o osm let později tam začala válka, která změnila život tak, že už nikdy nebude stejný jako tehdy. Já viděl nejvyšší sochy Buddhy na světě v údolí Bamiyan. Vytesané do skály v šestém století. Nejvyšší z nich měla 55 metrů. Tálibán pak prohlásil, že sochy Buddhy jsou proti tomu, čemu věří islám, a během několika týdnů je v roce 2001 zničil pomocí protiletadlových střel, děl a dynamitu. To mě před dvanácti roky uvedlo do stavu naprosté melancholie. Obrázky z televize se mi usadily v hlavě na mnoho dní.

Která země se ti nejvíce líbila během první části tvé cesty?
To je hodně těžká otázka. Je obrovský kontrast mezi tím, když člověk spí pod širákem uprostřed afghánské pouště a když ráno rozepne stan v Indii a kouká na zhruba sto lidí tiše čekajících, až se něco stane. V Thajsku jsem například prošel džunglí s mužem, který lovil tygry. To byla opravdová zábava. Nemůžu vybrat jednu zemi, ale vrátil jsem se na kole do Indie. To je opravdu fascinující část světa.

 

 

Moulton Marathon a ostatní moultony

Značka Moulton bude pro většinu čtenářů Cykloturistiky asi neznámá. Vždyť počet těchto kol v České republice by se pravděpodobně dal spočítat na prstech jedné ruky. Avšak vzhledem k tomu, že za touto značkou stojí kus cyklistické historie, má určitě smysl se jejími koly v tomto čísle trochu více zabývat.

text Honza Galla
foto archiv Moulton Bicycles

Značka Moulton byla založena v roce 1962 Dr. Alexem Moultonem. Ten je známý automobilovým fanouškům díky unikátnímu odpružení vozu Mini Cooper, které navrhl a ve své firmě i vyráběl. Když přišla ropná krize, vrhl se pan Moulton na konstrukci kol. Už od počátku šlo o celoodpružený bicykl s malými koly, který však svou geometrií posedu odpovídal tradičním kolům. Nebyla to tedy žádná zmenšenina.
Když jsem se Colina Martina zeptal na výhody a nevýhody této koncepce, odpověděl mi: „Odpružení přináší výhodu v možnosti namontovat malá a velmi tuhá kola, která dobře jedou, ale přitom je kolo velmi pohodlné. Celek je lehký, jednoduchý a naprosto bezúdržbový. Lepší je i trakce, protože kola díky odpružení neposkakují na nerovnostech. Celkově pak není v kolech tolik napětí a ta pak zůstávají vycentrovaná, špice zůstávají napnuté a prasklá špice je opravdu výjimečný jev.
Můj marathon se dal rozpůlit, což usnadňovalo jeho uschování ve stanu nebo v hotelovém pokoji.
Nevýhod je také několik. Je téměř nemožné jet bez držení řídítek. Myslím, že je to díky absenci gyroskopického efektu u velkých kol. Stejně tak je obtížné se postavit do pedálů, když je kolo plně naloženo. Také koupě nových pneumatik ve vzdálených zemích může být poměrně komplikovaná, i když na druhou stranu není problém s sebou vézt několik náhradních plášťů a duší, protože jsou malé.
Další nevýhodou je jen omezený výběr brašen a nosičů. Přední nosič, který jsem použil při cestě přes Ameriku, jsem si musel vyrobit sám. Nic takového se totiž na Moulton NS, který teď mám, standardně nedodává."
Firma Moulton především upozorňuje na tuhost svého rámu, který je dnes již prostorový, za padesát let konstantního vývoje řádně vylepšený a také dosti netradiční. Kola značky Moulton navíc drží dvě poněkud překvapivá prvenství. V roce 1985 překonal Jim Glover světový rychlostní rekord, když v celokapotovaném moultnu dosáhl na dvou stech metrech s letmým startem rychlost 82,54 km/h, což je dodnes nejlepší výkon mezi koly s klasickým vzpřímeným posedem (absolutní světový rekord v této disciplíně drží Sam Whittingham, který v celokapotovaném lehokole dosáhl rychlosti 132,67 km/h, a to na rovině a bez použití vodicího auta).
Dalším „rekordem" je i fakt, že kolo této značky bylo prvním celoodpruženým horským kolem na světě, a to už v roce 1988. Jak dokládá fotografie i celkové vzezření kola, vypadalo poměrně hodně outdoorově a jistě mělo v terénu, díky odpružení, své přednosti.
Dnes se lidé v Moultonu snaží překonat pověst své značky jako výrobce retrokol a stále pracují na vývoji, sledují moderní trendy, používají nejnovější cyklistické komponenty a starají se o to, aby jejich kola byla funkční, aby dobře vypadala, a hlavně dobře jela. Důkazem toho může být například model Moulton Speed, který už od pohledu láká k rychlé vyjížďce po zvlněné krajině.
Colinovo kolo Moulton Marathon, na kterém jel kolem světa, bylo naprostým unikátem. Kdyby mu jej neukradli, vznikl by jen v jednom exempláři. Oficiálně tak byly vyrobeny jen dva kusy.

 

Další část rozhovoru můžete najít v tištěné verzi časopisu Cykloturistika č. 3 nebo na www.alza.cz.

 

text Honza Galla
foto Colin Martin

Menu