Extrémní cyklopár

28.2.2017

Kdy jste spolu začali jezdit?
První společnou výpravu jsme s Andym podnikli v roce 1998 v Jižní Americe. Jeli jsme z Ushuaia do Moreno Glacier a Rio Gallegos. Byla to čtyřtýdenní cesta, během níž nám celou dobu foukal silný protivítr, který se utišil jen na poslední dva dny. Po této zkušenosti jsem byla lapena do sítí dálkové cyklistiky a začala snít o dalších výzvách.

K pojmenování téměř každé vaší expedice by se dalo přidat slovo „extrémní". Kterou z nich považujete za první takovou?
Jaksi nás to táhne do regionů, kde jsou podmínky jiné než běžné, jako je velká výška, velmi vysoké či extrémně nízké teploty, nebo kde neexistuje jakákoliv infrastruktura a služby. Čím více jsem takových oblastí navštívila, tím více se posouvala moje hranice mezi tím, co je běžné a co už ne. Když jsme byli poprvé v Patagonii, přišlo mi to jako opravdový extrém. Jezdili jsme proti bouři každý den. Nyní si ale myslím, že tou nejextrémnější byla výprava na Tibetskou náhorní plošinu, kde jsme se pohybovali nejen na kole, ale i pěšky. Během této expedice byly v podstatě všechny podmínky nestandardní. Teploty byly kolem nuly nebo hluboko pod ní, nikde nebyly žádné cesty, po kterých by se dalo jezdit, a to všechno navíc ve velkých výškách.

Proč se poohlížíte po takových dobrodružstvích? Co je pro vás tou největší motivací?
Jsem velmi zvědavý tvor a ráda objevuji neobydlená území. Tyhle rozlehlé oblasti a horské masivy mě lákají především proto, že nabízejí až neskutečné krásné dojmy. Můžete si je ale užít jen v případě, že dodržujete jejich pravidla, která jsou diktována počasím, terénem a divokým životem. Jednoduše řečeno, musíte být součástí přírody a to je to, co mám ráda. Jakožto botanika mě také naprosto fascinuje ta obrovská schopnost rostlin růst v těchto naprosto nepřátelských oblastech.

Jak jste přišli na nápad jezdit na kole v Grónsku, a navíc v zimě?
To byl Andyho nápad a expedice, kterou uskutečnil se svým kamarádem ještě před tím, než jsme začali jezdit spolu. Ten projekt vznikl jako alternativa ke klasickým polárním expedicím, které se absolvují na lyžích. (Několik otázek ohledně expedice v Grónsku jsme položili i Andymu. Najdete je ve zvláštní části článku.)

Stejně tak přejezd Bajkalu v zimě se jeví jako dost šílený nápad. Proč zrovna Bajkal?
Oblast kolem Bajkalu je opravdu nádherná. Pro jakékoliv akce v zimě je naprosto ideální hlavně proto, že je jednoduše dostupná vlakem. Na obou stranách jsou totiž stanice. Ale i přes „blízkost" civilizace si můžete užít život v divočině. Suché a mrazivé počasí na Sibiři zaručuje stabilní podmínky pro zimní expedice v této části světa.

Slyšel jsem, že se na Bajkalu vyskytují teplé prameny, které způsobují, že led je v některých místech velmi tenký, a přitom nelze poznat kde. Jedna mezinárodní cyklistická expedice to kvůli těmto pramenům musela zabalit. Je to skutečný problém? Existují ještě nějaká jiná rizika?
Ano, jsou tam horké prameny a led může být v jejich okolí opravdu tenounký. Ale o takových pramenech se ví, jsou zaznačeny v mapách, takže je tu vždy možnost držet se od nich dostatečně daleko. Neměli jsme s tím žádný problém. Ta největší rizika, která jsou spojena se zimními expedicemi, leží v nedostatku koncentrace během úkonů, které se jeví býti jednoduché, jako třeba nakládání s tekutinami. Chyby při těchto činnostech mohou vést k vážným omrzlinám a k případnému ukončení celé výpravy.

Měli jste nějaké speciální vybavení pro jízdu na ledě?
V podstatě jen pneumatiky s hřeby.

Jak jste připravovali kola pro jízdu v teplotách hluboko pod bodem mrazu?
Pneumatiky s hřeby hodně pomáhají, když je třeba jet po zledovatělém povrchu. Používali jsme a používáme převodovku v zadním náboji Rohloff, která je standardně naplněna olejem. Pro jízdu ve velmi nízkých teplotách se doporučuje do oleje přidat trochu kerosínu, aby olej neztuhl.

Další z náročných expedic, kterou jste absolvovali, byl přejezd Chang Tangu, tedy Tibetské náhorní plošiny. Během ní jste použili vozík Bob Yak, ale později při cestě přes Bajkal jste měli Extrawheel. Proč?
Není to tak úplně pravda. V Tibetu jel Andy s Bob Yakem a já s Extrawheelem. V podmínkách, kde neexistují žádné cesty, byl Extrawheel mnohem lepší díky velkému kolu, které je základem jeho konstrukce. Z tohoto důvodu dnes preferujeme do opravdových offroadových podmínek právě Extrawheel. A to byl také případ Bajkalu.

Je podle vás jednodušší jezdit v extrémním horku, anebo v extrémním mrazu?
Jasně volím velmi nízké teploty. Obléct si na sebe jednu další vrstvu kvůli zimě je docela jednoduché, ale když je opravdu vedro, je těžké se udržet v takovém stavu, aby se člověk nepřehřál. Stejně tak když je člověk v zimě, pohybem se zahřívá, ale ve vedru si musíte dávat velký pozor, abyste to nepřepálili a nezahřáli se ještě více, než už jste. Ve výsledku je ale naprosto neuvěřitelné, jak je lidské tělo schopno se přizpůsobit podmínkám, ve kterých se vyskytuje. Samozřejmě jen za předpokladu, že mu dáte dostatek času na to, aby se adaptovalo.

Považujete oba teplotní extrémy za stejně nebezpečné, nebo si na některý dáváte větší pozor?
Velká vedra považuji za nebezpečnější. Úpal může přijít velmi rychle a může být často fatální. Omrzliny ale většinou fatální nejsou. V každém případě ale platí, že oba extrémy vyžadují přizpůsobení se okolí a poslouchání svého těla. Jen tak se dá přežít.

Celý článek najdete v tištěné verzi časopisu nebo v elektronické verzi na www.alza.cz.

Jméno: Waltraud Schulze
Rok narození: 1973
Bydliště: Stuttgart, Německo
Vzdělání: bioložka
Zaměstnání: vysokoškolský profesor
Expedice:
Přes Mongolsko (1996)
Namibie a Botswana (1998)
Australská poušť (2001)
Napříč Tibetem (2005)
Chang Tang (2007)
Baikal Winter Expedition (2011)
Web: www.mountainbike-expedition-team.de

 

připravil Honza Galla
foto Waltraud Schulze a Andreas von Heßberg

Menu