Úvod » Články k časopisu » Jak vybrat dobrou mapu? aneb O provedení tištěných map

Jak vybrat dobrou mapu? aneb O provedení tištěných map

Kvalitu mapy nelze posuzovat jenom podle jejího kartografického zpracování. Neméně významné je také to, z čeho a jak je vyrobena, jak je praktická pro používání ke svému účelu, jaké pokrývá území nebo i co všechno obsahuje navíc. I zdánlivé maličkosti v provedení se mohou ukázat v terénu výhodou, nebo naopak překážkou.

Až dosud jsem se zabýval v tomto seriálu především vlastním obsahem mapy. Podrobně jsem psal o všem, co souvisí s měřítkem, mapovým klíčem, o místopisu i výškopisu, o orientaci k severu anebo o věrnosti map. Tyto znalosti mapy jsou nezbytné pro její správné čtení bez rozdílu, zda je mapa v tištěné, nebo v digitální podobě. V dalších dvou pokračováních se podrobně podívám na formu, v jaké se mapa dostává k uživateli. Protože klasické tištěné mapy jsou stále ještě plně nenahraditelné, zaměřím se nejprve na ně a na jejich provedení.

Odsud posud
Tištěná mapa se vždy musí vejít na nějaký tiskový arch, a to je její základní problém. Rozměr je jedním z důležitých parametrů při výběru mapy a snadné to s ním nemají ani její tvůrci. Mapa se totiž často primárně odvozuje pro nějaký konkrétní region. Bývá předem dáno, jaké parametry musí mapa splňovat, například proto, že mapový list je součástí nějaké ediční řady, a vydavatelé se s tímto problémem vyrovnávají různě.
První možností je úprava velikosti mapového listu podle měřítka a velikosti území. V případě velkého měřítka mapy a současně velkého území tak může být mapový list značně velký. To bývá častý případ regionálních automap. Tak například silniční mapa Sicílie z vydavatelství Freytag & Berndt v měřítku 1:150 000 je vytištěna na ploše 96 × 133 cm, což je více než rozměr formátu A0 (84,1 × 118,9 cm). Měřítko je pro jízdu na kole v tomto regionu vhodné, ale asi si dovedete představit, jak praktické je takovou mapu někde rozložit nebo poskládat do mapníku, protože není vytištěna na právě nejtenčím papíře (o tom později).
Zmíněná mapa je oboustranná, na jedné straně je západní část ostrova, na druhé východní, přičemž se částečně překrývají ve střední části. Oboustranný potisk mapy je další způsob, jak vydavatelé řeší pokrytí daného území, když už mapový list nemohou nebo nechtějí dále zvětšovat. Oboustranná mapa je tak trochu nepraktická pro rámcové plánování větších cest. Pořád ji musíte otáčet (připomínám, že je velká) a nikdy nevidíte cestu jako celek. Na druhou stranu mají jak velká mapa, tak především oboustranný tisk jednu nespornou výhodu. Dá se na ně dívat jako na více map v jedné. Pokud by totiž byla velká oboustranná mapa rozdělena ve stejném měřítku na více rozměrově menších map a k tomu s jednostranným potiskem, vyšlo by pokrytí stejného území nejspíš o mnoho dráž. U oboustranného potisku přibývá ještě jedna výhoda, a to celkově menší objem papíru, který s sebou celou cestu vezete.
Další možnost, jak vtěsnat území na mapový list, jsem už v tomto seriálu jednou zmiňoval. Je to úprava měřítka mapy podle velikosti listu. Mapa nebude „velká jako prostěradlo", a přesto se na ni vejde celé požadované území, ať již jednostranně, nebo oboustranně. Má to ale dvě základní úskalí. Prvním je možnost úpravy měřítka mapy vydavatelem na nějaké nestandardní hodnoty, druhým pak případná nevýhodná změna generalizace (a tím ztráta detailů) při změně měřítka směrem dolů. S mapou v měřítku 1:300 000 se už na kole cestuje opravdu nesnadno, i když… Záleží na regionu, někde to překvapivě může stačit. Jako příklad přizpůsobení měřítka ploše uvedu mapy vydavatelství Reise Know-How, které jsou tištěny oboustranně na speciální plastový podklad v jednotném rozměru 69 × 100 cm, ale každá je – logicky s ohledem na rozdílně velká území – v jiném měřítku. Například mapa Kréty má měřítko 1:140 000, Sicílie 1:200 000 a Portugalsko jen 1:350 000.

List vedle listu
Velká část map je vydávána v edičních řadách, které spojuje nějaký společný záměr vydavatele, mají zpravidla také jednotné zpracování, včetně mapového klíče, a také bývají v jednotném měřítku. Ale nic z toho neplatí úplně bez výhrad, jak dokládá výše uvedený příklad map Reise Know-How, které se u nás prodávaly také pod značkou Rough Guides.
Ediční plán bývá reprezentován tzv. kladem listů neboli přehledem všech map dané edice. Ten je často pro přehlednost graficky ztvárněn pomocí velmi generalizované mapy (někdy jen mapového schématu) v mnohem menším měřítku, než jsou mapy edice. Území, která pokrývají dílčí mapy, představují označené rámečky. Nakladatelství mívají klad listů svých mapových edicí volně k dispozici na internetu i v tištěné podobě.
Velmi často mapové edice pokrývají systematicky poměrně velká území, třeba celé území státu. Čím větší územní celky mapová díla v edici zahrnují, tím více představuje pro vydavatele klad listů příslovečný oříšek ve smyslu optimálního poskládání mapových listů tak, aby alespoň trochu respektovaly nějaké logické celky, např. turistické nebo administrativní oblasti, a současně přitom nedocházelo k velkému překryvu sousedních mapových listů. Požadované území by totiž mělo být pokryto pokud možno co nejmenším počtem listů. Při porovnání kladů listů různých vydavatelů je patrné, že turisticky atraktivnější lokality dostanou v kladu listů vždy tak trochu přednost. Na druhou stranu se tak některé jiné oblasti dostávají na hranici mapy. Snahou kartografů je, aby míst, která jsou na rozhraní více map, bylo co nejméně, ale vyhnout se tomu přirozeně nedá (více v okénku Cykloturistika na Zábřežsku). Zdá se, že o poznání snazší to mají vydavatelé map, kteří nemají ucelenou edici. Jejich mapy se přesněji „trefují" na zajímavá místa.
Každý mapový list uživatele tak trochu svazuje. Ať chcete nebo ne, pozice mapového listu podvědomě uživatele směřuje k tomu, aby se na tomto listu udržel. Už jen proto, aby nemusel kupovat, nebo přinejmenším s sebou na výlet brát více map. Jestliže chcete překonat bariéru „hranice mapy" a zvolené místo mít ve středu, je možné sáhnout po jiné edici. V případě, že opouštíte mapu neucelené edice mimo klad listů, tak je to nutnost. Jenže jiná edice se může lišit v měřítku, v mapovém klíči či v obojím. Pro uživatele to znamená myšlenkově „přepnout" na jinou mapu. Vzpomeňte si na to, jak jsem psal o nejednotnosti jazyka map v jednom z předcházejících dílů. Když nic jiného, může výměna map uprostřed výletu ztížit rychlou orientaci. Pro nezkušené uživatele proto střídání mapových děl není právě šťastná volba a doporučuji se orientovat na jednu mapovou sérii.

Od mapy k atlasu
Pokud je rozsah pokrytého území velký a měřítko také relativně velké, může mapové listy nahradit souborné vydání map v podobě atlasu. Atlasem se rozumí systematicky uspořádaný soubor map zpracovaný jako jednotný celek. Atlas je něco jako mapová kniha. Jasná nevýhoda knihy je v tom, že pokud si ji vezmete s sebou na cestu, je jisté, že s sebou vezete spoustu toho, co nepotřebujete. Je to podobné jako s turistickými průvodci. Například ve čtrnáctisetstránkovém průvodci Francie Rough Guides je jen 63 stran o Francouzském středohoří. Logicky si tedy pro cestu do takového regionu jen vypíšu z průvodce poznámky a nepovezu s sebou sice lehkou, ale celkem objemnou knihu. Pokud je průvodce typu „paperback", je možné z knihy dotyčnou pasáž nožem zkrátka vyříznout. Mapu si ovšem neobkreslíte, takže pro atlasy nezbývá než doporučit: trhejte z nich listy! Zdá se vám to barbarské? Vzpomeňte na minulý díl, kde píšu o tom, jak mapy stárnou. K čemu vám budou „historické" mapy, které jsou obsahově k ničemu.
Ne vždy je ale třeba listy z atlasu trhat. Nemohu na tomto místě opomenout turistické atlasy ČR a SR z produkce SHOCartu, které mají navýsost praktické volně vyjímatelné listy A4 z atlasu v šanonu. K české verzi atlasu navíc existuje také lexikon turistických cílů ve stejném provedení. Vzhledem k velikosti území na jedné stránce si však dovolím doporučit vozit s sebou na cestu vždy o list navíc ve všech směrech, pokud se hodláte pohybovat na kraji stránky. Nikdy totiž nevíte předem, kdy budete potřebovat vyjet z mapy ven a zmíněný problém „hranice mapy" je u atlasu s menším územím na listu mnohem pravděpodobnější.
Pokud je atlas opravdu tenký, pokrývá velkou část zájmového území a současně je v kroužkové vazbě, také není třeba ho „ničit". Uspořádané listy jsou totiž nesporně přehlednější než volné. To je mimochodem případ i mapových průvodců Bikeline, které popisují známé atraktivní trasy podél řek. Ty mají také kroužkovou vazbu, a dají se proto vložit do mapníku na řídítka. Podobné řešení najdete i u průvodců dalších značek. U průvodců Bikeline pro delší trasy (více listů) je kroužková vazba dokonce nahrazena pořadačem, z něhož lze jednotlivé listy vyjímat podobně jako u atlasů od SHOCartu.
Na mapových průvodcích Bikeline si ukažme výhody i nevýhody takovýchto publikací. V průvodci je podchycen poměrně úzký pás mapy kolem konkrétní dálkové trasy. Pokud se rozhodnete absolvovat nějakou takovou cestu, tak je to téměř ideální mapa s sebou, protože přesně ukazuje na mapě velkého měřítka trasu a její nejbližší okolí. Neumožní vám ale žádné vnímání trasy v širším kontextu krajiny a ani z mapy nikam uhnout. Podobné je to se všemi mapovými průvodci či průvodci s mapami. Pokud se necháte takovýmto průvodcem inspirovat, vezměte si s sebou ještě „pořádnou mapu". I když chápu, že na trasu několik set kilometrů dlouhé stezky kolem Dunaje to dost dobře možné není.

Když v mapě něco překáží
Osobně mám rád, když mapa zabírá co nejvíc území, které se na její plochu vejde. Ideální mapový obrazec (rám mapy) tvoří ničím nerušený obdélník. Jediné, co ještě na lícové ploše mapy má podle mne být, je legenda, umístěná ovšem mimo rám mapy, a případně ještě titulní strana mapy, pokud to sklad mapy neumožní jinak. Za přípustné narušení mapového rámu z mého pohledu považuji ještě plánky měst nebo odlehlých ostrovů, ale ty přednostně pouze na místech, kde by stejně byla netknutá barevná plocha, tedy moře. Vše ostatní do rámu mapy nepatří, ani žádná tiráž, natož pak reklamy. Každého kousku mapy je škoda a nikdy nevíte, co vám kde bude chybět. Jako příklad vzpomenu jinak kvalitní mapy Michelin Local 1:150 000. Edice těchto map jsou navrženy podle departmentů (francouzské okresy). Vydavatel využívá nepravidelného tvaru departmentů a do rohů svých map dává právě plánky měst, neboť z pohledu editora mapy není tato plocha relevantní. Kdyby to bylo zobrazení území za státní hranicí, tak snad budiž, ale kdo jezdí ve Francii podle hranic departmentů? Je to otázka do diskuse. Mimochodem, v daném případě klad mapových listů v podstatě lže, protože nic takového neuvádí a „podraz" (to, že si třeba musíte koupit další mapu) zjistíte, až když máte mapu v ruce. Plánky přitom zabírají dost podstatnou plochu mapy.
Průjezdní plánky měst jsou nepochybně užitečné, mapy v měřítku pod 1:100 000 nemohou ani v nejmenším rozumně postihnout městské aglomerace. Myslím, že v daném případě je však mnohem vhodnější, pokud jsou vytištěny na druhé straně mapy anebo je k mapě přibalena nějaká malá knížečka, která tyto plánky obsahuje, ale s nimi také legendu nebo rejstřík sídel. Podobné knížečky najdete například u automap Marco Polo. Jindy se do příbalových knížeček vejdou i turistické informace, třeba u automap Freytag & Berndt. Příbalové knížečky najdete také u slovenských turistických map z VKÚ. Dříve byly podobné brožury s turistickými informacemi a doporučenými cyklovýlety součástí cyklomap SHOCart 1:75 000. S přechodem z pětasedmdesátek na šedesátky začal tento vydavatel tisknout vše přímo na mapu z obou stran, podobně jako je tomu u map KČT. Jaké jsou výhody a nevýhody obou řešení? Knížečka představuje něco navíc, co „bikerovi" bude překážet a nechá to stejně doma. Pro „pravověrného" (cyklo)turistu znamená tisk z obou stran docela komplikaci. Bude-li se totiž chtít dozvědět něco o konkrétní zajímavosti, může se stát, že pečlivě složenou mapu bude muset vyndat z mapníku, celou ji rozbalit a pak zase znovu poskládat. Není lepší z brašny vytáhnout knížečku a v ní listovat? Že neustálým skládáním a rozbalováním do mapníku mapa fyzicky trpí, není pochyb. Jenže třeba SHOCart své mapy takto upravil schválně, aby se mapa vešla do kapsičky dresu. Tak si vyberte, co je lepší?

Celý text najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika nebo v elektronické podobě na www.publero.com.

text Jaromír Krejčí
odborná spolupráce Tomáš Lejsek
foto, grafika a ukázky map uvedené zdroje