Úvod » Články k časopisu » Maroko na trávě, písku i sněhu

Maroko na trávě, písku i sněhu

Uprostřed pokoje leží mapa, průvodce, léky, nůž, nářadí, náhradní duše, pumpička, trocha jídla, vařič, pár kusů nejnutnějšího oblečení a k tomu příjemné mrazení v žaludku, jemně potutelný úsměv ‒ to všechno znamená jediné: chystá se další cyklovýprava do neznáma! Zažil jsem to už tolikrát, ale přesto mě pokaždé udiví ta jedinečnost a neopakovatelnost očekávání! Tentokrát jsme s Davidem zvolili cestu na africký kontinent, do Marockého království.

Cestování jsme záměrně naplánovali na začátek jara, protože v tomto období je počasí v oblasti Sahary pro cykloturistiku příjemné a zároveň na nejvyšších vrcholcích Atlasu ještě září bílá pokrývka sněhu. Bohužel těsně před odletem vypukly v celé severní Africe nepokoje, ale do Maroka se vlna demonstrací dostala naštěstí jen okrajově. Prozatím… a tak jsme uklidnili rodiny a po obvyklých komplikacích s odbavením našich kol odletěli na jih Španělska. Plán letošní výpravy zněl: ze španělské Malagy do marockého Marrákéše.

Přejezd na africké území
Začátek cesty vedl přes britský Gibraltar a průplav do Maroka. Tento menší poloostrov, přezdívaný the Rock ‒ skála ‒, má jedinou vadu na kráse a tou je nedostatek vlastních zdrojů pitné vody. Jedná se o přístav s velkou vápencovou skálou, kde se nachází jediná kolonie volně žijících opic v Evropě. Makakové sem byli přivezeni přibližně před sto lety z Afriky a na turisty jsou evidentně zvyklí. Pokud zrovna nedržíte v ruce svačinu, nejsou ani nijak agresivní a můžete se k nim přiblížit na dosah. Prostor na Gibraltaru je tak omezen, že jediná pevninská silnice se kříží s mezinárodním letištěm, které mohlo vzniknout až po zasypání kousku moře. Tato unikátní křižovatka je řízena policisty a běžnými semafory. I když zde platí britské zákony i libry, jezdí se zde po evropsku, vpravo.
Vstoupit na africký kontinent z trajektu je možné buď v marockém Tangeru anebo španělské Ceutě. Ta je, stejně jako Melilla, autonomním městem Španělska na území Maroka a památkou na španělskou kolonizaci severní Afriky. Vybrali jsme si druhou možnost. Přístavní město je zajímavé hlavně velmi zachovanou historickou pevností. Z Ceuty již vjíždíme do Marockého království. Zatím je jízda pohodová, kvalitní asfaltová silnice vede většinou po rovině podél pobřeží, a dokonce má i vyznačený pruh pro cyklistiky! Kolem moře se nachází i řada upravených turistických resortů.
Na severu země nám stojí v cestě zeleně zbarvené pohoří Ríf, kde se už mnoho let výborně daří pěstovat pomeranče a především marihuanu. Taky nám ji tu každý pátý domorodec nabízí ke koupi. Hlavně pak ve městě Séšávén (Chefchaouen) se nám zdá, že si ji zde servírují místo dezertů po obědě. Za městem máme štěstí na zvířecí trh. Na louce plné bahna je několik desítek ovcí a koz, které postupně mění majitele. Proto se po silnici prochází plno lidí s právě zakoupeným „zbožím", které často nakládají přímo do kufru anebo i na střechu osobních automobilů.
Kdo neovládá místní domorodé jazyky, berberštinu nebo arabštinu, může se na severu Maroka domluvit kromě francouzštiny právě i španělsky. Jižněji pak dominuje díky francouzským kolonizátorům francouzština (kromě Západní Sahary, ta patřila Španělům). Počasí je v této roční době na severu Maroka deštivé a poměrně dost tu fouká. Stačí však překonat pohoří Ríf, dostat se hlouběji do vnitrozemí, a vlhké klima je pryč. Teploty jsou rázem o pár stupňů vyšší.
Jen kousek od měst Meknes a Fez se nacházejí působivé římské ruiny Volubilis. Jednalo se o nejzápadnější základnu tehdejšího římského impéria. Ve velkém se zde pěstovaly hlavně olivy na olej a pšenice, proto se zdejší okolí velmi odlesnilo. Zboží i exotická zvěř severní Afriky se odtud dovážely do Říma. Dnes sídlí v ruinách jen několik čapích rodin, které si svá hnízda postavily přímo na antických sloupech. Volubilis nás svou tajuplnou atmosférou uchvátil víc než bývalá královská města Meknes a Fez. Ta jsou hlučná, plná nekonečně klikatých úzkých uliček i krámků se vším možným, což nemáme zrovna v oblibě. Proto z přeplněných zašedlých měst směřujeme rychle zpět do přírody. Pro tento účel volíme noční přejezd autobusem.

Dočasná výměna kol za lyže
Z Meknesu jedeme do města Risání. Kola nemusíme vůbec odstrojovat! I s taškami na nosičích jsou opřena do velkého zavazadlového prostoru. A to jsme se přitom obávali, zda nám bicykly do autobusu vůbec vezmou. Takovou luxusní přepravu jsme opravdu nečekali. Ráno se probouzíme v úplně jiném světě, než ve kterém jsme večer usínali. Nikde zelené kopce, jen kamení a písek. Sedáme znovu na kola a pomalu se přibližujeme k západnímu výběžku největší pouště světa, Sahary. Čím více se k ní blížíme, tím víc ubývají poslední zbytky zeleně i civilizace. Náhle končí i asfaltová silnice, a tak dál k poušti ztěžka šlapeme už jen po písčité cestě. Konečně jsme se dočkali! Jsme Sahaře na dotek! „To je paráda!" voláme nadšeně oba dva. Vnímáme neopakovatelnou atmosféru plochy a ticha. Všude kolem nás je jen do oranžova zbarvený písek, který při závanu větru cítíme na kůži, v nose i mezi zuby. Většina turistů zde jezdí na velbloudech či v terénních automobilech, mnozí hledají v písku staré fosilie a ostatky pravěkých zvířat. Zato my si chceme na písčitých dunách zalyžovat!
Pro nadšené „lyžaře-experimentátory" mají ve vesnici v polorozbořeném domě půjčovnu starých lyží a lyžařského vybavení. Je docela kuriózní přivydělávat si na Sahaře tímto způsobem. Na oblečení toho není moc potřeba: kraťasy, triko, někdy ani to ne, a beduínský šátek na hlavu. K lyžování jsou vhodné jen strmější a delší duny, proto většinu času šlapeme ostře vzhůru. Deset minut nahoru a pár sekund šusem dolů. Za ten zážitek to ale stojí! Pravidelně se s Davidem střídáme, dokud nás to neomrzí a nevyčerpá. Jedná se totiž o fyzicky poměrně náročný druh zábavy, ale my si ji vychutnáváme více než jízdu na terénních čtyřkolkách.
Většina vesnických domů slouží současně i jako penziony pro turisty. A naštěstí pro ně vypadají uvnitř mnohem lépe než zvenku. Téměř každá místnost je vybavena koberci, které visí často i na stěnách. Služby jsou v těchto pustých končinách na nečekaně dobré úrovni. Jídla a pití je dostatek a teplá voda samozřejmostí.
„Salut, Saharo!" loučíme se s ní již opět v sedle kola. Z pouště je to pro nás k zasněženým vrcholkům pohoří Atlas jen tři dny cesty. Jejich výška přesahuje 4000 metrů. Kolem největší pouště světa je krajina pustá, písčito-kamenitá, proto je dost těžké najít v těchto končinách místo ke spánku na kousku trávy nebo pod stromem. Mírné komplikace se objevují i při jiných každodenních nutnostech: David například při velké potřebě zjišťuje, že nám došel zdroj jakéhokoli papíru a široko daleko není po zeleni ani památka. A tak mu na hygienu musejí stačit jedny náhradní ponožky… Až vpodvečer v dálce vidíme pár zelených stromů. Cíl je jasný, přespíme tam. Dojíždíme k malé zemědělské farmě, kde se na skromných políčkách pěstuje zelenina. „Bonjour, monsieur!" zdravím nejbližšího dělníka. Za pomoci základních francouzských slovíček a hlavně pantomimy se ho ptám, zda si na pozemku farmy můžeme rozdělat stan a přespat. Odpovídá mi souhlasem: „Oui, oui!" Ukazuje pod jeden strom a odchází pokračovat v práci na poli. My jsme po dnešních 163 kilometrech celkem dost unaveni, a tak máme v plánu velmi brzy ulehnout do spacáků. Už skoro usínáme, když přichází jiný dělník a přináší nám konvičku s mátovým čajem, domácí arabský chleba s olivovým olejem a zve nás do blízkého skromného příbytku. Síly na přesun však už po dnešku nenacházím, a tak nabídku na nocleh pod společnou střechou slušně odmítáme. Domorodec se jen usměje, jídlo s čajem nám pokládá ke stanu a přeje nám „bonne nuit!" (dobrou noc!).

text Radim Jebavý
foto autor a David Novotný