Dva tisíce kilometrů pro válečného hrdinu

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2012-09-17T18:28:22 --><p><strong>Je horký květnový den roku 1942. Velký kabriolet se blíží k prudké zatáčce. Tak prudké, že do ní musí vjet téměř krokem. V tu chvíli se k němu přiblíží dva muži. Jeden odhazuje kabát, který měl dosud přehozený přes ruku, a vytahuje samopal. Druhý muž na auto hází malý předmět, jenž vzápětí exploduje. Oba atentátníci se dávají do běhu. Posádka vozu se je snaží pronásledovat, ale ten, komu byla bomba určena, se po několika metrech bolestí zhroutí. Hodiny největšího nepřítele Čechů jsou sečteny.</strong></p>

Tím, kdo hodil bombu na auto zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, byl Jan Kubiš, rodák z Dolních Vilémovic na Vysočině. Spolu s dalšími parašutisty, kteří se podíleli na atentátu, zahynul po velkém boji s jednotkami SS v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze 18. června 1942. Téměř přesně o sedmdesát let později, 16. června 2012, ve Vilémovicích symbolicky zahajuji svou cykloanabázi, kterou chci upozornit na sbírku určenou pro opravu rodného Kubišova domu, v němž později vznikne i muzeum věnované tomuto hrdinovi. Zdraví mě stovky lidí, kteří se ve Vilémovicích sešli na pietním shromáždění, oficiálně mě na cestu vysílá starostka Vilémovic Jitka Boučková a zástupci Kraje Vysočina. Cílem je londýnská Porchester Gate, kde český velvyslanec Žantovský nedávno odhalil pamětní desku připomínající, že právě zde naplánovala československá exilová vláda a vojenská tajná služba likvidaci Reinharda Heydricha.

Kde mrazí i v horkém dni Trasu jsem zvolil podél řek, takže mé první kilometry směřují do Rakouska k Dunaji. Projíždím údolí Wachau, vychutnávám si nádhernou krajinu, skvělé počasí a perfektní asfalt podunajské cyklostezky. Protože se má cesta vztahuje ke 2. světové válce, nemohu na své trase vynechat ani místa, která v tomto konfliktu hrála důležitou roli. Mojí první zastávkou je bývalý koncentrační tábor Mauthausen. Věřte, není to příjemná návštěva. I když slunce ten den rozpaluje nebe doběla, mě při procházení Mauthausenem nepříjemně mrazí v zádech. Ty desítky tisíc mrtvých, mimo jiné i z Kubišovy rodiny, jako by se na vás stále odněkud dívaly a s varovně vztyčeným prstem říkaly: „Dejte pozor, ať se to nestane znovu.” Možná tenhle pocit nemám jen já, ale i ostatní lidé kolem mě. A jistě ho měli i tvůrci českého památníku, který se nachází kousek nad zdejším lomem. Stojí na něm totiž nápis „Lidé, bděte!”. A ten lom… Vlastně symbol utrpení zdejších vězňů. Ti zde kutali těžké balvany, které pak vynášeli po tzv. schodech smrti. Pokud se tu podvyživený ubožák pod kamenem zhroutil, strhl s sebou do hlubin i ty, kteří šli za ním. Tyto hrůzné představy se mi honí hlavou ještě dlouho poté, co z kopců kolem Mauthausenu jedu opět k Dunaji.

Most pro vodu V Kelheimu se loučím s Dunajem a najíždím na cyklostezku vedoucí podél mohansko-dunajského kanálu. Nedlouho poté nadávám jak špaček – tato cyklostezka je plná štěrku a výmolů a s podunajskou se nedá vůbec srovnat, dokonce i naše ji vysoce převyšují. Kolo se třese, rychlost nepřekračuje 12 km/h, zuřím – a najednou, div že nesjedu do vody. Koukám, že pode mnou je silnice a po ní jede auto. Co je na tom divného, říkáte si. Jenže ta silnice vede pod kanálem, protíná jej, zatímco voda teče nahoře přes most, tedy vlastně akvadukt. Jak jsem byl zvyklý na Dunaj, neuvědomil jsem si, že kanál už není řeka, nýbrž umělý tok, který musí zdolávat různé překážky. No a ty překonává pomocí těchto mostů. Voda si klidně proudí nahoře a pod ní teče jiná řeka – řeka aut. Opravdu fascinující pohled, kvůli němuž jsem se v kanálu málem nedobrovolně vykoupal.

Smutné dlaždice Mohanská cyklostezka je ve srovnání s cyklostezkou u mohansko-dunajského kanálu jako nebe a dudy. Nádherný asfalt, u každé vesnice mapa a schránka s cyklistickými prospekty či nabídkami ubytování a stravování. Okouzlující krajina mě přivádí k Würzburgu. Mám v úmyslu si zde odpočinout dvě noci a navštívit zdejší rezidenci zapsanou na Seznamu UNESCO. Obojí činím, ale více než pořádný odpočinek a pohled na krásnou stavbu mě dojímá jiná věc. Jak tak jdu po ulici, najednou vidím, že do dlažby jsou zasazeny dlaždice nikoli ze žuly, ale z lesklého kovu. A do nich je vyryto jméno, datum narození a smrti a také místo úmrtí. Jde o pamětní destičky würzburských Židů, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Tyto dlaždice jsou rozmístěny všude po městě, a to přesně v místech, kde dříve stávaly domy, v nichž tito lidé žili. Jdu po ulici, vcházím do druhé, do třetí… A polyká se mi čím dál hůř. Příčinou je nejen to, kolik těchto destiček nacházím, ale hlavně – snad na každé druhé je nápis Theresienstadt. Terezín.

Kostel pro cyklisty O mohanské cyklostezce se říká, že je nejdokonalejší na světě. S tím nelze než souhlasit. Utvrdil mě v tom nejen vynikající asfalt a výborné zázemí, ale i fakt, že cyklisté jsou tu opravdu všude vítáni. A to dokonce i v kostele. Opravdu, v městečku Zell am Main mají kostel pro cyklisty. Oficiálně se nazývá Radwegekirche, kterýžto nápis mě na něj upozorňoval už několik kilometrů před ním. Abych se přiznal, nevěděl jsem, co si pod tím mám představit. A tak jsem neváhal a ten půlkilometřík navíc jsem obětoval, abych si ho mohl prohlédnout. No, on ten kostel je vlastně kostel tak napůl. Rány osudu ho pořádně poznamenaly, takže z něj doteď zůstalo jen torzo. Čtyři vysoké zdi, v nich klenutá okna, střecha nikde. Mše se slouží v bývalé zákristii. Ale vše je zde opravdu přizpůsobeno cyklistům. Stojánky na kola, lavičky, voda… Ale hlavně tu najdete doslova božský klid, který je pro unaveného cyklistu nejdůležitější. Vlastně není důležité, zda jste evangelík, jemuž kostel patří, nebo katolík či bez vyznání – energii zde načerpáte jeden jako druhý.

 

 

plk. in memoriam Jan Kubiš Narodil se 24. června 1913 v Dolních Vilémovicích na Moravě. Po obsazení Československa německou armádou uprchl přes Polsko do francouzského Alžírska, kde vstoupil do cizinecké legie. Po vytvoření československé jednotky se zúčastnil bojů ve Francii, po jejíž kapitulaci odešel do Británie, kde v létě 1941 na základnách Special Operations Executive (SOE – Oddělení pro zvláštní operace) ve Skotsku podstoupil výcvik commandos. Nesmírně náročný kurz obsahoval nácvik diverzních akcí, jako je likvidace nepřátelských objektů, střelecký kurz, parašutistický kurz, boj holýma rukama atp. Na sklonku roku 1941 seskočil společně s Jozefem Gabčíkem nad Československem, kde se coby skupina Anthropoid spojili s dalšími výsadky. Po pečlivých přípravách spáchali 27. května 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jednalo se o nejvýše postaveného nacistu, na kterého byl úspěšně spáchán atentát. Ani předtím, ani později nikdo další nedokázal zabít pohlavára, který by byl v nacistické hierarchii tak vysoko jako Heydrich. Rozzuření Němci odpověděli vypálením Lidic a Ležáků. Mezitím se jim kvůli zradě jednoho z výsadkářů, Karla Čurdy, podařilo parašutisty vypátrat v kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Jan Kubiš zde spolu se svými kamarády umírá 18. června 1942. Sedm výsadkářů tady dokázalo stovkám esesáků odolávat několik hodin. Po sedmdesáti letech je tento čin přijímán jako jedna z nejodvážnějších akcí proti nacistickému Německu. Mnozí historici, včetně zahraničních, uvádějí, že Kubiš s Gabčíkem touto individuální akcí změnili chod války a následných událostí. Čechoslováci dokázali, že umějí bojovat, nesouhlasí s okupací a stojí po boku spojenců. Velká Británie a později i Francie v důsledku atentátu anulovaly mnichovskou dohodu, čímž Československo po válce opět získalo zpátky Sudety. Díky atentátu také samozřejmě nedošlo k tomu, co měl Heydrich pečlivě naplánováno – k postupnému vyhlazení Čechů, případně jejich odsunu na východ. Cílem mé cesty bylo upozornit na finanční sbírku určenou pro rekonstrukci Kubišova rodného domu. Zde v budoucnu vznikne i muzeum, které nahradí expozici dosud umístěnou v dolnovilémovickém obecním úřadu. Z tohoto důvodu se partnery mé cesty staly obec Dolní Vilémovice a Kraj Vysočina. Aby cesta a zejména sbírka vešly plně ve známost, byly hlavními mediálními partnery Třebíčský deník, do nějž jsem zasílal cestopisné črty, a televize R1 Jih, která o mém putování informovala ve třináctidílném seriálu. Dalším mediálním partnerem byl i časopis Cykloturistika. Všem jmenovaným, ale i nejmenovaným partnerům děkuji za podporu. Díky této spolupráci přispěli k tomu, aby připravované muzeum bylo opravdu hodné hrdiny formátu, jakým Jan Kubiš bezesporu byl.

 

 

text a foto Milan Krčmář

Další osudy Milana Krčmáře, kterého potkaly na cestě pro podporu domu Jan Kubiše v Dolních Vílémovicích, čtětě v tištěné verzi časopisu nebo na www.alza.cz.

 

 

Menu