Úvod » Články k časopisu » Tam, kam se s hokejem nedostanu…

Tam, kam se s hokejem nedostanu…

Téměř všichni na světě znají kouzlo jízdního kola. Nedokážu si zkrátka představit, že by to bylo jinak. Bez kola to prostě nejede. Někteří byli lapeni víc, jiní méně, ale vesměs můžeme mluvit o globální tajné lásce.
I ti, kteří celý život hrají tenis, fotbal nebo hokej, prostě tajně touží po tom, aby mohli někdy sbalit pět švestek, hodit je do brašny a šlápnout do pedálů.
O tom, jak může být cestování s pěti švestkami osvěžující, nebo také pěkně namáhavé, jsem si povídala s hokejovým mágem, Dominikem Haškem, na obědě v Pardubicích. Chtěla jsem hlavně vědět, jaké to je vyměnit na čas brusle a chrániče za kolo a cyklistickou helmu.

Tam, kam se s hokejem nedostanu…

Jezdíte hodně na kole?
No, myslím, že jezdím víc autem než na kole, ale mám kolo rád.

Máte silniční, nebo terénní?
Obojí. My jako rodina máme tolik kol, já bych je ani nespočítal. Protože bydlíme tady v Pardubicích, v Praze, máme byt v Berouně… člověk nechce to kolo pořád převážet, takže průměrně asi každý člen má minimálně dvě kola. A já jich mám ještě víc.

Kdybyste nedělal hokej, existuje nějaký další sport, který máte tak rád, že by se o něm dalo u vás mluvit jako o stříbrném favoritovi číslo dvě? Samozřejmě mi jde o tu cyklistiku, že?
Já mám ke kolu vztah už od dob, kdy jsem byl kluk a jezdil tady u Pardubic na kole k babičce a dědovi do Železných hor. A to mi zůstalo. Ale jestli by ze mě mohl být místo brankáře vrcholový cyklista, to nedokážu říct. Každopádně kolo považuju za výborný doplňkový sport. Je paráda si takhle vyjet někam s kamarády, někde zastavit, dát si oběd… a pak pokračovat dál. V tomhle ohledu nemůže kolo nic nahradit.

Pražská kampaň Do práce na kole se snaží inspirovat lidi k tomu, aby dali přednost kolu před hromadnou městskou dopravou. Kdyby vás někdo oslovil s tím, abyste se stal tváří tohoto projektu, nebo vás požádal o jinou mediální podporu, kývl byste?
No, moment. To je nabídka? Do práce na kole… já myslím, že nejsem zrovna dobrý příklad. Jezdím totiž do práce autem.

A kolo jako alternativní dopravní prostředek uznáváte?
Uznávám, i když nepraktikuji. Člověk tomu musí trochu přizpůsobit svůj životní styl. Pokud jde o cestu do práce a zpět, proč ne. Ale ti, kteří se během dne někam přesouvají i několikrát a musejí toho s sebou hodně vozit jako já, dají asi přednost autu. Taky musí být na těch trasách nějaké zázemí a Praha zatím k cyklistům není úplně přátelská. Někde asi víc, někde míň. Je to určitě taky otázkou vývoje.

Kromě výletů na kole a, řekněme, kromě běžného rekreačního užívání kola jste se také celkem nedávno vypravil na akci, která byla o poznání vyzývavější než rodinné cyklovýlety po Čechách. Kdy to bylo?
Zhruba před necelým rokem. Vypravili jsme se do Albánie a Makedonie a opravdu to nebyl žádný rodinný výlet. Jel jsem se dvěma kamarády, ostřílenými cyklotrempy, kteří toho mají v nohách najeto víc než já na bruslích, a tak jsem na cestě musel občas zatnout zuby.

Byla to vaše první cesta tohoto typu?
Co do náročnosti rozhodně ano. Předtím jsem se vypravil s dětmi na Slovensko. Týden jsme tam jezdili v Nízkých Beskydech a pak směrem na východ Slovenska. Ale to jsem ještě neznal nosiče na kolo, takže jsme všechno měli v batozích na zádech. A to vám potom bolí zadek! Přesto ale byla ta moje týdenní výprava s dětmi na Slovensko spíš takovým příjemným cykloputováním, zatímco s klukama na Balkáně… řekl bych spíš „lámání terénu".

Kolik jste tak najeli denně kilometrů?
Průměrně sto třicet.

Měli jste málo času a chtěli toho hodně vidět?
Asi tak nějak. Odborník přes mapy a plánování byl Radim Jebavý a ten nám předepisoval denní dávky kilometrů. A ty bylo, jistě chápete, třeba splnit.

Měli jste nějak rozdělené role?
No, tak trochu asi jo, to vyplynulo přirozeně. Radim byl vedoucím zájezdu, udržoval morálku a směr jízdy. David zase, ten umí všechno spravit, měl veškeré nářadí a náhradní díly. Poradil si s každou technickou nesnází. No a já jsem byl nováček, tak jsem se učil a klukům jsem pomáhal. Třeba s nádobím.

Znali jste se před cestou dlouho?
S Davidem se známe už tak deset let. Mnohokrát jsme o cestování mluvili, dívali se na fotky a podobně. Já jsem věděl, že bych někdy rád podobnou cestu podnikl, ale nebyl čas. Poprvé jsme spolu vyrazili až právě loni. S Radimem jsem se potkal poprvé až na té naší cestě.

Rozuměli jste si dobře?
Já myslím, že výborně. Jsme všichni takové nekonfliktní typy.

Takové cesty většinou vztahy buďto naruší, nebo prohloubí. Máte pocit, že se vaše přátelství nějak změnilo?
Tak určitě to má vliv, když takhle trávíte nějakou dobu, den co den spolu, zvlášť všichni tři natěsno v jednom stanu. Samozřejmě nikdo nechtěl spát uprostřed, to je jasné. Ale udělali jsme si pořadník a poctivě se střídali.

Plánovali jste tu cestu dlouho? Bylo těžké najít společný termín?
Nějakou dobu už jsme o podobném podniku mluvili. Ale samozřejmě vždycky záleží na spoustě okolností. Loni jsem nehrál hokej, tak jsem byl volný, a měl možnost jet. Radim Jebavý ale například pracuje ve školství, a tak jsme se museli co nejvíce přizpůsobit jeho pracovním povinnostem. A navíc čekali miminko. Co se času týče, byl jsem na tom z kluků asi nejlíp. Nakonec si David i Radim čas našli, a tak se to povedlo.

Není kolo také součástí hokejového tréninku?
Ano, to je. Ale hodně se liší od toho, co se ode mě čekalo na cestě s klukama. Byl jsem zvyklý spíš na rychlejší, výbušnější a hlavně kratší úseky. Na cestách s brašnami to chce hlavně výdrž.

připravila Tereza Šírová
foto autorka, Radim Jebavý, Dominik Hašek a David Novotný