Australskou stezkou pro dobytek

28.2.2017

Kdy jsi poprvé slyšel o Canning Stock Route?
V roce 2003 jsem viděl prezentaci o expedici týmu National Geographic, který absolvoval Canning Stock Route (CSR) v off-roadových autech. Byl jsem naprosto unesen drsnou a strohou krásou pouštní krajiny a představou několikatýdenního osamění pryč od všech civilizačních šumů a hluků. Po přednášce jsem se zeptal, zda by bylo možné projet CSR na kole. Všichni vybuchli smíchy.

Proč sis pro své dobrodružství vybral Austrálii a proč právě CSR?
Sir Edmund Hillary mi jednou řekl: „Musíš si najít své dobrodružství! A když jej najdeš, musíš do něj dát všechno, co máš, všechnu svou sílu, zkušenosti a všechnu svou vášeň." Účast na něčem, co ještě nikdy nikdo před vámi neudělal, je velkým privilegiem. Je to také velká výzva a dobrodružství, protože nemůžete stavět na zkušenostech někoho, kdo absolvoval cestu před vámi. Chtěl jsem se otestovat a zjistit, jak jsem schopný. A jako cyklistický nadšenec jsem chtěl dokázat, že se na dvou kolech za pomocí šlapání dají překročit hranice těch nejdivočejších snů.

Co bylo tvou motivací k překonání CSR bez vnější podpory?
V principu jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych měl nějakou vnější podporu. Jen když člověk jede sólo a bez podpory, je opravdovým pánem svého osudu. Prostě není žádné cesty, jak z toho uniknout, a proto je lepší zůstat soustředěný a motivovaný. A když člověk neuspěje, může obviňovat jen sám sebe.

Dokážeš si představit, že bys jel CSR dohromady s někým dalším?
Všechna svá předchozí dobrodružství jsem absolvoval se svou ženou Adriannou. Ona je neúnavný objevitel a ten nejúžasnější člověk na této planetě. Ale CSR bylo dobrodružstvím až příliš neznámým na to, abych riskoval její bezpečnost. Také tam byla spousta logistických problémů. V té době prostě nebylo tolik širokých pneumatik a rámů k nim, aby se dala postavit dvě písečná kola. I to moje bylo jen prototypem. Taky jsem se obával toho, že mnoho expedic zkrachovalo proto, že dokonce ani největší kamarádi nedokázali v extrémních podmínkách pracovat jako tým.

Na svých stránkách zmiňuješ, že i tak známý cyklocestovatel Tilmann Waldthaler neuspěl při svém pokusu o projetí CSR na kole. Víš proč?
Všechny předchozí pokusy o projetí této cesty byly založeny na použití tradičních kol a běžného vybavení. To je jako vzít si nůž na souboj pistolemi. Nějak jsem tušil, že takový projekt vyžaduje naprosto nový a svěží přístup, unikátní výbavu a velmi pečlivou přípravu.

Jak dlouho ses na tuto expedici připravoval?
Sbírání dat, analýza map a sestavení „plánu hry" mi zabralo asi osmnáct měsíců. Další dva měsíce pak zabralo vyřešení technických detailů a sestavení velké stavebnice v podobě celé výbavy. Poslední její díly, tak nezbytné pro úspěch cesty, dorazily jen týden před odletem do Austrálie. Jakékoliv další zpoždění by znamenalo odložit celou expedici o rok, protože rychle přicházelo léto.

Co bylo nejtěžší na přípravách?
Nejobtížnější bylo postavit kolo, které by bylo schopno urazit velké vzdálenosti v terénu, který je všeobecně považován za neprůjezdný. A navíc schopné odtransportovat měsíční zásoby.

Můžeš popsat své unikátní kolo a myslíš si, že bys byl schopen projet CSR bez něj?
Mnoho nadšených lidí z celého světa bylo zapojeno do tohoto projektu, ale až do doby, než přišla spolupráce se Surly, to nemělo vážného pokroku. Pak jsem teprve začal věřit v úspěch celé expedice. Jejich model Pugsley byl stále ve stadiu prototypu, ale já jsem si nedokázal pro svou cestu lepší kolo představit. Základem všeho byly monstrózní čtyřpalcové pneumatiky, které dokážou pracovat s tlakem pouhých 5 psi (0,3 baru). Takto obrovská stopa, kterou za sebou kolo zanechávalo, dokázala, že pugsley přímo plul přes hluboký písek a bez problémů zvládal terén, který by byl příliš drsný pro jakékoliv jiné kolo.
Rám byl svařen z lehkých, ale velmi pevných chrom-molybdenových trubek a stejně byly vyrobeny i nosiče. Prvky pohonu byly sestaveny především z mixu většinou použitých komponentů, které pamatovaly polovinu devadesátých let, kdy se komponenty ještě dělaly tak, aby vydržely. Jediným moderním dotekem byly superširoká řídítka, která ještě v roce 2005 byla naprostou novinkou, pedály od Crankbrothers a jedna disková brzda od Magury. Možná poprvé v historii bylo na kole použito přebytečného prvku pohonu v podobě záložního pevného pastorku upevněného na 135 milimetrů širokém předním náboji tak, abych mohl v případě selhání zadních převodů jednoduše vyměnit kola. To byla opravdu krásná technická vymoženost, když si člověk uvědomí, kolik lidí zemřelo v poušti, když se jejich vozidla stala nepojízdnými.
To kolo fungovalo lépe, než jsem čekal. Mohl jsem přejíždět vyschlá řečiště, solné plotny i písek tak měkký, že i velbloudi do něj zapadali po kotníky. Bez takového kola bych neměl jedinou šanci.

Celý rozhovor najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika nebo na www.alza.cz

 

připravil Honza Galla
foto Jakub Postrzygacz

Menu