Velká cesta malou alpskou zemí

28.2.2017

 

Odhodlání vyrazit na delší dovolenou pod stan po vlastní ose vždy ztroskotalo na tom, že jsme nebyli schopni naši početnou rodinu zabalit. Letos na jaře se nám otevřela nová možnost, když nejmladší dcera opustila vozík a přesedlala na závěsnou tyč. Jednoduchou úpravou se z našeho Croozru 737 stal nákladní vozík. Odmontovali jsme vnitřní plátěnou sedačku, čímž ve vozíku vznikl ohromný prostor, který nám umožnil sbalit naši pětičlennou rodinu na dvanáctidenní putování po Slovinsku. Vnitřní strany vozíku bylo potřeba vyplést provazy, aby se náklad neopíral o plastová okénka. Na to jsme přišli během naší zkušební jízdy, kdy se náklad vlivem teplého počasí rozšklebil do stran tak, že se nám okénko podařilo o kolo prodřít.
Do vozíku se nám vešlo všechno potřebné vybavení na cestu, tedy stan, pět spacáků, náhradní boty pro všechny, vaření, pláštěnky a jídlo na 1‒2 dny. Nutno dodat, že byl využitý opravdu každý centimetr. Veškeré oblečení bylo zabalené do dvou bočních a jedné horní brašny. Z důvodu nedostatku místa jsme jeli bez karimatek, které jsme kromě jedné hodně studené noci ani nepostrádali. Zátěž to byla opravdu slušná, dohromady i s vozíkem okolo 50 kilogramů.

Mrazivé Julské Alpy
Naše putování začalo na nádraží v Jesenici, kam jsme přijeli vlakem z Prahy přes Vídeň a Villach. Výjezd z Jesenice na cyklostezku do Kranjske Gory nebyl dobře označen, a tak jsme trochu bloudili. Prvních 10 kilometrů do Mojstrany bylo po kamenité lesní cestě, kde se nám dokonce podařilo na velikém kameni převrátit vozík na bok. Asi po 12 kilometrech jsme zastavili na krásném dětském hřišti s trampolínou a houpačkami. Tuto pauzu po dlouhém čase stráveném ve vlaku ocenily především děti. Počasí se ale během chvíle dost zkazilo a začalo pršet, takže jsme nakonec na louce u odpočívadla se svolením obsluhy přilehlého bistra rozbalili i stan. Spali jsme asi v 700 m n. m. a v noci se úplně vyjasnilo a nad ránem byla ukrutná zima, jen 3 °C. Postupně jsme se všichni vzbudili zimou a přioblékali další oblečení, takže ráno jsme měli na sobě snad úplně všechno kromě plavek.
Dopoledne jsme se chvíli vyhřívali na sluníčku a pak pokračovali po perfektní cyklostezce do Kranjske Gory, jednoho z největších slovinských středisek zimních sportů. Městečko není nijak zvlášť zajímavé, za zmínku zde stojí snad jen pozdně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1520. V zimě sem turisty přitahuje velké množství sjezdových tratí různých obtížností, v létě je město ideální výchozí bod do Karavanek či Julských Alp. Z města vyrážíme dále po vloni zcela dokončené cyklostezce D-2 směr Tarvisio, která vede ve stopě železniční tratě Jesenice-Tarvisio, zrušené v roce 1966.
Asi šest kilometrů za Kranjskou Gorou je odbočka do Planice, kde stojí největší mamutí můstek na světě. Minuli jsme slovinsko-italskou hranici, kde skončilo mírné, ale vytrvalé stoupání, a odtud jsme začali klesat do Tarvisia. V tomto městě se nám podařilo nesjet úplně do centra, takže jsme neztratili cenné výškové metry a pokračovali jsme po silnici proti proudu říčky Slizza k jezeru Lago del Predil (1000 m n. m.). Jezero se nachází na konci krásného údolí Val Rio del Lago, které je obklopeno ze všech stran majestátními štíty místních dvoutisícovek. U jezera se však počasí náhle zkazilo, a tak jsme za velkého vzájemného povzbuzování „rychle" vystoupali na nejvyšší bod této etapy a vlastně i naší expedice, na sedlo Passo del Predil (1156 m n. m). Stoupání není nijak dlouhé, asi tak tři kilometry, ale naší karavaně dalo dost zabrat. Za jemného mrholení jsme se přehoupli přes sedlo, za kterým nás čekal 15 kilometrů dlouhý sjezd údolím řeky Koritnica až do městečka Bovec. Měli jsme trochu obavy, aby ve sjezdu nedošlo k nějakému pádu, ale děti jely velmi disciplinovaně. Dali jsme jednu pauzičku na protažení ztuhlých rukou a až těsně před Bovcem nám Fanda nepozorností a asi i únavou zajel do šotoliny za krajnicí. Naštěstí byl pád v malé rychlosti, takže to jeden bonbon vyřešil. Kemp Polovnik v Bovci jsme našli velmi snadno, nachází se na příjezdové silnici na okraji města, a byl plný vodáků a cyklistů hlavně od českých cestovních kanceláří. Etapa to byla opravdu královská, dlouhá 59 kilometrů.

Podél Smaragdové krásky
Po sjezdu z hor jsme se dostali do údolí řeky Soča, která je přezdívána podle své nádherné barvy jako Smaragdová kráska. Z Bovce jsme vyrazili do Čezsoči a odtud pokračovali cca osm kilometrů po vedlejší silnici podél Soči až na most u vodopádu Boka. Po celou dobu jsme nepotkali jediné vozidlo, a mohli se tak nerušeně kochat úchvatnými pohledy na vrcholky Alp. U mostu jsme se zasekli, neboť děti pojaly úmysl se jít koupat. Vzhledem k teplotě vody však došlo jen na cachtání nohou a rukou. Kolem nás proplula spousta kajaků či raftů a bylo zajímavé sledovat, jak si posádky vedly na divoké vodě. Po dlouhé zastávce jsme vyrazili po hlavní silnici do Kobaridu. V tomto městečku stojí za zmínku zajímavé Kobaridské muzeum, které je zasvěceno bojům na sočské frontě během první světové války. Za městem jsme přejeli starobylý Napoleonův most a pokračovali po levém břehu řeky směrem do Volarje. Tam jsme našli úžasný kemp s velmi příjemným majitelem, pohodovou rodinnou atmosférou a spoustou domácích zvířat, což ocenily hlavně naše děti. Kemp sice nebyl značený v mapě, ale věděli jsme o něm z internetu. Ve Volarje jsme měli naplánovaný volný den, ale děti rozhodly jinak. Po poradě rodinného klanu jsme raději jeli dále, neboť četnost otázky „kdy už budeme u moře" se stále zvyšovala.
Následující den jsme zastavili v malém městečku Tolmin, kde byly vidět první palmy a oleandry a i teplota naznačovala blížící se Středomoří, takže jsme konečně svlékli vrchní vrstvy. Tady jsme vjeli do Tolminské pánve, která se nachází na křižovatce tří klimatických zón: alpské, středomořské a kontinentální. V okolí městečka se dají podniknout krátké výlety k soutěskám říček Tolminka a Zadlaščica. Z Tolminu jsme se dostali podél umělého jezera s hydroelektrárnou do starobylého města Most na Soči, kde jsme se definitivně rozloučili s údolím řeky Soča.

K moři to z kopce nebude
Naproti nádraží v Mostu na Soči si děti ještě vymohly odpočinek v restauraci s trampolínou. Je neuvěřitelné, jak dokážou rychle regenerovat! Od železniční trati, po které se dá dojet k Bohinjskému i Bledskému jezeru, začalo kruté stoupání po vedlejší silnici na Čepovan, což znamenalo vyjet během cca sedmi kilometrů 450 výškových metrů. Kopec to byl opravdu výživný a obzvlášť s naší zátěží. Terezka sice dala všechny kopce úplně sama, ale Fandu jsme museli tlačit, a tak jsme byli nuceni udělat v kopci dvě přestávky na oddech.
Ze sedla jsme projeli vesničkou Čepovan, která je roztroušena asi v 650 m n. m. a z níž za sebou vidíme naposledy nádherné Julské Alpy. Tady nahoře bylo hned jiné klima, středomořské teplo vystřídal horský chlad, a tak jsme naposledy oblékli bundy a sjeli jsme čepovanským údolím do Grgaru. To už jsme se vynořili ve vinařské oblasti Vipavské doliny u Nove Gorice, kde je ale bohužel velice řídká síť kempů. Následující dvě noci jsme tedy strávili nadivoko a nebyl s tím žádný problém. Jednou jsme nocovali v ovocném sadu se svolením majitele, podruhé jsme spali za vinohrady na odlehlé louce.
Střídavě po stezkách mezi vinohrady a po silnicích jsme přijeli do starobylého památkově chráněného městečka Vipavski Križ, které se nachází na nevelkém kopci. Koncem 15. století ho dal biskup z Gorice celé opevnit před Turky a postavil tu hrad. Dnes je z něj zřícenina, kde se v jednom opraveném traktu nachází obecná škola. Město působí dost ospale a během naší návštěvy bylo naprosto liduprázdné.

Další osudy této sympatické rodiny na cestě Slovinskem najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika a na www.alza.cz.

 

text a foto Petra a Petr Bílí

Menu