Už při výstupu z letadla mě do nosu bouchla vůně marihuany! Legální tu není, ale kouří ji tu všichni. Při vstupu do země nám dalo práci přesvědčit přísnou imigrační úřednici, že chceme Jamajku objet na kole, a proto nevíme, kde budeme celou dobu ubytovaní.
Kola jsme sestavovali venku u plotu, pár metrů od východu z příletové haly. „Kolo? Takové malé kolo? Co to je za kolo, dětské kolo? Nikdy jsem nic takového neviděl! To se skládá? Líbí se mi vaše kolo! Potřebuji vaše kolo! Kolo letí s tebou domů?" Dozvěděli jsme se v prvních pár minutách několik vět a otázek, které nás doprovázely během celého průjezdu Jamajkou. Nebojím se říci, že větší osvětu, pozornost a zájem ty dvě skládačky, na kterých jsme jeli, nikdy nikde nevzbudily. A nevzbudí! Bohužel pro prodejce a výrobce skládaček Jamajka nepatří ke státům, které by byly pro ně zajímavé odbytem. Lidé tu nejsou tak bohatí, aby si je mohli pořídit. Kromě nás dvou ji tam nejspíše nikdo nevlastnil. 
Seznámení s realitou
Rozhodli jsme se objet ostrov ve směru hodinových ručiček.
Okamžitě jsme minuli několik velkých oplocených resortů, a hlavně – od prvních chvil jsme vnímali všudypřítomné pestré barvy a bary. Ano, Jamajka je hornatá, což jsme zjistili a viděli už z letadla při přistávání. Kousek od pobřeží se většinou hned zvedaly kopce a byly vidět vesničky zasazené až na jejich vrcholcích. A velmi tady fouká.
S prvním levnějším hotelem přišlo rozčarování. Za ušmudlanou vlhkou starou místnost s vlastní zastaralou koupelnou nahodila lady tmavé pleti cenu sedmdesát amerických dolarů. Není na škodu raději hned místním vysvětlit, že nejste ani z Ameriky, ani z Německa, což jsou nejčastější návštěvníci ostrova. Dolary nám z kapsy nečouhaly a cenu jsme vždy vyjednávali v místní měně. Nakonec lady byla ráda i za 2000 JMD. S cenami to tu opravdu nebylo valné, ale nikdy jsme nespali za více než 3000 JMD.
Ten pravý duch ostrova
V pobřežním městě Falmouth jsme se začali těšit na Discovery Bay. V roce 1494 do těchto míst připlul Kolumbus a na jeho počest je zde malé muzeum v přírodě pojmenované Kolumbova vyhlídka. Měli jsme štěstí, pár příjemných místních, kteří prodávali občerstvení a jamajský rum, mělo čas dát se s námi do hovoru. Slovo dalo slovo a my se u jedné z prodavaček večer objevili a dva dny u ní doma přenocovali. 
Místo to bylo strategické. Mohli jsme nalehko vyrazit do hor a navštívit rodiště a hrob Boba Marleyho. Čekalo nás jedním směrem 38 kilometrů. Čím víc jsme se vzdalovali od pobřeží, tím více jsme stoupali. Provoz byl na úzké silničce prvních dvacet kilometrů v obou směrech stále velký a řidiči jezdili do nepřehledných zatáček, kde všude rašila nepropustná bujná vegetace, jak bez mozku. Ještě že silnici lemovaly stánky s banány, malé bary a obchůdky s příjemnými majiteli, často rastafany, kteří hned věděli, kam jedeme. Na náš cíl se totiž ani neptali a pokřikovali: „Devátá míle! Bob Marley! To je od vás hezké! Jen ta cesta bude pořád do kopce!" Po vleklém strmém stoupání se na křižovatce cest objevilo městečko Claremont. Od prvního domu na nás dýchla super atmosféra, kterou jsme zatím jinde na Jamajce nezažili. Starší Jamajčan se dal s námi okamžitě do řeči. Poradil nám cestu, upřesnil pár následujících důležitých křižovatek, trefně zhodnotil řidičské umění místních a kladl důraz na pestré barvy oblečení, pokud chceme projet Jamajku na kolech bez úhony. Prohlédl si nás od hlavy až k patě a s úsměvem na rtech nás zhodnotil: „Vám už chybí jen červená barva a mezi místní zapadnete." Aniž bychom to předem plánovali, žlutozelený dres Cykloturistiky a černé cyklokalhoty měly symbolické a všudypřítomné barvy Jamajky. Červenou barvu jsme doplňovali batůžkem na nosiči kola.
Poslední kilometry na rozbité cestě vedly přes několik malých vesnic a bohužel několik kopců. Naše převody nebyly zrovna na tento horský terén moc uzpůsobeny, a tak jsme v nejprudších krpálech rezignovali a kola raději tlačili. Když jsme potkali skupinky dětí jdoucích přes celou silnici ze školy, raději jsme se přemohli a kolem nich vždy co nejrychleji projeli. Děti, tak od devíti let, tu pro nás byly často problémem. Skákaly nám na kola i pod ně, tahaly za kola a nechutným způsobem chtěly dolary. Dvakrát jsem byla od těchto „milých" dětí trefena i kamenem. Zato ty malé, ve školkách a v nižších třídách, nás sledovaly zpovzdálí s nadšením i se zatajeným dechem a informovaly paní učitelky o situaci, kterou právě vidí: „Lady, jedou bílí lidé!" Za každý pozdrav nebo úsměv byly velice šťastné a vždy je opětovaly.
Nine Mile – rodiště Boba Marleyho 
Devátá míle se lišila od ostatních projetých vesnic. Byly zde rozlehlejší domy, velký hotel a všude postávající mladíci s ganjou v puse, těšící se, že si přivydělají. Kolem domu Boba Marleyho jich bylo samozřejmě nejvíce. Zbavit se jich šlo jen těžce, ale naštěstí parkoviště u domu zpěváka bylo za vysokou zdí a hlídané ostrahou. Každé přijíždějící auto bylo před bránou hlasitě vítáno a jedinou dírou ve zdi všem kluci nabízeli marihuanu. V areálu, kde se nachází kromě rodného Bobova domu i jeho mauzoleum, se rozléhala živá hudba Marleyho písniček a bílí návštěvníci se tu střídali jak na běžícím páse. V celém komplexu se můžete pohybovat pouze s průvodcem, který po už tak drahé prohlídce po vás ještě žadoní další peníze. 
Naladěni příjemným reggae jsme se museli chtě nechtě vydat tou samou cestou zpět. Cesta alespoň teď vedla většinou jen dolů, a tak uběhla rychleji, než jsme předpokládali. Místní, kteří nás ráno zdravili a podporovali, se ujistili, že jsme byli ve stanoveném cíli. Gratulovali nám, radovali se a s rukama nad hlavou a ganjou v puse a výkřiky „Bob Marley" nám přáli vše dobré. Odklon z hlavní silnice a projetí se vesničkami v horách mělo své jamajské kouzlo, na které nikdy nezapomeneme!
Směr Portland čili Modrá laguna
Silnice se opět vyhoupla do výšin a my shora pozorovali pláž Jamese Bonda, místo, kde dlouhá léta žil jeho stvořitel Ian Fleming a podle kterého je pojmenované i místní malé letiště. Dlouho jsme se nezdržovali, naším dalším cílem byla Modrá laguna, tedy přesněji – potřebovali jsme se přiblížit na jednodenní dojezd k ní a někde v nějakém pěkném guesthousu přespat. V projížděných městečkách a vesničkách jsme si čím dál častěji uvědomovali, kolik kostelů všude Jamajčané mají. Nebylo výjimkou, že se na křižovatce objevily i tři. Anglický vliv tu byl značný, v této části ostrova jsme viděli několik kostelů kamenných, hodně podobných těm, které stojí kdekoliv ve Velké Británii. Během celého sobotního dne se kostely plnily lidmi a všichni chodili svátečně vyšňoření. Ženy neopomněly velké klobouky a jejich sváteční šaty mi připomínaly doby z války Severu proti Jihu. Škoda že se Jamajčané tak neradi fotí, a když už, tak za peníze.
Vpodvečer jsme dojeli do města Buff Bay. Taková malá ušmudlaná díra s několika supermarkety a jednou benzinkou a především odbočkou do Modrých hor, kam za dva dny vyrazíme. Jirka šel nakoupit jídlo a já stála u kol, která jsme z nouze opřeli o zeď supermarketu. Necítila jsem se zde vpodvečer zrovna bezpečně a mé obavy umocnil zákazník, který po nákupu sednul do auta, a než opustil areál, zacouval ke mně a s rozhořčením mi vynadal. „Tady nemůžeš stát! Tady se ti může něco stát! Vždy si dávejte kola před okna obchodu a buďte mezi lidmi! Opravdu, buďte opatrní!" Opatrní jsme většinou byli, před západem slunce jsme si vždy snažili najít ubytování a ve tmě se nikde už moc nepohybovali. Jen tady zrovna nebylo kde opřít kola u vchodu.
Den u Modré laguny
K Modré laguně nás čekalo čtyřicet kilometrů. Vyjeli jsme předtím, než slunce nabralo sílu a relativně rovnou silnicí dojeli do Port Antonia, hlavního města okresu Portland, a po dalších deseti kilometrech po úzké pobřežní silnici dojeli až k Modré laguně. Zátoky za Port Antoniem byly zase nádherné, voda měla několik odstínů modré a my chvílemi lapali po dechu, co všechno umí příroda vykouzlit. To víte, Karibik. Z nadšení nás vyvedl až příjezd k laguně. Čekali jsme ji tak nějak jinou. Jediná přístupová cesta je z jedné strany obehnaná nevzhlednou vysokou betonovou zdí. K laguně zbyl přístup tak na pěti čtverečních metrech a tento prostor ještě z velké části vyplňuje molo pro výletní lodě. Okamžitě na nás hupsli místní, že nás lodí za deset amerických dolarů převezou na jedinou plážičku na druhý břeh. Vtom přijelo několik minubusů s turisty, kteří nás obklopili. „My vás vídáme už čtvrtý den, byli jste v Montegu, pak u Boba Marleyho, včera v Ocho Rios a dnes jste tady! Kam jedete dál?" ptali se nás turisté, kteří se snažili poznat krásy ostrova podobně jako my, ale rovnou na čtyřech kolech i s řidičem a průvodcem. „Pojedeme přes hory do Kingstonu." Nestačila jsem dál nic říct. „Nezabijou vás tam, vždyť je tam osm milionů lidí a všude samé nebezpečí?" Vytřeštil jeden z nich na mě oči. Jak přišel na takovou cifru, to netuším, vždyť celý ostrov má 2,8 milionu obyvatel. Než jsme se rozkoukali, čtyři Švýcarky už seděly na lodi a za chvilku zabraly skoro celou protější pláž. S koly se nám přesunovat stejně nechtělo, a tak jsme s majiteli loděk a suvenýrů trávili celý krásný den na molu a sledovali, co za divadlo dokážou udělat pro turisty. Navíc se z mola daly dobře skákat šipky do průzračně čisté laguny a několika tempy se k pláži doplavalo!
Celý text najdete v tištěné verzi časopisu nebo na www.alza.cz.
text Monika Vacková
foto autorka a Jiří Vacek