Kazimierz Nowak se narodil v polské Stryi 11. ledna 1897. Po první světové válce se odstěhoval do Poznaně, kde pracoval v pojišťovací společnosti. V té době se vypravil na první cyklocestu – kolem Polska -, na které objevil svou vášeň pro cyklocestování a fotografování a z té později vyrostla touha vycestovat ještě mnohem dál.
V roce 1922 se oženil a měl se svou ženou Mariou Gorcikovou dvě děti – dceru Elizabet a syna Romualda. 
Dlouhá služební cesta
V období krize, která přišla z Ameriky i do Polska, se Nowak rozhodl opustit svou zemi, aby zkusil vydělat nějaké peníze jako fotograf a zahraniční dopisovatel do novin. Hledal způsob, jak uživit svou rodinu. Vydal se cestovat po Evropě a zkoušel si vydělat tak, že ze svých cest posílal reporty do novin z nejrůznějších evropských koutů. Vyrazil na kole a takové cesty provedl tehdy dvě. Navštívil Maďarsko, Rakousko, Itálii, Belgii, Nizozemsko, Rumunsko, Řecko a Turecko. V roce 1928 dorazil dokonce do Libye v severní Africe, která byla v té době ve válce. Zdravotní problémy a nedostatek peněz však Nowaka tehdy donutily, aby se vrátil do Polska. Možná někdy v té době se zrodil sen o tom, že se do Afriky jednoho dne vrátí a projede ji celou od severu na jih.
Realizace snu
Připraven na cestu vyrazil v říjnu 1931. Nejprve vlakem do Říma a potom na kole do Neapole, odkud se na lodi přeplavil přes Středozemní moře na černý kontinent. Vyrazil z Tripolisu směrem k mysu Agulhas v Jihoafrické republice. Ujel téměř dvanáct tisíc kilometrů jihozápadně, když dorazil do oázy Maradah. Tam mezi úředníky koloniálních panství vzbudil paniku. Nikdo si totiž nedovedl vysvětlit, jak se může polský cyklista náhle objevit uprostřed pouště. V důsledku neklidné politické situace v italských koloniích mu bylo přikázáno, aby změnil itinerář své cesty a vydal se přes město Benghazi v Libyi do Alexandrie v Egyptě. V Alexandrii se cestovatel po krátkém odpočinku znovu obrátil jižním směrem, a podél Nilu přes oblasti velkých afrických jezer vedla jeho cesta přímo do srdce černého kontinentu. Tam na něj čekaly fascinující domorodé, Evropany neobjevené kultury, které si zamiloval.
Vzdálený evropský svět
Zprávy o událostech ve světě se k němu dostaly i přes tu obrovskou dálku a hranici dvou tak těžko slučitelných světů. Ale starosti se světovou krizí a důsledky fašismu v Evropě se zdály skoro nereálné a stěží pochopitelné tváří v tvář africké realitě, kterou byly běsnící epidemie a zlověstná oblaka sarančat, která požírala úrodu, bez níž se po zemi šířil hladomor.
Nowak cestoval sám a rád objevoval místní kulturu, když zastavil v některé z domorodých vesnic, aby nakoupil nějaké jídlo. Rád naslouchal africkým legendám. Setkal se s Tuaregy, arabskými rolníky, kteří pracovali v egyptských mokřadech, hrdými lidmi kmene Watussi, Pygmeji, Křováky, Hotentoty, trpasličími lidmi kmene Babinga, divokými Abasalampasy a mnoho dalších exotických národů, které sdílely stejný osud. Tím byl především každodenní zápas o přežití v prostředí, kterému dominuje divočina. Pokaždé, když se Kazimierz Nowak vydal znovu na cestu, ozvěny tamtamů nesly zvěst o prapodivném bílém muži, který cestuje na divném dopravním prostředku. Na kole.
Setkání s bílými bratry
Nowak se v Africe setkal se sympatiemi a povzbuzením pouze u lidí polské diaspory a polských církevních misií. Když narazil na osadu jiných bílých objevitelů, zažil pocit osamocenosti a zklamání, protože si uvědomil, jak velice se liší od úředníků, vojáků, geologů a lovců, kteří do Afriky přišli hledat zisk, trofeje, kariéru nebo zhýralé rozptýlení. S naléhavým uvědoměním si krutých chyb, jaké bílí návštěvníci páchají v Africe, a naplněn přirozeným respektem k nedotčené přírodě se jako dopisovatel do evropského tisku vyjadřoval k imperiálním zvyklostem Evropanů v Africe velice kriticky, statečně a způsobem velmi nezávislým. To bylo na jeho dobu opravdu troufalé a neobvyklé.
Kazimierz Nowak na své cestě nespěchal, aby krájel kilometry a projížděl město za městem, osadu za osadou. Naopak, nikdy se nezdráhal strávit dalších pár nocí v divočině, nedotčené civilizací, ještě než znovu vstoupí do teritoria lidí.
Objevitelova podpora a finance
Navzdory všem předpokladům Nowak nesdílel koloniální ambice s vládou své země. Možná proto nezískal pro materiální podporu své cesty víc než jedny pláště na kola poslané firmou Stomil. Nowak získával nejnutnější finance pro svou rodinu a na podporu jeho cesty převážně za svoje reportáže a fotografie, zasílané do polského a německého tisku. Důležitou věcí, kterou ale získal od sponzora, byl fotoaparát darovaný fotolaboratoří Kazimierza Gregera v Poznani. Díky němu mohl během cesty nafotit více než deset tisíc fotografií, které dodnes patří k pokladům z doby objevování afrického kontinentu. O jeho činu, který byl v tehdejším světě téměř bez výjimky hodnocen jako bláznivý a nerozvážný skutek, informoval také místní tisk v Africe.
Pokračování tohoto textu najdete v tištěné verzi časopisu na stránkách 26-28 a také na www.alza.cz. Kromě toho najdete v tištěné části také rozhovor s účastníkem polské mezinárodní expedice, která jela na kole v Nowakových stopách v loňském a začátkem tohoto roku. Čtěte na stranách 30-34.
text Tereza Šírová
foto archiv nakladatelství Sorus