Následující článek není klasickým cestopisem, či dokonce návodem na vaši možnou cestu do Rumunska. Jedná se o směsici postřehů, pocitů a zážitků mých a mých dvou souputníků z cesty po této pozoruhodné a svým způsobem výjimečné zemi.
Jak to bývá, na začátku byla letmá poznámka, jestli nechci jet na kole do rumunských hor a za Slováky, kteří zde po staletí žijí, ale o nichž skoro nikdo neví, a především za nimi nevozí cestovky „okukovatele” jako za Čechy do Banátu. Semínko bylo zaseto a začalo vydatně růst. Jeho hlavní potravou byla právě výzva – Rumunsko je mnohdy podáváno jako divoká až nebezpečná země, zdejší hory hrají vyšší ligu než hory naše, žijí zde medvědi, běhají zdivočelí pastevečtí psi, lidé tady umějí jen rumunsky, případně maďarsky. Navíc pojedeme bez stanů, spát se bude někde a vařit na ohýnku hned vedle. 
Ovšem na druhé straně má Rumunsko od roku 2007 svoji hvězdu na vlajce Evropské unie (ze všech dosavadních členů je tím nejchudším). Takže vlastně pojedeme do civilizované země ke skoro sousedům. Následují postřehy, jak to bylo, jaké předsudky či očekávání se vyvrátily a co se potvrdilo.
Cesty
Zde Rumuni opravdu bodují na plné čáře. Netušil jsem, že asfalt je ředitelný vodou. Ten zdejší je. Místní cesty bych rozdělil na tři kategorie: komunikace s povrchem, bez povrchu a tušené. První mívají často šachovnicový design, kde se takřka pravidelně střídají zbytky živice s čímsi, co již není ani tímto. Kategorie číslo dvě se podobá našim polním cestám. Poslední skupina mnohdy existuje pouze díky domorodcům, kteří zde chodí pěšky nebo jezdí na koni, ale také zásluhou tvůrců map, které se tímto stávají nespolehlivými. Nutno však uznat, že jsme se programově a v zájmu sebezáchovy vyhýbali silnicím hlavním, kde se to auty, kamiony, ale i koňskými povozy jen hemží. Neradostný stav rumunských silnic přináší pro cyklisty jednu výhodu, auta po nich nemohou jezdit rychle, a rumunští řidiči jsou tudíž mnohem klidnější a kupodivu i ohleduplnější než ti naši. 
Vlajky Evropská unie jako idol, či jako zaklínadlo? Nevím, ale její vlajky a znak jsou všude a nevybírají si. Svoji příslušnost k rodině EU deklarují nejen veškeré veřejné budovy (úřady, školy, kulturní domy atd.), ale snad i všechny sloupy a kandelábry, stavby či výkopy. Zkrátka zřejmě vše, co bylo dotováno z evropských peněz. Nevím, nakolik je tato vlajkosláva důsledkem přílišné iniciativy Rumunů, či ještě větší iniciativy nějakého bruselského nařízení. Faktem je, že podél našich cest se stavělo, a to vehementně. Když se dělala kanalizace, jeli jsme podél hlubokých výkopů několik kilometrů, o zabezpečení si nechte zdát. Rovněž cesta na Padiş byla jedním velkým, asi dvacet kilometrů dlouhým staveništěm, lemovaným desítkami strojů a betonových prefabrikátů, po medvědech ani stopa.
PET a plech Žiji v Praze, tedy ve městě, kde se odpad třídí na vysoké úrovni (prý). Své odpadky si z výletů vozím až ke kontejnerům. Jsem asi úchyl. Druhý extrém jsem poznal v Rumunsku, které prodělává živelnou „PETizaci” a „plechovkyzaci” krajiny. Prostě je to všude, i v té nejkrásnější bystřině a na horské louce. Na druhé straně tak nepropadnete zoufalství, že jste ztraceni v divoké přírodě, ačkoliv po lidském sídle nikde ani vidu, PET lahev pod smrčkem, plechovka na mechu vás vrátí do reality. Je jen otázkou, kam až to bude pokračovat třeba za dalších deset let. Nicméně snad se blýská na časy, uprostřed některých obcí jsme zahlédli jakési koše na tříděný odpad.
Příroda
Rumunsko je velkou (238 400 km2) a rozmanitou zemí. Naše cesta vedla jen jeho severní částí, kde jsme nakoukli do pohoří Codru Moma a Bihor. Rozlehlost všech území je větší, než jak jsme zvyklí u nás. Ze vsi do vsi je to mnohdy přes 10 kilometrů a přímé cesty chybějí, protože obcházejí hory. Připravte se na delší stoupání, daleké výhledy, omamně vonící akátové lesy, kde rostou koberce česneku medvědího, omamně páchnoucího. Z úbočí hor vytékají prameny pitné vody. Pastevečtí psi se drží svých stád a bača s mobilem je vždy někde v dohledu. Jediný psí incident znamenal odcizení a okamžité rozkousání toaletního papíru, naštěstí již po… Tomu ovšem nemusí být pokaždé tak… 
Lidé Místní lidé jsou jiní i stejní. Moc nás mrzela jazyková bariéra, bohužel mladí Rumuni neznají ani elementární základy angličtiny. Občas na nás někdo spustil třemi světovými jazyky, tváře se jako lingvista, ale rychle dialog skončil vyčerpáním základních frází. Vše opět mohlo být dáno naším vyhledáváním těch zapadlejších a menších sídel. Nicméně všichni na vás od srdce spustí dlouhý monolog po svém. Časem však intuitivně pochopíte, o co jde, a ruce jsou opravdu mezinárodní jazyk. Došlo i na pozvání domů, na dvorek, představení rodiny, drůbeže, dobytka. Byl přinesen domácí sýr, který jsme zapíjeli stejně kvalitní pálenkou. Ve vsi Cutiş, asi nejzapadlejší na naší cestě, snad nikdo ani neměl auto. O to nám tam bylo lépe, a i z našich hostitelů bylo znát uspokojení, že mají po dlouhé době hosty.
praktické informace sezona: Naše výprava se uskutečnila v druhé polovině května, což je ideální čas, vše je čerstvě zelené a kvete, teploty jsou snesitelné, komáři se teprve líhnou.
doprava: Z Prahy vlakem do Košic, přestup na vlak do slovenského Nového Města. Na kolech přes Maďarsko s jedním noclehem. Přechod u města Vallay. Cesta zpět byla obdobná.
doporučené mapy: Zde jsme měli poněkud problém, protože v tištěné mapě byly některé komunikace právě jen na papíře. Mnohem více se osvědčily podrobnější mapy stažené z internetu.
celkový počet kilometrů: Asi 850 km. Nejdelší etapa 105 km, nejkratší 20 km (z toho asi 15 km tlačení do hor). Celkem na cestě 13 dní.
webové stránky: Slovákům žijícím v Rumunsku se věnují různé internetové stránky, například: www.kominuta.exil.sk, www.liporez.szm.com Cestování po Rumunsku se věnuje řada cestovatelských serverů, například: www.rumunskem.cz, www.romaniatourism.com
záchranáři a Velvyslanectví ČR: Adresa velvyslanectví ČR v Rumunsku: Str. Ion Ghica 11 Bucuresti 3 Nouzová telefonní linka mimo pracovní dobu, určená pouze pro občany ČR v nouzi: 004 074 564 676
V Rumunsku funguje jednotná nouzová linka 112 (policie, hasiči, záchranná služba).
měna: 1 lei je zhruba 6 Kč. Bankovky nejsou papírové, ale plastové.
ceny v obchodech: nižší než u nás asi o jednu třetinu, kromě nealkoholických nápojů, ty stojí stejně
ceny v restauracích: rovněž nižší, např. biftek cca 140 Kč
poruchy: třikrát prasklý drát na zadním kole, jeden defekt, namotaná přehazovačka v drátech (patka šla narovnat)
text a foto Jiří Juřík