Trans-America a města na kolech

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2011-06-01T17:29:58 --><p><strong>Napříč severoamerickým kontinentem existuje mnoho tras. Pobřeží Pacifiku je startem cesty, kterou již dlouhá léta nosíme v hlavách - průjezd osmi jižními státy USA od Kalifornie po Floridu. Příjemných dvacet stupňů, sluníčko a exotikou vonící krajina v nás vzbuzují to tolik známé těšení se. Jsme dokonale nabuzeni na další dobrodružství, čeká nás jižní trasa napříč USA, tzv. zimní varianta.</strong></p>

Z Kalifornie na Floridu

Americká cyklistická asociace doporučuje dálkovým cyklistům zdolávat jižní trasu z Kalifornie na Floridu výhradně v zimním období. Na trase nejsou nikterak vysoké hory, nikde nehrozí sníh, zimní období je ideálním časem pro překonávání pouští v jihozápadní části USA, kde v létě panují pro cyklisty nepředstavitelná vedra, a kde naopak v zimě teploty dosahují příjemných 10-15 °C. Ani pustiny v západním Texasu nejsou v létě pro extrémně vysoké teploty, velké vzdálenosti a vražedný nedostatek vody ideálním cykloturistickým prostředím. Vše nasvědčuje tomu, že prožijeme další krásnou, nezapomenutelnou cestu vedoucí nás tentokrát přes kalifornské, arizonské a novomexické pouště a polopouště, texaské pláně, louisianské, mississippské i alabamské pobřeží Mexického zálivu a v závěru prostředím floridských močálů plných želv, brodivých ptáků a aligátorů.

Kalifornie – problémy na úvod
První tři dny věnujeme aklimatizačním vyjížďkám po obrovské aglomeraci velkého Los Angeles – nemůžeme vynechat cestu na pláž Santa Monica, neboť je nutné sáhnout si do Tichého oceánu. Věříme, že za dva měsíce si po plánovaných 6000 kilometrech sáhneme i do Atlantiku na opačném konci USA a náš přejezd severoamerického kontinentu bude opravdu od moře k moři. Času máme tak akorát, zpáteční letenku jsme koupili na pevné datum, na žádné loudání a zbytečné prostoje není čas. Ke čtyřem plánovaným dnům v L.A. přidáváme další dva kvůli krádeži Michalova kola a následnému shánění nového. Na celou cestu jsme plánovali tři rezervní dny, dvě třetiny rezervy jsou tedy fuč hned na úvod.
Krádež kola nás postihla poprvé. Za devatenáct let, co společně brázdíme zeměkouli, se nic takového nikdy nikde nestalo. Při návratu z třetího aklimatizačního výletu, při kterém jsme zamířili do velkolepého Guggenheimova muzea, zastavujeme ještě v pěkném malém Pacific Asia Museum v Pasadeně.
Přichází nefalšovaný šok! Oba zámky jsou čistě přestřihnuty, Michalovo kolo chybí. Ochranka muzea nic a nikoho neviděla, bezpečnostní kamery bohužel toto místo nezabírají, přivolaný policejní detektiv vše sepisuje, víc udělat ale nemůže. Hledat ukradené kolo v takovém moři lidí a zastaváren je neuskutečnitelný proces. Fungl nový modrostříbrný Author Traction včetně kompletní sady nosičů Sport Arsenal tak nenávratně zmizel v propadlišti velkoměsta Los Angeles.
Nejjednodušší řešení nám připadá koupě nového stroje. „Americký speciál", jak kolu začínáme říkat, je již druhý den připraven ke startu. Jde o kolo velmi levné, ale s čestnou zárukou obchodníka, že tohle tam určitě dojede (a na letišti v Miami už se může klidně rozpadnout).
Co tě nezabije, to tě posílí! Toho se už léta držíme. I za cenu problémů, které se v prvních dnech jízdy na americkém speciálu objevují: nové kolo s jinou geometrií, s jiným sedlem, s jinými řidítky….
Konečně vyrážíme. A hned pěkně zostra. Přejíždíme pohoří St. Gabriel, které se vypíná severně od L.A., a do cesty se nám staví závora a značka oznamující uzavírku silnice – kvůli sněhu a sesuvům půdy. Ta Amerika nám snad opravdu letos není souzená. Naštěstí se nemusíme vracet, pojedeme po objízdné trase. Cestu si tím prodlužujeme – o den. Tak to bychom měli, všechny tři rezervní dny jsou pryč a na komputerech ještě nemáme ani prvních sto mil!
Předpověď počasí na další dny nám moc optimismu nepřidává. Očekávají se přívalové deště. A ve vyšších polohách silné sněžení, což tady v kalifornské poušti není moc častý obrázek. Druhý den míjíme auta s obrovskými sněhovými čepicemi. V údolí, kterým projíždíme, jen prší. Okolní hory jsou však pod sněhem. Ráno nás budí neobvyklé ticho. Venku je bílá pohádka. Přes noc napadlo půl metru sněhu a sype se dál. Městečko Yucca Valley zažívá totální kolaps. Všechny obchody, restaurace a školy jsou zavřené, silnice neodklizené. Pluhy tu nemají, tady normálně nesněží, prostě se čeká, až to roztaje. Celý den sledujeme v televizi, jak na celém jihozápadě země sněží a jak jsou z toho místní paf. Nikdo se ale nerozčiluje, všichni jsou v klidu. Ráno nás vítá kalifornské modré nebe a teplota jeden stupeň nad nulou. Sníh rychle taje a silnice se stává průjezdnou.
Těšíme se na první národní park, ale přichází další podpásovka. Park Joshua Tree je uzavřen. „Na silnici je půldruhého metru sněhu!" říká strážce parku u závory. „A kdy to otevřete?" „No, až to roztaje, může to trvat týdny." Paráda. „Ale na jaře bude díky téhle spoustě vody v poušti plno kytek," snaží se nás ještě ranger nalákat na jiný čas návštěvy. Na všem se dá přeci najít něco pozitivního, ale my si musíme nechat zajít chuť. Míříme proto přímo na východ po silnici, která však přesně kopíruje hranici parku, a tak se uklidňujeme, že přeci jen ho aspoň kousek vidíme. Nemůžeme se vynadívat na juky a opuncie, které pod sněhovou peřinou působí velmi pěkně a neobvykle. Po necelém týdnu cesty spíše zasněženou Kalifornií překračujeme řeku Colorado a ocitáme se v Arizoně. Tady bude určitě lepší a teplejší počasí.

Arizona – pravým Divokým západem
První dny jsou parádní, dokonce šlapeme v krátkých nohavicích. Před Phoenixem začínají ubývat juky, zato přibývá kaktusů saguaro, které nás budou provázet až do stejnojmenného národního parku na jihu Arizony. Za Phoenixem obdivujeme indiánské ruiny Casa Grande (Velký dům). Lidé kmene Hohokam, mistři pro přežití v poušti, tuto čtyřpatrovou stavbu určenou k náboženským rituálům vybudovali z nepálených cihel už před 1000 lety. Na první Evropany působila jako z jiného světa, na nás – i když vidíme pouze rozsáhlé ruiny – působí zrovna tak.
Na Štědrý den si nadělujeme 83 kilometrů dlouhý okruh bez brašen po národním parku mezi obřími kaktusy, nemá to chybu. Saguara rostou velmi pomalu, teprve po 75 letech se začínají větvit, dožívají se kolem 200 let, silní jedinci i 300 let. Staří kmeti měří klidně i přes 15 metrů a váží osm tun. Cestou z parku pozorujeme u krajnice nádhernou chlupatou tarantuli, rozplýváme se nad úžasným západem slunce a dlouho posloucháme vytí kojotů. Jeden nám dokonce přebíhá přes cestu. K večeři kupujeme v supermarketu bramborový salát, smaženého kapra nahrazuje pár kousků suši a místo cukroví se podávají sušenky. Dárkem je i noc v motelovém pokoji.
Na Štěpána balíme ráno stan a po pěti kilometrech začíná krápat, pak pršet, pak lejt, na jedenáctém kilometru naštěstí stojí benzinka. Suchem, teplem a horkým kafem se v takovýchto chvílích nepohrdá. Za pár minut začíná sněžit. A sype se a sype. Tak to je konec! Kde my dneska budeme spát? Asi tak patnáctý člověk, který se s námi během dvou hodin dává do řeči, povídá: „Já bych věděl, kde přespat. Nevadí vám povlečená postel a teplá sprcha? Bydlíme asi tři míle odsud." Ron a jeho žena Carol se stávají naší záchranou. V husté chumelenici šlapeme k nim domů, vjíždíme rovnou do otevřených vrat garáže a za pár minut již rozmrzáme pod horkou sprchou. V noci má přestat sněžit a zítra by už zase mělo svítit arizonské slunce, teploty nad nulou a sníh by měl rychle mizet.
Následující etapa pouští Sonora je jen mírně zasněžená, na asfaltce je námraza, ale do Tombstonu to zvládáme. Jde bezpochyby o nejslavnější westernové městečko celé Ameriky. Odehrála se tu nejproslulejší přestřelka Divokého západu. Tehdy, 26. 10. 1881, se tu u O.K. Corralu bratři Earpové a Doc Holliday postavili proti padouchům a dnes z této třicetivteřinové události město žije. Tombstone na nás působí jako živoucí skanzen: místní v dobových kostýmech, v podloubích dřevěné chodníky, ulice jsou prašné, v centru smějí jezdit jen povozy tažené koňmi či mulami. Máme štěstí, že tu jsme v neděli, kdy se život přenáší o více než sto let zpět, ulice se hemží ochotníky, kteří neustále baví přihlížející řadou z mnoha stříleček Divokého západu. Náladu v naší dvojici zvedá i zlepšené počasí.
Nedaleko pevnosti Bowie, národní kulturní památky, opouštíme prašnou cestu a najíždíme na transkontinentální dálnici I-10. Skoro nic tu ale nejezdí, neboť je poslední den v roce a všichni už asi nasávají. Jedeme téměř po rovině v širokém údolí, ovšem fičí nepříjemný jihovýchodní vichr, i přes hranici Arizona-Nové Mexiko se šineme jako šneci a v prvním novomexickém městečku Lordsburg končíme den i rok.

Nové Mexiko – a zase bílo
V národní rezervaci White Sands děláme první novomexickou zastávku. Název Bílé písky je trošku zavádějící, protože ty bílé pláně a duny, co nás kolem dokola obklopují, nemají s pískem nic společného. Jedná se o sádrovec přiváděný sem na bezodtokovou plošinu z hor sezonními dešti a tajícím sněhem. Silný všudypřítomný vítr se stará o to, aby krajina vypadala každou chvíli jinak. Duny se přetvářejí a stěhují, dokonce až o devět metrů za rok. Iluzi sněhových plání vyvolávají dovádějící děti. V informačním centru tu půjčují „pekáče", neboť po strmých dunách se fakt pěkně „bobuje".
Pro následný přejezd Skalistých hor volíme stoupání přes zimní středisko Cloudcroft, jediné místo na naší jižní trase, kde jsme si při přípravách připouštěli nebezpečí sněhu. Na 20 kilometrech zdoláváme 1600 výškových metrů, dostáváme se až těsně pod 3000 m n. m. a přichází překvapení: sjezdovky jsou zavřené pro naprostou absenci sněhu. Ovšem mráz tu je šílený, na noc musíme určitě níž. Ve sjezdu trpíme několik hodin, trochu nás rozveseluje početné hejno divokých krocanů procházejících se na kraji lesa. Ale jinak je to utrpení – teplota pod nulou, nemůžeme pít, protože ionťák v bidonech je totálně zmrzlý. Stále si klademe otázku: kdy už konečně bude tepleji, jak slibovaly všechny dostupné námi prostudované materiály o cestě napříč Amerikou jižními, tj. teplými státy?! A to jsme ještě zaslechli něco o varování před tornády kdesi na pomezí Texasu a Louisiany, která tu taky normálně touhle dobou nebývají.

Další osudy cyklocestovatelů Lucie Kovaříkové a Michala Jona najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika

 

text Lucie Kovaříková
foto Michal Jon

 

Jak se jezdí Čechům v Americe

Pavel Semerák

Žije v Americe: 9 let
Vzdělání: vysokoškolské
Zaměstnání: státní správa
Kolo značky: „co dům a smeťák dal"
Město, kde žije: New York
Oblast, kde jezdí a jezdil v USA na kole: především Manhattan, Long Island, Upstate New York

Než jste začal žít v Americe, jak často jste jezdil v Čechách na kole a za jakým účelem?
Na kole jezdím od úplného mládí. Kolo považuji za nejlepší dopravní prostředek, hlavně do města. Takže i před přesunem do USA jsem na kole jezdil, pokud to počasí umožňovalo, každý den. Především do práce a z práce. Bydlel jsem v Praze a přesouval jsem se pravidelně mezi Barrandovem a Hradčany přes Prokopské údolí a Strahov.

Žijete v New Yorku, jak je tato oblast příznivá pro jízdu na kole?
Možná že se to na první pohled nebude zdát, ale New York a jeho okolí jsou pro cyklistiku velmi příznivé. V první řadě počasí, kdy v porovnání se střední Evropou prší minimálně, k jízdě na kole přímo vybízí. Tím, že New York leží na rovině u moře, jedná se vesměs o rovinaté trasy. Pokud si ale člověk chce zajezdit v kopcích, tak cca hodinu jízdy autem směrem na sever leží Bear Mountain, kde si užijí i ti náročnější cyklisté. V posledních letech se město snaží budovat stezky a trasy pro cyklisty. Je to opravdu silný trend. Zužují se avenue pro auta a budují se oddělené stezky. Ale tady v New Yorku je to snazší, neboť avenue mají pět pruhů, a když jeden ubude, tak nenastane úplný dopravní kolaps. V Praze, kde jsou ulice maximálně dvouproudé, to bohužel nejde.

Na co kolo v Americe používáte? Jezdíte i do práce, nebo ho vnímáte jako relaxaci a sport?
Kolo užívám především jako dopravní prostředek. Vzhledem k pravidelným dopravním zácpám je kolo v New Yorku nejlepší dopravní prostředek. A protože máme v práci sprchu, tak ani není problém, když do pedálů šlápnu trochu více. Navíc v létě bývá opravdu velké teplo, a především vlhko, a tak je sprcha nutností. Cestou z práce, pokud to časově vyjde, jedu přes Central Park, který je od mé kanceláře vzdálen pouze asi pět bloků. V Central Parku je krásné asfaltové kolečko délky deset kilometrů určené téměř výhradně pro cyklisty a bruslaře. Překvapivě jsou na něm i kopečky, takže pokud člověk chce, celkem se i potrápí. Když si dám dvě kolečka a teprve potom zamířím k domovu, tak ujedu cca 30 kilometrů a to už je denní dávka, která vydá za pocit, že ten den jsem na kole seděl…

Dá se někam v New Yorku vyjet na vyjížďku? Nebo kde je nejbližší oblast vhodná pro relaxaci na kole?
Jak jsem již zmínil, pro obyvatele Manhattanu je to například ten Central Park, či se dá objet skoro celý ostrov po cyklistických stezkách, které vedou po nábřežích. To pak je výlet na půl dne a je to i nejlepší způsob, jak poznat skutečný New York, neboť trasa vede i oblastmi, kam se běžný turista nevydá. Nebezpečné to ale není.
Obyvatelé Brooklynu mají svůj Prospekt Park (obdoba Central Parku) a obyvatelé Queensu mohou kroužit ve Flushing Meadows, což je park kolem známých tenisových kurtů. Náročnější cyklisté mohou využít trasy podél řeky Hudson směrem na sever po tzv. Palisádách. Když tudy člověk jede, ani by neřekl, že žije v aglomeraci s takovým množstvím lidí kolem.

Jaké nástrahy vám může připravit cesta do práce, kudy jezdíte?
Tím, že je to cesta do práce, tak moc veselá není. Z práce už je to veselejší… Musím přiznat, že zelení má cesta moc nevede. Nejprve je to klasickou industriální čtvrtí kolem fabriček, skladů a jiných provozoven. Poté najedu na Queensboro Bridge, který je dlouhý přes 2,5 kilometru a kde je samostatná stezka pro pěší a cyklisty. Především v zimě je tam dost problém se silným větrem – jako vždy do „huby". No a na Manhattanu se pak člověk musí trochu proplétat mezi auty, a především mezi taxíky.

Jaké máte podmínky pro uschování kola v práci, jaké pro očistu těla? Podporují zaměstnavatelé ve Spojených státech dojíždění do práce?
Jak jsem již zmínil, v práci máme sprchu a kolo si člověk schová do skladu. Je to ale spíše výjimka, neboť stavební zákon města NY dokonce zakazuje zřizovat sprchy v kancelářských budovách (aby se tam nedalo bydlet). Takže po téhle stránce to mají cyklisté v New Yorku opravdu těžké. Nicméně, soudě podle narůstajícího počtu cyklistů po Queensboro Bridge, tak nás stejně přibývá! Jinak ale mladé začínající firmy určitě podporují tento alternativní způsob dopravy. Především ve čtvrtích, jako je Williamsburg, či Brooklyn Heights se to mladými japíky na kolech jen hemží.

Další rozhovory na stránkách Cykloturistiky.

 

New York
Rovnost, svornost, bicykl…

O největším městském parku Spojených států jsem měla různé představy. Ale ať to bylo z kteréhokoli úhlu, stejně mě newyorský Central Park překvapil, zaskočil a pohltil. Jeho energie totiž nevychází ani tak ze „statisíce" stromů, které byly vysázeny namísto vysušené bažiny mezi skalami, ale z lidí, kteří se v něm pohybují. Projekt parku z roku 1860, prosycený reformistickou filozofií autora F. L. Olmsteda, měl být prostorem pro sdružování lidí bez rozdílu společenské vrstvy. Olmstedova idea se ani do jeho smrti (1903 v ústavu pro choromyslné) nenaplnila, a dokonce ještě osmdesát let poté byl Central Park považován za kolbiště etnických skupin a útočiště gangů. Když do něj vstoupíte dnes, překvapí vás, zaskočí a pohltí. Atmosféra je totiž přesně taková, jak si Olmsted přál. Manažer, baletka, milenci, důchodci, bílí, černí… helma, sukně, diplomatka… nikdo to neřeší! Hlavně že jsou na bicyklu!

Boulder

Vstupní brána do Rocky Mountains
V malém městečku na úpatí Skalistých hor, ležícím jen půl hodiny cesty z Denveru a vyhlášeném jako město sportovců a studentů Boulderu jsem strávil jen pár dnů a mířil jsem tam právě proto, abych zažil to, co je níže popsáno. Mísí se tu skupiny těch, kdo skutečně trénují a aktivně tráví svůj volný čas se skupinami vágusů a hudebníků. Ulice jsou široké a zdá se, že cyklostezky jsou někde ještě širší než silnice. Ke střetu kol a aut prakticky nedochází, protože se tyto dva světy nikde nesetkávají, cyklista se nepohybuje tam, kde nemá, a tam, kde je, je plně respektován. On zas musí respektovat světelnou signalizaci a raději se vyhnout hlavní dopravní tepně s obchodními centry a parkovišti, kde je přece jen o něco zmatečněji. Pokud chcete do přírody a vyberete si stoupání podél Boulder Creek, užijete si zážitku, kdy v proudu řeky plují na divoké vodě kajaky, na zpevněné cestě na břehu ,joggují’ běžci, případně s nordicwalkingovými holemi svižně jdou starší lidé nebo po ní jedou bikeři a po silnici je míjejí cyklisté na silničních kolech. Vše na několika málo metrech. Nezřídka se pak všichni potkávají na rozšířených místech cesty, kde odpočívají nebo strečují. Idyla. Nám to může připadat trošku stádní, všichni, kdo chtějí sportovat, míří jedním směrem. Pokud chcete v sobotu na horské kolo, ráno po osmé odjíždí do hor autobus, nás jelo vždy kolem dvaceti až třiceti, všichni s koly. Vystupuje se po necelé hodině, jde se na ranní kávu a pak jednotlivce i skupiny pohltí nespočet kilometrů bikových trailů. Silniční okruh tu lze v kopcích objet jeden jediný, aby to za něco stálo.
Ve městě jsou prodejny i půjčovny kol i příjemné kavárny a sídlí tu i několik významných cyklistických firem i známý sportovní institut. Cyklista se tu cítí vítán, zkrátka jako doma. Jen si říkám, jestli se ta organizovanost rychle neomrzí. Ale místo je to krásné.

 

 

Menu