Úvod » Články k časopisu » Cizinec ve svém vlastním domě

Cizinec ve svém vlastním domě

Snažím se čím dál tím více využívat pracovních i soukromých cest k tomu, abych se takzvaně „dostal na kolo". Nejen, že času není nazbyt (Mám jet domů hodinu autem nebo dvě na kole? To už není tak velký rozdíl, jako se vypravovat z domova), ale také se tím dostanu do neznámých končin. V pět nám končil v Praze kurz, a tak jsem ráno do kufru auta schoval kolo a oblečení a autem domů jela manželka sama. Totéž když jsme byli za známými v Peci pod Sněžkou, vyjel jsem domů jen o něco dřív a říkám „hodinu po mě vyraž, to mě tak po dvou hodinách dojedeš, krásná padesátka…" Žena se další hodinu zdržela a mě foukalo do zad, a tak mě dojela až u Poděbrad. Krása! Takový čas i trasa navíc! Chtěl jsem se vyhnout hlavním silnicím, a tak jsem poznal uzounké cyklostezky mezi Vrchlabím a Novou Pakou, při klesání kolem Pecky do Lázní Bělohrad jsem ocenil překrásný asfaltový koberec (dřív to býval pěkný tankodrom), a když jsem se pokoušel z jihu podjet Jičín, kličkoval jsem malebnými maličkými vesničkami, mezi jejichž domy bych jinak v životě nezabloudil. Na místních tabulích jsem se vždy ubezpečil o správném směru a zjistil jsem také, že nejlepší by to bylo úvozem přes pole. Jindy bych se tomu na silničce vyhnul, ale zrovna ten den se jelo Paris – Roubaix, tak jsem ´držel basu´ a jel jako oni, a ono to šlo. Když jeli při Giru po bílých prašných stezkách, shodou okolností jsem se úvozy a polňačkami blížil od Prahy kolem Okoře ke Kladnu a užíval jsem si to jako v Toskánsku, byť prach na kolo sedl o poznání černější. A když jsme najížděli v Krkonoších neuvěřitelně prudké trasy pro časopis Velo zrovna se v Itálii jela etapa s nejprudšími kopci a největším převýšením, takže se ta palčivá bolest ve svalech snášela o něco lépe. Být jako oni, vyjet si stejné kopce, zažít podobné pocity, i to může být motivem k jízdě na kole.
Pořád se díváme sousedům přes plot, ohlížíme se a sníme o cizině. A přitom cizincům je u nás dobře. I to jsou mé zkušenosti z již zmíněných cest. Cestou z Pece jsem se snědých spoluobčanů ptal na správný směr, ale nerozuměli jsme si, naše řeči nebyly kompatibilní (přestože je velmi nekorektní označovat je i po desítkách let za cizince, tu zkušenost jsem zde použil). Na okraji Prahy jsem si šel do samoobsluhy koupit vodu a ruská pokladní dlouze rozprávěla s ruskou zákaznicí. Samozřejmě rusky. V restauraci v divoké Šárce halasily bandy anglicky mluvící mládeže, a když jsem se v lese na kopci nad Nebušicemi ptal na směr na Horoměřice, krásně lámanou češtinou mi ukázal cestu americký cyklista. Za Špindlerovým Mlýnem jsem asi až u desátého turisty, který mi uhnul z cesty a já mu poděkoval, pochopil, že to všechno jsou Němci. Druhý den jsem otevřel mail a čtu o tom, jak známý potkal v Praze Brazilce, který jede na kole kolem světa a na ´Hlaváku´ ho okradli. Začínám si tu připadat trochu jako cizinec, cizinec ve své vlastní zemi, menšina.
Večer si pustím rádio a on je tam speciální pořad pro homosexuály, druhý večer zas pořad pro Romy, na jiném rádiu vysílání pro ženy a v televizi diskuze s feministkami. A na té mé hudebně nejbližší stanici je neustále dopravní zpravodajství a motorismus. Co má chudák, průměrný heterosexuální Čech, jemuž jsou úplně ukradená auta a aféry celebrit dělat? Snít o Toskánsku a jezdit na kole, případně se do Itálie rychle vydat, než ji definitivně zaplaví afričtí imigranti. Anebo se na to všechno vybodnout, hodit to za hlavu a bavit se tím, jak je venku krásně. Na kole samozřejmě.