Úvod » Články k časopisu » Kdo všechno jezdí na kole

Kdo všechno jezdí na kole

Měl jsem o vánočních svátcích docela dost času i důvodů na nicnedělání, a tak jsem si nakoupil i časopisy, které v průběhu roku nečtu a zalovil v hromadě těch, které jsem za rok přečíst nestačil. A chytil jsem mindrák. Eric Tabery v Respektu, Michal Šafr v Reflexu, komentátoři v Dnes v čele s Michalem Komárkem a do toho vzpomínky z mládí na krále fejetonů Rudolfa Křesťana a sebevědomí a chuť k psaní úvodníků je na bodu mrazu. Někteří z nich chrlí myšlenky týden co týden a deníkáři téměř denně a drží si svou laťku pěkně vysoko, všichni. Jedinou útěchou mi je (tedy ne že bych se s někým z nich chtěl srovnávat!), že jejich svět prakticky nemá omezení, zatímco cyklistika, v našem případě pak cykloturistika je jen velmi úzkou výsečí toho všeho, co nás obklopuje. Tak rád bych někdy vybočil a takzvaně se „vyjádřil“ i k něčemu mimo, třeba k zatmění měsíce, letnímu času nebo nové knize Petry Paroubkové. 

Radost mi ale dělá, že pro naše čtenáře, a tak trochu i pro sebe, nacházíme místa i témata, která jsou svým způsobem nová. Běžky, cyklistika handicapovaných a pro příští Cykloturistiku třeba doporučené regiony pro dovolenou na kole s dětmi. Ale co mě těší nejvíc, to jsou lidé, tváře, příběhy, rozhovory. A zároveň při setkání s lidmi, kterých si vážím, jsou úspěšní nebo svým způsobem zajímaví, pociťuji velkou nervozitu a hodně se na setkání s nimi připravuji. A moji kolegové to mají podobně. Pamatuji, jak jsme plánovali rozhovor s Jiřím Černým, hudebním publicistou, který mě i tisíce jiných uvedl v hlubokém komunismu do světa skutečné populární hudby. Všichni jsme toužili setkat se s ním, popovídat si s ním – velkým fandou cyklistiky, v soukromí, ale odvahu bychom sotva měli. Kolega se těšil i bál zároveň a myslím, že setkání s ním považuje za svůj profesní vrchol. Další z mých kolegů zase slyšel na ČR3, že se jeden jeho oblíbený moderátor vyjádřil o tom, že sám jezdí na kole. Vyhledal si o něm informace, oslovil jej, setkali se a zjistili, že jezdí do práce stejnou cestou a téměř denně se potkávají. A tak vznikl velký rozhovor v tomto čísle s člověkem, který vás donutí zamyslet se nad sebou samým a nakonec i nad tím, jak dojíždíte do práce a nad důvody, proč jezdíte na kole tak málo, respektive nad tím jak malicherné ty důvody někdy jsou. Mě zrovna zítra čeká rozhovor, který vyjde až za dva měsíce, s člověkem, který je pro nás doma ikonou. Arnoštek. Těžko popsat těm, kdo neví, kdo je Arnoštek. Mám trému, vím, jak málo toho o něm vím a mám pocit, že tohle prostě nemůže dobře dopadnout. A zároveň si říkám, že setkání s tímhle člověkem dopadnout špatně nemůže. Uvidíme. Snažím se ujasnit si myšlenky, dovědět se něco o filmu, který režíroval téměř před dvaceti roky a já ho tehdy viděl. Ale ta paměť!!! Honí se mi hlavou Mozart, Don Giovani, Don Juan, balet, filmový festival nebo slova jako ´scénografie´, pod nimiž si nedokáži mnoho konkrétního představit. Docela rád bych si s některými lidmi popovídal o životě, ale oni kromě jiného také jezdí na kole. Vlastně – naštěstí. To kolo je takový pevný bod, taková záchrana, k níž se mohu upnout, když se svět začne zdát příliš velký a příliš neuchopitelný. Často žasnu, kdo všechno jezdí na kole a mám z toho upřímnou radost.