Byrokracie na cestách

28.2.2017

Začněme obligátní otázkou. Kolik zemí už jsi procestoval a kolik z nich projel na kole?
Když nepočítám Kanadu, tak jsem celkem navštívil šedesát pět zemí. Dvacet sedm z nich jsme s Katjou projeli na kole. V Kanadě jsem viděl jen část Toronta, když mě vezli z letiště do hotelu a druhý den ráno zpátky, protože se rozhodli mě deportovat. Důvodem bylo, že jsem podle nich neměl dost peněz. Řekli mi, ať se vrátím v létě. Byl leden.

Od kdy jsi vlastně stále na cestách?
Dalo by se říct, že jsem na „cestě" od té doby, co se v roce 1990 otevřely hranice, ale pořádně mě cestování chytlo až po první pozemní cestě do Indie v roce 1993.

Jaké je tvé postavení v ČR a jak to má Katja?
Považuji se za světoobčana, ale jelikož to stále ještě bez pasu nejde, tak jsem majitelem pasu České republiky. Trvalý pobyt mám ale odhlášený, a proto ze „zákona" nemám povinnost platit daně, ani žádné pojištění. Katja má trvalé bydliště hlášeno v Lublani, a jelikož má menší příjem, než je podle jejich měřítka vyžadován, tak za ni platí pojištění stát.

Bylo složité si to všechno vyřídit? A trvalo to dlouho?
Není vůbec složité si to vyřídit. Stačí zajít na příslušný úřad, kde odhlásíš trvalý pobyt a vrátíš občanku.

A co třeba doktoři? K těm nechodíš?
Doktorům a západní medicíně nevěřím, nemám k ní důvěru. Když potřebuji, tak se raději obrátím k medicíně přírodní. Ale od té doby, kdy jsem v roce 1993 přestal jíst maso, jsem doktory nepotřeboval. Až na občasné nachlazení, jež je většinou způsobeno náhlou změnou podnebí při přeletu z Asie do Evropy, jsem nemocný nebyl. A na nachlazení stačí odpočinek, půst a čaj s citronem. A když potřebuji zubaře, tak si ho holt musím zaplatit.

Takže předpokládám, že ani očkování neřešíte, že?
Samozřejmě že ne! Věřím, že očkováním se jen oslabuje naše přirozená tělesná obranyschopnost.

V které zemi jsi byl v jednom kuse nejdelší čas? Bylo nutné vyřídit si na to nějaké zvláštní povolení?
Myslím, že kromě Čech jsem nejdéle žil ve Španělsku. Skoro rok. Pak by asi následoval Izrael. Ve Španělsku jsem tenkrát měl štěstí. „V Té době (1995) jsme měli povoleno pobývat v zemích Šengenské unie jen 3měsice-a to ve všech dohromady-né v každé z Nich.Ale Já jsem měl "tenkrát" štěstí-policije se my vyhýbala." (doslovný přepis Mirkovy odpovědi, který i vypovídá o tom, že je dlouho na cestách…)

Jak jste se s Katjou dostali k tomu, že už tolik let cestujete na kole?
Tenkrát jsme s Katjou jezdili s velice malým jugoslávským autem Jugo po Španělsku, Portugalsku, Francii a Itálii a ve Španělsku jsme několikrát narazili na dva Angličany, kteří přijeli z Anglie na kole. Vezli si s sebou buben a didjeridu. Když jsme dojeli k Gibraltaru, rozhodli jsme se, že necháme auto u přátel a pojedeme se podívat do Maroka. Hodně lidí ve Španělsku nám doporučovalo, abychom se zajeli podívat do městečka Shevshavan, které se nalézá na severu Maroka, ale my jsme si mysleli, že když o tom tolik lidí mluví, tak že to tam bude samý turista, a tedy nic pro nás. Na autobusovém nádraží jsme ale z nám neznámého důvodu nasedli do autobusu, který jel právě tam. V hotelu, ve kterém jsme se ubytovali, jsme opět, jako zázrakem, potkali ty dva cyklisty.
Shevshavan je zázračné městečko, které jako kdyby vypadlo z pohádky Tisíc a jedné noci. Jsou tam tak úzké uličky, že tam neprojede žádné auto, a všechny domy jsou natřeny modrobíle. Tak jako se nám nechtělo tam, tak se nám nechtělo pryč, a zůstali jsme tam skoro měsíc. Oslavil jsem tam i své narozeniny. O zázračnosti toho místa svědčí i to, že jsme se v jednom hotelu, kde prý pobýval i Jimi Hendrix, sešli tři se stejným dnem narození, a tomu odpovídala i velikost oslavy. Součástí bylo i to, že jsme kouřili hašiš. Je otázkou, jestli on byl příčinou zrození toho nápadu. Možná že pravou příčinou bylo mé silné ekologické smýšlení, či jen touha po ještě větším dobrodružství. Každopádně po vykouření trochy hašiše v kroužku velmi příjemných lidí jsem vyrukoval s nápadem: „Což takhle dát si cestu na kole do Indie?" Pár lidem se myšlenka líbila, a proto jsme se dohodli, že se za nějakou dobu sejdeme už s koly někde u Itálie. Ale pak přišlo 11. září a všichni jsme dostali hloupý strach jet přes arabské země. Nakonec jsme s Katjou odletěli bez kol do Thajska. Tam jsme si je ale za nějakou dobu pořídili a od té doby cestujeme v podstatě jen na nich.

Ale kouření dost ničí lidskou kondici, zvláště asi ten hašiš. Ještě si někdy dáte?
Kouření škodí kondici. S tím souhlasím. Hašiš je ovšem něco jiného. Když ale kouříš hašiš bez cigaretového tabáku, tak je to něco jiného. Na cigaretách je problém ta spousta chemikálií, jež tam tabákové společnosti přidávají za účelem vytvoření závislosti. Čistý tabák sám o sobě nijak zvlášť škodlivý není. My dva s Katjou však už víc než deset let nekouříme nic.

S Katjou se znáte už dvanáct let. Oba byste se chtěli opět podívat do Indie, ale stále se vám to nepodařilo. Proč?
Když jsme se v Izraeli poznali, byli jsme oba na cestě do Indie. Já jsem tam byl naposledy v roce 1995 a moc si přeji se tam vrátit. Stejně jako Katja. Ale jelikož se tam chceme vrátit po zemi a vlastní silou, tak nám to poněkud trvá. Když jsme se po šesti letech společného cyklocestování po jihovýchodní Asii rozhodli, že tam z Číny pojedeme přes Tibet a Nepál, tak jsme k naší lítosti zjistili, že nám to kvůli hloupé byrokracii zase nevyjde. Byli jsme tenkrát v Japonsku, kde jsme zjistili, že Katja má skoro plný pas, a že tam nemá dost místa na všechna ta víza a razítka, která by byla třeba na cestu do Indie. Zkontaktovali jsme proto slovinskou ambasádu v Tokiu, kde nám ale sdělili, že by Katja musela pas odevzdat a do vyřízení nového být jen s papírem a razítkem ambasády. Ale protože náš pobyt v Japonsku už končil a my jsme ho bohužel museli opustit, tak to nepřicházelo v úvahu. Takže to s Indií zase nedopadlo.

Další osudy a příběhy této dvojce najdete v tištěné verzi Cykloturistiky nebo na portálu www.alza.cz, kde si lze zakoupit elektronickou verzi časopisu.

text Honza Galla
foto Katja Zivec a Miroslav Kadlec

Menu