Úvod » Články k časopisu » Kličkování Mexikem

Kličkování Mexikem

Informace o Mexiku vypadaly hrozivě. Boj vlády s narkomafií v některých oblastech přerostl v občanskou válku. Nejhorší situace byla v severních státech hraničících s USA a úplně nejnebezpečnější jsou města Ciudad Juaréz a Tijuana. A tak na otázku, co budu dělat, když po mně začnou střílet, mi nezbylo než kamarádům odpovídat: „Budu kličkovat..."

Začátek cesty jsem naplánoval do Tijuany, abych o nic podstatného nepřišel. Šok přišel hned na letišti, kde silně vyzbrojení vojáci v maskáčích důkladně kontrolovali zavazadla. V ulicích měst hlídkují vojenské džípy s namontovanými kulomety a vojáky viditelně odhodlanými je použít. Na silnicích jsou vojenská kontrolní stanoviště s kulometnými palposty na vjezdu, mohutnými retardéry a důkladnou kontrolou všech vozidel. Na mne obvykle jen mávli rukou, ať vypadnu a nezdržuju. Po pár dnech jsem si na ozbrojené vojáky a policisty zvykl a vůbec mi to nepřišlo. O to víc jsem se podivil, že je v Mexiku zakázán prodej pepřových sprejů, chtěl jsem ho na obranu proti toulavým psům, kteří mě téměř denně otravovali.

Spodní Kalifornie
To je doslovný překlad názvu poloostrova Baja California, který je součástí panamerické cyklistické trasy z Aljašky do Patagonie. Začátkem září bylo vedro jako v pekle. Teploměr mi opakovaně naměřil 57 °C na slunci, ale stín nikde. Kaktusy skoro žádný stín nevrhají, takže jsem chladil rozpálenou hlavu jen ve stínu dopravních značek. Asi tři dny jsem se dost trápil, potom se tělo aklimatizovalo a už mi to ani nepřišlo. Poloostrovem se táhne vulkanické pohoří s třítisícovými vrcholy, na cca 1600 kilometrů dlouhé trase se přejíždí sedmkrát. Naštěstí jsou výšky sedel přijatelné, málokdy přesahují 800 m n. m., přesto však dokážou v tom vedru dost potrápit.
Nejlepší je severní část od San Quintinu – minimum civilizace, zajímavá kopcovitá krajina odhalující působivé výhledy, spousta gigantických kaktusů a velmi slabý provoz na silnici. Zásobování bylo složitější, musel jsem myslet na jídlo a hlavně na vodu. Po cestě se našlo několik hospůdek, kde jsem se najedl, koupil lahve s vodou a zdarma dostal pitnou vodu do desetilitrového vaku, který jsem používal k mytí a vaření čaje a polévek. Hospody často sloužily jako stanoviště pro nocování kamionů a nebyl problém domluvit si postavení stanu. Záchody byly příšerné, ve sprchách netekla ani studená voda, a tak jsem radši stanoval nadivoko v poušti. Tam člověku hrozí pouze chřestýši, štíři a tarantule, jimž se dá s trochou opatrnosti vyhnout.
Turisticky atraktivní jsou staré španělské misie, najdete jak úplné ruiny, tak i kostely sloužící svému účelu dodnes. Překvapivé jsou i sytě zelené oázy u vodních toků (San Ignacio, Mulegé), které působí uprostřed vyprahlé hnědé pouště jako fata morgana. Příjemné bylo i koupání na písečných plážích u Cortésova moře, které odděluje poloostrov od pevninského Mexika.
Baja jsem opustil v La Pazu, v nedalekém přístavu se nalodil na loď a přes noc se nechal převést do pevninského Mazatlánu.

Pravé Mexiko vypadá jinak než Baja
To jsem si uvědomil hned v Mazatlánu. Centrální Mexiko je hustě zalidněno, centra měst mají typické uspořádání – kostel, naproti radnice a mezi nimi park s altánkem pro hudební produkce a lavičky, na kterých se večer sejdou sousedé k příjemnému poklábosení. Babky štrikujou a okamžitě zapřádají rozhovory s kýmkoliv, kdo se namane, v parku lítají děti a žadoní o balónky a cukrovou vatu, které jim rodiče ochotně kupují, mládež předvádí nové lásky, místní pošuci tropí svá alotria a jsou shovívavě tolerováni. A protože se na veřejnosti alkohol pít nesmí, žádní opilci tuto srdečnou atmosféru neruší. Velký kontrast oproti nám, kde se většina lidí zavře večer doma a nechá se oblbovat televizí.
Nicméně není vše tak růžové. Řada budov je evidentně v havarijním stavu, na ulicích je neuklizená špína a nepořádek. Ostatně, co říci k tomu, když se v centru města velikostí srovnatelného s Brnem (Teplicemi) povalují čerstvě odseknuté kravské rohy s krvavou částí hlavy.

Suchý den a mokrá noc
To bylo na pevninském Mexiku pravidlem až do začátku října. Volbou termínu jsem se tomu zamýšlel vyhnout, ale chtělo to vyjet ještě o tři týdny později. Přes den bylo nádherné počasí, v pozdním odpoledni se zatáhlo, a když jsem se nestihl ubytovat, zmokl jsem vpodvečer jako slepice, bez ohledu na vymakaný obleček proti dešti zakoupený před rokem na vandru po Japonsku. Potom vydatně pršelo celou noc a ráno zase jako ze škatulky. Přestože je to pravidelný jev, silnice na to nejsou stavěné. Zejména ve městech bývaly některé ulice zatopené až do 30 centimetrů a pár objížděk bylo v takovém stavu, že jsem byl nejrychlejším vehiklem široko daleko, neboť auta měla značné potíže s půlmetrovými kalužemi, které já na kole hravě objel.

Působivá koloniální města
Hlavně si užít co nejvíc památek – to bylo mým cílem při cestě do hlavního města. Z Mazatlánu do Guadalajary jsem to vzal co nejkratší cestou, ale potom jsem se cikcak prodíral po hornaté krajině, velmi připomínající zalesněné podhůří Alp, byť ve výškách mezi 2000 až 3000 metrů. Objel jsem největší jezero Chapala a zavítal do řady působivých koloniálních měst, která jsou běžnými turisty opomíjena. Z nich nejvíc vynikala Patzcuaro a Morélia, jejichž centra jsou postavena v jednotném a čistém slohu a díky tomu jsou zapsána na prestižním Seznamu památek UNESCO. V Tingambatu jsem viděl první pyramidu, v Tzintzuntzanu ruiny hlavního města Tarasků, kteří odolali nájezdům Aztéků, ale Španělům se už neubránili.

S hygienou se to moc nepřehání
Jídlo na ulici zadarmo sice není, ale ceny jsou výhodné. Ve většině mexických měst najdete v centru tržnici, jejíž větší část je pod širým nebem. Zelenina zde nabízená je čerstvá a chutná – inu jako pravá zelenina, a ne jako sterilní výpěstky bez chuti a vůně, které znáte ze supermarketů. Nebál jsem se kupovat ani domácí sýry a tvaroh, přestože prodávající neměli žádné chlazení a mouchy jen laxně odháněli plácačkami. Na tržištích vždycky najdete řadu stánků, ve kterých mexické XXL maminy vyvářejí jednoduché, chutné a vydatné pokrmy z domácích surovin. S hygienou to rozhodně nepřehánějí, není-li k dispozici voda na mytí nádobí, obalí vám talíř igelitovým pytlíkem, a tak vyrobí jednorázové nádobí s minimálními náklady. Zodpovědně prohlašuji, že mi z tohoto jídla nikdy nebylo ani náznakem špatně, a to ani po požití takových specialit, jako jsou chapulini (pražené luční kobylky), nebo chicharrones (vepřová pečená kůže). Pouze na pečené iguany jsem si netroufl, přestože některé kousky byly lákavě vypasené.
Důležité je zeleninu důkladně omýt, často ji hnojí fekáliemi a ty jsou zdrojem rozličných chorob. Běžně se prodávají dezinfekční roztoky na zeleninu, ale já jsem nikdy necítil potřebu je použít. Voda ve veřejných vodovodech není pitná, jistotou je pouze balená voda a odmítání ledu v nápojích.

Další dobrodružství Jiřího Bíny najdete v tištěné verzi Cykloturistiky nebo na portálu www.publero.com, kde si lze zakoupit elektronickou verzi časopisu.