Statistika není nuda

28.2.2017

Miluji diskuse. Názory mám často vyhraněné, rád provokuji nebo zastávám, či spíše dávám „do placu“ extrémní názory. Aby bylo o čem se bavit, o čem diskutovat. Je to zábava. Rád jdu přímo k věci a na konkrétní otázky vyžaduji (a snad i dávám) konkrétní odpovědi. Pod tíhou argumentů jsem ochoten názor upravit, nic člověka neobohatí tolik jako změna vlastního postoje. 

Doslova rostu, když se ve veřejné diskusi ve větším počtu lidí někdo přihlásí a spustí tichým hláskem „Chtěla bych se zeptat, tedy jestli mohu…“ Už v té samotné situaci je přeci odpověď. Když se, dámo, hlásíte, tak lze předpokládat, že se chcete na něco zeptat, a pakliže je to právě v diskusi, tak se samozřejmě ptát můžete. Balast, plevel, smog. Uf! 

Radši kladu otázky, než abych na všechno znal odpovědi, rád si dávám dohromady hlasy a názory, ty od lidí, které respektuji, mají jinou váhu než výkřiky internetových diskutérů a tolik bych si je chtěl pamatovat. Ekonom Tomáš Sedláček je z poslední doby jedním z těch, jehož slovům bych rád víc rozuměl a víc si je pamatoval. A to nejsem žádný ekonom nebo matematik. Ale je fakt, že někdy se matematika hodí, a když tak o tom přemýšlím, sám se divím, jak často používám procenta nebo výsledky statistik. Stojím v koloně a píši „Šanci, že bych stihl začátek schůzky, dávám tak 10 %.“ No, není to jasné?! ‚Možná, asi, uvidíme, snad‘ – pod tím si nic nepředstavíte, ale procento pravděpodobnosti je jasné – 10 % znamená, že šance je minimální, ale nějaká přece je. Když se kolona stojících aut pohne, klidně esemeskou zvýším šanci na včasný příjezd na 30 %. 

Statistiky používám, když opravdu nevím. Funguje to jako v Milionáři– „zeptáme se diváků ve studiu“. Když je statistika jednoznačně vychýlena na jednu stranu, jeden názor převažuje, většinou není co řešit, a mám-li v tu chvíli jiný názor, je dost pravděpodobné, že se mýlím. Přijmu to. Jeden příklad za všechny – mezi Kladnem a Lány je taková výletní restaurace, kudy projdou za den stovky lidí, většinou cyklistů, obsluha v sezoně nestíhá a kuchař je nervní. Každý, kdo chce zmrzlinu, jde k chlaďáku, že ji vyndá a ihned zaplatí. A na každého vyletí rozlícený kuchař s tím, ‚jestli jako umíte číst a jestli jste jako neviděli ten nápis‘ – „neotvírejte chlaďák, počkejte, až vás obsloužíme“. Pak si se servírkou špitnou něco hodně vulgárního na adresu takzvaných lidí a jede se dál. Až do dalšího návštěvníka, který si vyrazí pro zmrzlinu. Statisticky vzato je jasné, že nápis je na špatném místě, že zraky zákazníků míří jinam, a že tedy debilní nejsou stovky lidí, ale jeden kuchař a jedna servírka. Já bych na jejich místě udělal tento závěr a ceduli zvětšil a umístil jinam. 

Statistiky jsou zajímavé i pro časopis. Vadí čtenářům Křemečkovy vtipy s erotickým obsahem? Ozvali se dva čtenáři. Prodáme 14 000 výtisků měsíčně, čtenost je dle statistiky 88 000 čtenářů měsíčně. To jsou holá data, samozřejmě vím, že těch, kdo se ozvou, je zlomek, a navíc urazit nechceme ani jednoho jediného čtenáře. V červnu a červenci jsme měli rekordní prodeje v hromadné distribuci, počty předplatitelů na příští rok neklesají. Znamená to, že děláme časopis dobře? Snad! Statisticky vzato ano. Doufám, možná, asi… Chcete-li nám říci, jak by měl časopis vypadat podle vašeho gusta, co se vám líbí a co méně, dejte nám to vědět. Váš dopis nebo e-mail může hrát v naší statistice významnou roli. Vaše šance, procentuálně vyjádřeno, že se vám podaří něco ovlivnit, stoupá s každým dalším e-mailem řádově v desítkách procent. A jděte na to rovnou a bez příkras! 

Děkujeme vám za přízeň v roce 2010, budeme se snažit být stoprocentní i v tom roce následujícím, čistě statisticky vzato – po šestnácti letech věříme, že se nám to bude dařit i nadále. 

Menu