Lidé, sněte! Rozhovor s Heřmanem Volfem

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2010-06-30T14:40:25 --><p><strong>S HEŘMANEM VOLFEM JSME SI SLÍBILI ROZHOVOR NA FILMOVÉM FESTIVALU WORLDFILM, KDE SE PROMÍTAL SNÍMEK O JEHO CESTĚ ZA SNEM NA HANDBIKU. TEĎ PŘIŠEL ČAS A JÁ ZVEDLA SLUCHÁTKO. NA DRUHÉ STRANĚ BYL HÉŘŮV VYROVNANÝ A PŘÍJEMNÝ HLAS „…URČITĚ SEJDEME SE NEBO POŠLI OTÁZKY, JEN JE POŠLI CO NEJRYCHLEJI, OD PÁTKU TOTIŽ JEDU SURVIVAL V PONĚŠICÍCH…“ SPADLA MI ČELIST… TEN ZÁVOD DOBŘE ZNÁM, ASI PŮL HODINY PŘED TÍM MI VOLAL KAMARÁD, ABYCH S NÍM JELA, A JÁ TO ODMÍTLA, ŽE JE TO VELMI NÁROČNÉ…</strong></p>

Heřman Volf

Kdo přišel na myšlenku kategorie pro vozíčkáře v takovémhle drsném závodě? Jak se ti v Poněšicích závodilo? Co bylo nejtěžší? Jak jsi skončil? 

Tak trochu mě extrémy v rozumném a kontrolovaném druhu sportu přitahovaly. Posunování si hranice svých možností, zkoušet něco nového. Když mi kamarádka Alena Jančíková říkala, že se něco takového chystá, zbystřil jsem. Vlastně nejen zbystřil – řekl jsem si, že to chci zkusit, a předběžně se přihlásil. Závodilo se mi krásně, také proto, že jsem soutěžil s úžasným parťákem Romanem Kalouskem. Neumíš si představit, co udělá s již tak dobrým vztahem absolvování takové akce. Vážím si ho jako člověka, kamaráda a úžasného parťáka. 

Moc jsme si to užili. Nádherná příroda jižních Čech, skvělí pořadatelé, kamarádi mezi soupeři. Prostě krásná atmosféra. 

Měli jsme velký strach, co s námi udělá absence spánku. Ale kupodivu se žádná spací krize nedostavila. Pravděpodobně nejtěžší pro nás byla noční paměťová soutěž v zámeckém parku na Hluboké. To bylo místy až zoufalé. 

Celé to pro nás byla výzva. Vyzkoušet si různé disciplíny – zalézt si na stěně, projet se na slalomovém kanále, zkusit lanové centrum, projet se na kole, svést na kánoi po Vltavě. Na závodění jsme ani nemysleli. 

Jelo se nám prostě dobře a nějakou shodou okolností jsme přijeli do cíle v Poněšicích první. 

Mám takový dojem, že jsi vždycky prohlašoval, že nebudeš závodit… že to budou jen vyjížďky s kamarády… A už je to tady… Kde se to změnilo? 

To se nezměnilo. O to závodění tak úplně nejde. Je příjemné, že to takhle dopadlo, ale bylo tam spousta bezva lidí a s těmi jsem se byl prostě jen tak projet. Ta projížďka se jen trochu protáhla… 

Heřman Volf
stav Ženatý, dvě dcery
vzdělání úplné střední odborné – obor elektro
zaměstnání Odborný poradce u firmy Aqua Trade. Navrhuje interiéry v 3D programu
další zájmy Dříve atletika – hod oštěpem, rychlostní kanoistika, nyní potápění, cyklistika, lyžování, věnuje se rodině, chodí s kamarády si občas zahrát a zazpívat. Jezdí na vodu, na moře…
handicap V roce 2006 těžký úraz na lyžích s následným poraněním míchy. Paraplegik – tedy nehybná část těla od pasu dolů.
cesty V roce 2009 částečně po Panevropské stezce z Prahy do Paříže za sedmnáct dnů 1355 kilometrů 2010 příprava na Československou cestu za snem z Prahy do Banské Bystrice na těžko
webové stránky www.cestazasnem.cz
www.hermanvolf.cz
www.mildproduction.com

Jak se ti vlastně přihodil ten úraz? 

Při nočním lyžování jsem ve velké rychlosti spadl do díry na kraji sjezdovky. Asi to byla shoda nešťastných okolností. Z okrajů sjezdovky během dne vyhazovali na sjezdovku sníh, takže tam udělali díry. Byl večer, tak nebylo vidět, své udělala i únava. Asi jsem nedával pozor, jel moc rychle, a možná tam byl i mikrospánek. 

Jaká specifika má život vsedě? 

Nevím, co tím přesně myslíš, ale když s někým mluvíš, musíš se trochu zaklonit a dívat se nahoru. Když někam jedeš, je nutné si naplánovat trasu… 

O vozíčkářích, nevidomých atd. je známo, že si ze sebe dělají hodně legraci, někdy je to až černý humor, alespoň z pohledu nehandicapovaných. Používáš ho taky?

Já se potkávám s prima vozíčkáři a ti takoví opravdu jsou. Stalo se mi třeba jednou, že jsem byl na lékařské kontrole v nemocnici a měl jsem nové boty. Přistoupila hovorná paní, chvíli jsme si povídali a ona pak kouká na ty nové boty na mých nohou a povídá: „Jé to jsou boty, které chci koupit svému synovi. Prosím vás, jsou pohodlné? Jak se vám v nich chodí?“ Odpověděl jsem jí, že se mi také líbí, ale jestli jsou pohodlné, tak to jí bohužel neřeknu, protože toho v nich moc nenaběhám… Pěkně jsme se tomu pak nasmáli. 

Když mi dříve nevyšlo nějaké setkání, akce, bývala jsem z toho velmi rozmrzelá. Teď beru to, že něco neklapne jako slepou cestu, která mě nasměruje jiným, reálnějším směrem. Vnímáš to podobně? Třeba že se ti otevřely po úraze nové dveře, které bys jinak neotevřel? Co všechno jsi pochopil? 

Nemyslím, že snad slepou cestu, ale neměl jsem tam být. Má mě potkat někde jinde něco jiného. Tak to vnímám já. Každá věc, která se ti stane, ti nabídne mnoho dveří, a je jen na tobě, které otevřeš. 

Co všechno jsem pochopil? To je těžká otázka. Pořád se snažím něco pochopit. 

Snad jedna pro mě hlavní věc – to, jak to vidím já, to není jediná možnost pohledu. 

Věříš na osud? 

Věřím. 

připravila Slávka Chrpová
foto Miloslav Doležal a archiv Heřmana Volfa

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Cykloturistiky 7-8/2010

Menu