DOMÁCÍ CYKLOTRASA: Územím šlágů aneb po zaniklých obcích na Prachaticku

28.2.2017

Prachaticko

První jmenovanou obec jsem měla možnost navštívit už třikrát. Poprvé jsem musela však ujít také pořádný „šlág“ cesty. Mířila jsem do jednoho ze tří zbylých původních stavení v Milešicích. Majitelé koupili objekt v sedmdesátých letech a dodnes nevědí, proč právě tento dům armáda nezničila. Tenkrát byl prosinec a já podcenila krátký den. Autobus mi jel jen do Šumavských Hoštic. To byl rok 1995 a věk mobilních telefonů ještě v nedohlednu. Díky svému přespříliš optimistickému duchu jsem se vydala do 11 kilometrů vzdálených Milešic pěšky přes les. Už v Trpíně mě zastihla tma, a tak jsem v Kratušíně bušila na dveře stavení, u kterého jsem viděla auto. Doufala jsem, že tam bydlí milí lidé a že mě do Milešic dovezou. Ze dveří vyšel chlap jak hora a já v první chvíli litovala, že jsem vůbec zaklepala. Chlapík byl ale velmi vstřícný, a když viděl „děvušku“ s větším batohem, než byla sama, slitoval se, nastartoval a na samotu mě dovezl. 

Druhé zastavení v Milešicích na mě čekalo vloni na Velikonoce. Tehdy jsem si uvědomila, že tento kraj by stál i za zmínku v Cykloturistice, a začala jsem spřádat plány. Ty se naplnily přesně až za rok. 

Do třetice všeho dobrého 

Týden po Velikonocích jsme vyjeli s kolegou směr Prachatice. V Praze bylo 10 °C a na horách hlásili sněhové přeháňky. Kousek před Prachaticemi zapípala na palubní desce sněhová vločka, která se přihlásí, jsou-li venku 4 °C. Pro jistotu jsme si s sebou vzali plavky do volarského či prachatického bazénu. To pro případ, že by se na kole jezdit opravdu nedalo. Do Milešic jsme dorazili, když začaly padat první vločky. Couvnout ze stanoveného úkolu jsme nechtěli, a tak jsme vyrazili po stopách zaniklých obcí. Kromě toho jsme chtěli projet i některé části bývalé Zlaté stezky, po níž putovaly soumarské karavany vezoucí sůl z Pasova do Prachatic. Pár stovek metrů od Milešic nás ale čekala překážka. Oboru, která je přístupná od 16. 10. do 31. 5. a pak v době od 1. 7. do 31. 8, je možné zdolat jen po dřevěných schůdkách, které jsou připevněny na plotě. Hned po kilometru jsme objevili pozůstatky bývalé obce. Prozradily ji zbylé zídky a základy domů. Kdysi dřevařská osada měla v roce 1921 sedmdesát domů, v nichž žilo přes dvě stě obyvatel. Většina z nich se hlásila k německé národnosti. V roce 1945 tu bylo dokonce 85 stavení. Zůstala zde pouze bývalá škola (najdete ji po levé straně, pojedete-li po modré značce směrem na rozcestí Milešice-část) a dále usedlost Milešice 13, jež je krásně opravena a je v ní stylový penzion. Ten sice nemá certifikaci Cyklisté vítáni, ale cyklisté tu budou přijati vlídně a bude jim poskytnuto veškeré zázemí, které si vyžádají. V roce 1945 zde žili Sittrovi, jejich syn Johann byl tehdy na frontě a po odsunu Němců se už do rodných Milešic vrátit nemohl. Vrátil se ale po roce 1989 a svoje bývalé stavení několikrát navštívil. Milešice po odsunu už nebyly znovu osídleny, a aby se zchátralé domy nemohly stát úkrytem „záškodníkům socialistického státu“, byly veškeré stavby v polovině padesátých let srovnány se zemí. 

Zůstala ale příroda, téměř odříznutá od světa. Pokud třeba odbočíte z naší doporučené trasy na Kubrnskou a dále Javoří cestu, najdete Milešický prales, jenž je bratříčkem toho známého a nepříliš vzdáleného pralesa Boubínského. Jedná se o porost se stářím 250–300 let, který je zbytkem původního přirozeného lesa v pásmu jedlosmrkových bučin. Od roku 1976 je místo oploceno, aby do něj nevnikala zvěř a nepoškozovala přirozenou obnovu buku a jedle. V prvně jmenované oboře dejte pozor, až pojedete z kopce, nám se přes cestu přehnalo stádo statných jelenů… 

U rozcestí Jižní okraj obory jsme „oplocenku“ opustili. Červená značka, na níž jsme si krátce užili terénní vložku, nás dovedla kolem výstavních šumavských krav do Volar. Cesta byla lemována zplanělými ovocnými stromy, jež také prozrazovaly dřívější osídlení. 

Přijeďte oslavit tisíc let Zlaté stezky

V roce 2010 oslavuje celý region Šumavy a Bavorského lesa tisícileté jubileum historické obchodní cesty – Zlaté stezky. Zažít toto milénium bude jedinečnou událostí pro všechny místní obyvatele i návštěvníky regionu. Oslavy vyvrcholí v Prachaticích 25. a 26. června. Pro město Prachatice to bude již dvacátý ročník Slavností solné Zlaté stezky. Mnoho akcí pořádaných v obou sousedících zemích připomene důležitou kapitolu z minulosti trojmezí Čech, Bavorska a Rakouska. Zahájení oslav už v Prachaticích proběhlo 24. 4. 2010 zbrusu novou zahajovací ceremonií. Prachatice také chtějí navázat na slavný odkaz předků a udržovat dobré sousedské vztahy i se zahraničními městy v Německu a Rakousku. V tomto duchu se organizátorům podařilo po několika stovkách let napnout úsilí a zorganizovat soumarské tažení z Bad Reichenhall do Pasova a dále do Prachatic. Zcela premiérově soudobí soumaři projdou a na voru projedou první etapu trasy po řece Inn. Závěr první etapy a zahájení druhé etapy je plánováno na 19. 6. 2010 od 15 hodin na Residenzplatz v Pasově. Zde je připraven komponovaný program, na kterém se rovněž podílejí dva prachatické soubory. Následující den pak soumaři vyrazí v novodobých dějinách již po třetí na trasu do Prachatic. Cestou bude karavana rozdávat malé slánky a čokoládové dukátky. 

ještě nová kupecká karavana s dalšími produkty, se kterými se na Zlaté stezce obchodovalo. Právě tato karavana přiveze na XX. ročník slavností nový ročník vína Via Aurea a úplnou novinku – Soumarský ležák alias prachatické pivo připravené k výročnímu ročníku slavností. Průvod půjde v letošním roce delší trasu, a sice Slámovou ulicí až do ulice Zvolenské a následně zamíří k Písecké bráně a Velkému náměstí. Předprodej vstupenek na slavnosti probíhá v infocentru od 1. do 24. 6. 2010. Celý program najdete na www.zlatastezka.cz

Zastavení na Zlaté stezce 

O unikátních tyrolských domech ve Volarech jsme psali v minulém čísle Cykloturistiky. Ale Tyrolové by se do Volar nedostali, kdyby Volary nebyly nejvýznamnější soumarskou osadou na české straně Zlaté stezky. České země odjakživa trpěly nedostatkem soli. Tato bílá surovina se z oblasti Solnohradska v dnešním Rakousku dovážela lodí do Pasova a odtamtud na hřbetech koní nebo povozy přes šumavské pohoří do českého vnitrozemí. Jako „via aurea“ byla pojmenována až v 16. století díky výnosnosti obchodu na ní. Vedla z Pasova do Prachatic. Po její trase se však do Čech vozila nejen sůl, ale také drahé kovy, jižní plody, koření, víno a opačným směrem obilí, med, vlna a pivo. A kromě zboží i myšlenky, kultura a obyvatelé, kteří osídlili nehostinný pohraniční kraj… 

text Slávka Chrpová
foto autorka, Tomáš Kubát, Petra Červenková a archiv KIS Prachatice

Celý text najdete ve vydání Cykloturistiky 6/2010, která je v prodeji od 2.6.2010!

Menu