Úvod » Články k časopisu » Příroda si dělá, co chce

Příroda si dělá, co chce

Kde jsou mé oblíbené teploty kolem nuly, kdy by se vzduch dal lámat na křišťálové kousky, a každý nádech cítíte jako byste polykali něco krásného, čistého a zdravého, kdy pálí v plicích jako francovka vetřená do lýtek, jako masážní olej thajské masérky vtíraný do rozbolavělé šíje? Kde jsou ty mé zamilované dny, kdy příroda spí a všude je ticho a klid jako v dětském pokojíčku a všechno sbírá síly? Kdy nikdo nežehrá na to, že není hezky, protože prostě v těch dnech hezky být ani nemá, kdy nelítají mouchy a jiný hmyz, kdy je prostě z mého pohledu „krásně“, kolem nuly. Teď leje a leje a na to, že je konec května je pořádná zima, kraťasy jsem zatím vytáhl jednou jedinkrát. I když jedno pozitivum to má – hmyz nelítá ani teď. I když je mi jasné, že se zameškané letové hodiny komáři a mouchy pokusí dohnat hned, jak se oteplí a vysvitne slunce. Tak nevím, jestli zrovna na to se těšit 

Stává se ze mě zimní cyklista, už roky najezdím nejvíc kilometrů v zimě a na jaře a letos ten poměr bude v neprospěch léta ještě výraznější. Vždycky je v létě víc práce, dny jsou delší a jiných lákadel je mnohem víc. A teď ještě ten nekonečný déšť. Ta mrcha příroda si dělá, co se jí zachce, a my jsme proti ní úplně maličcí. Jeden z kopců někde na Islandu si lehce upšoukne a nám, pánům tvorstva kolabuje letecká doprava, cestovní ruch, služební cesty, plánování dovolené… Trochu zaprší a pod vodou je stejná obec jako posledně a desítky dalších k tomu, jako bychom pořádnou vodu nikdy nezažili. Jediným poučením z historie je, že lidi se z historie nikdy nepoučili a nepoučí (to není moje, to jsem někde četl). A tak to je. 

Jediným poučením z historie je, že lidi se z historie nikdy nepoučili a nepoučí. 

Hapruje nám také naše slavná technika, moderní výdobytky, naše chlouby, symboly naší vyspělosti. Padají letadla a nějakých sto a více mrtvých nás už moc nevzruší, pokud to nežuchlo někde za humny nebo tam neseděl jeden či více prezidentů. A únik ropy v Mexickém zálivu také není ničím jiným, než technickou závadou. Zajímavé ale je, že s ropnou skvrnou si údajně příroda poradí lépe, než kdyby se stejné množství normálně vytěžilo, rafinovalo a spotřebovalo. Příroda si zkrátka dělá, co chce. Někdy naštěstí. A nám cyklistům nezbývá nic jiného, než ji vzít na vědomí a zařídit se podle ní. 

Když prší, většinou nevyjíždím, ale dny, kdy jsem toto jaro nezmokl, bych spočítal na prstech jedné ruky. Jen my to nějak přestalo vadit. Přijde mi to normální stejně jako třeba Angličanům, kteří určitě jezdí na kole normálně. Často se mi nechce, když se ženou mraky nebo je nepříznivá předpověď, ale vždycky jsem nakonec rád, že jsem vyjel. Stačí to brát tak, že zmoknout je vlastně docela normální a nakonec na tom není ani nic moc nepříjemného. Vždycky to stojí za to.