KDE VÁS DOBŘE NAKRMÍ? Kolem kolem Klokočné, do restaurace U Koně

Začátek trasy v Hrusicích nás potěšil dostatkem místa pro parkování. Vesnička je připravena na nájezdy výletníků bažících po pamětihodnostech spojených s místním rodákem Josefem Ladou. Z návsi jsme se vydali po krátkém sjezdu nás čekaly klikaté serpentiny vedoucí vzhůru přes Turkovice do Ondřejova. Odměnou za stoupání byly krásné výhledy a svěží jarní vánek. V Ondřejově, to už jsme jeli po trase č. 0023, jsme vystoupali až k hvězdárně, odkud jsme pokračovali do Zvánovic. Tato část cyklotrasy vede zčásti lesem, zčásti polem, po nezpevněných cestách, které se spíše hodí pro horské kolo. Přes Zvánovice jsme se dostali do Černých Voděrad a pokračovali voděradskými bučinami plnými cyklistů přes Louňovice do Svojetic. Odtud byl jen kousek na Klokočnou, gastronomického cíle naší cesty. 

Restauraci na návsi jsme našli bez problémů. Kdybychom přijeli autem, bylo by těžké zaparkovat. Ač jsme dorazili krátce před druhou, kolem restaurace bylo plno. Stojan na kola naznačoval, že i na cyklisty je zde pamatováno. Při vstupu do restaurace jsme zažili drobnou nepříjemnost. Obsluha nás totiž, zřejmě vzhledem k našemu cyklistickému oděvu, chtěla usadit v první místnosti zvané formanka, vyhrazené kuřákům. Asi bychom se nebránili, kdybychom nevěděli, že se za formankou nalézá hlavní restaurační místnost, ve které se nekouří. Jakmile byl drobný problém vyřešen, vešli jsme do hlavní, nekuřácké místnosti, usadili se a těšili na to, co přijde. 

Prostředí restaurace je vkusně zařízené a spojuje vesnický ráz s pověstí rodiny. Na zdech visí mnoho obrazů s náměty okolní krajiny či s kulinářskou tematikou. Mezi nimi spousty diplomů a ocenění udělených panu Sapíkovi, majiteli restaurace, které jsou velkým příslibem tomu, co hosty čeká. Jídelní lístek, který zároveň připomíná slavnou historii rodiny, obsahuje v duchu současné gastronomie poměrně málo položek. O to větší péče je věnována popisu jednotlivých pokrmů, na které se již pouhým přečtením sbíhají sliny. Ač je kuchyně popisována jako staročeská, zkrátka nepřijdou ani vegetariáni. Také děti mají v jídelníčku speciálně připravenou stránku. 

Z předkrmů nás nejvíc zaujal kozí sýr s pampeliškovým medem a marinovanými fíky v koňaku, to vše na trhaném salátu s ořechy, ale vzhledem k tomu, že jsme byli docela promrzlí, přednost dostal slepičí vývar s játrovými nočky, zeleninou a domácími nudlemi. Polévka byla výborná, dostatečně horká, adekvátně okořeněná a z játrových knedlíčků byla skutečně cítit játra. Pro druhý chod jsme zvolili každý jiné jídlo. Sváteční svíčková s domácím houskovým knedlíkem a brusinkami byla jako od babičky, která neznala umělá dochucovadla a knedlíky koupené v supermarketu. Samozřejmostí u všech jídel bylo servírování na předehřátých talířích. Kachní prsa na lesním medu se zázvorem, leštěná karotka a domácí nudle tvořily zajímavou kombinaci, která díky širokým nudlím a karotce dávala celému pokrmu francouzský nádech. Prsa byla křehká, karotka a nudle „na skus“. Výborný dojem z pokrmu podtrhoval dostatek omáčky, jež nebyla alibistickým mastným výpekem, nýbrž rafinovanou kombinací medu, koření a kousků cibule. Posledním objednaným pokrmem byla pečená kachnička dokřupava, svatovavřinecké zelí a bramborový knedlík s cibulkou. Dlouho jsem si tuto volbu rozmýšlel s vidinou toho, že mám před restaurací kolo a před sebou ještě nějakých pár kilometrů. Do finále souboje, který pořádaly mé chuťové pohárky, se dostal ještě carský šašlik z vepřové panenky, houbová omáčka a míchaná zelenina, to vše s kombinací šunkové rýže a hranolků. V dramatickém souboji nakonec zvítězila česká klasika, zřejmě vedená přesvědčením, že nedat si k sobotnímu obědu kachnu je hřích. Netrvalo dlouho a bylo jisté, že moje volba byla správná. Velikost porce i její úprava na talíři způsobily nadšení, které pokračovalo i po prvních soustech. Dvě křehká, výborně propečená a decentně okořeněná kachní stehna, s čerstvou chutí a vůní, byla opravdu skvostná. Červené zelí bylo rovněž skvěle připraveno a celkově výborný dojem doplňovaly domácí bramborové knedlíky. Žádnému z objednaných chodů nebylo co vytknout. Závěrečné kolo zmrzlinových dezertů s horkými malinami či karamelem úspěšně završilo naši první letošní cyklo-kulinářskou výpravu. Kdybychom měli čas celý víkend, jistě bychom se zajímali o zdejší vinný sklípek, následně o pokojíky a nabídku staročeské snídaně servírované na přání hostů rovnou do postele.

Zpáteční cesta z Klokočné do Hrusic není tak dlouhá, a co se profilu týče, je i méně náročná než příjezd, vede přes Mnichovice a Mirošovice a i v posledním stoupání ke kostelíku v Hrusicích jsme byli přesvědčeni, že se na tento výlet ještě někdy vydáme. 

text a foto Václav Filip