Není nic příjemnějšího než poválet po jazyku malý vzorek místního vína a pak opět sednout na kolo a uhánět nedohlednými vinicemi. A pokud by se snad někdo pohoršoval nad tím, že sportovec pije, s velkou dávkou nadsázky uchopte problém z druhé strany: když se alkoholik dá na sport, je to přece velmi sympatické…
Já však s vámi neprojedu celé Alsasko. Budeme podnikat výpady do okolí z jednoho místa. Výhodou je pevné zázemí, a budeme- li chtít vyrazit dál, máme přece doprovodné vozidlo. A co se vína týče, Alsasko je region šesti bílých a jedné červené odrůdy. Rozdělme si tedy svoje putování na sedm dnů a každý z nich věnujme jedné z nich.
Gewürztraminer
Bydlíme v domečku v osadě Haute Hutte pod hřebenem pohoří Vosges v nadmořské výšce 960 metrů asi 30 kilometrů západně od Colmaru. Každý večer se díváme nahoru na dvě stě metrů vzdálený vrcholek. Právě nad ním opouštějí poslední dešťové kapky svůj dopravní prostředek – mraky – a k nám už jen dolehne teplé sprejové mrholení. Celé alsaské údolí má tím pádem výjimečné klima bez zbytečných dešťů a stálou teplotu.
První cesta vede dolů přes Orbey, vyšplháme se na Col de Fréland a přes Aubure nádherným sjezdem vpadneme do Ribeauvillé. Malebné městečko je prošpikováno útulnými restauracemi, starobylými kostely, protkáno úzkými uličkami a obklopeno špičkovými vinicemi, které na třech kopcích střeží tři hrady. Ten největší – Saint Ulrich je téměř na dosah ruky. Shlíží do uliček jakoby z balkonu. Páni z Ribeauvillé ho nechali postavit už ve dvanáctém století, ale konečnou podobu získal až ve století šestnáctém. Okolní stráně plné zralých hroznů se v podzimním slunci zdají být tak strmé a tak blízko, že mám pocit, jako bychom byli na dně trychtýře, kam každou chvíli steče sladká šťáva. Jestli ještě víno nemá své hlavní město, pak se jím určitě musí stát Ribeauvillé. Každý rok – vždy první víkend v září – se zde slaví La Fête des Ménétriers neboli svátek šumařů. Ulicemi pochodují malé skupinky dudáků, ale i soubory o síle deseti bubnů a patnácti fléten či vřeštivých píšťal. Přidáme-li k nim pět praporečníků v čele průvodu, pak si takové těleso vynutí pozornost i respekt a ty opravdové šumaře smete z ulice. Ve svých cyklistických dresech jsme s pestrobarevnými kejklíři splynuli v jeden rej, jen namísto hudebních nástrojů jsme v rukou třímali kola. Obklopeni mumrajem davu usedáme na lavičku v improvizované restauraci na náměstíčku před radnicí. Podléháme komerčnímu vykořisťování a dáváme si lahev tramínu za dvanáct eur. Nevadí nám to. Jsme přece v hlavním městě vína, slavíme šumařský svátek, ujeli jsme čtyřicet kilometrů a padesát nás ještě čeká. Víno přece obsahuje i rychlé cukry, které našim svalům dodají okamžitou energii.
Tramín je nejcharakterističtější odrůda Alsaska. Je silně stavěný, pikantní, okamžitě rozpoznatelný. Vyvíjí bohaté vůně přezrálého ovoce, je svůdný, někdy lehce lahodný. Je dobré pít ho tam, kde se narodil. Být obklopen atmosférou země, z níž vyrostl, a pod sluncem, které svítilo na jeho maminku révu. Jako každý pořádný tramín má i on méně kyselin, což z něj dělá kavalíra. A jestli se někdy setkáte s červeným tramínem, pak vězte, že i on dává bílé víno, jen slupky má načervenalé.
Zpět se prodíráme mezi vinicemi kolem Riquewihr, šestým orientačním smyslem vycítíme stezku správným směrem a pak už nahoru do domečku v Haute Hutte. Nutno ovšem podotknout, že takto jsme kufrovali jen tři. Zbytek výpravy kyvadlově posbíralo doprovodné vozidlo.
Muscat
Ovlivněni krásnou krajinou plnou vinic neustále toužíme po doušku vína. Slepá vášeň nás dohání k tomu, že zapijeme snídani sklenkou muškátu. Jestli je to zdravé, nebo ne, s tím si hlavu nelámu. Většina členů naší výpravy jsou lékaři a sedm z nich tvrdí, že víno po snídani jakožto povzbuzení pro jízdu na kole upevňuje zdraví. Všichni předstíráme, že tomu věříme.
Cykloturistika 4/2010
Celý článek najdete v aktuálním vydání časopisu Cykloturistika 4/2010 od strany 18.
text Martin Severa foto autor a Jiří Hořák