Úvod » Články k časopisu » Postrach jménem Zoncolan

Postrach jménem Zoncolan

Jelikož jsme se v minulém díle, věnovaném rakouským Korutanům, chtě nechtě zabývali i cyklisticky hodně krutým Katschbergem, napadlo mě tak trošku na něj navázat. Italský kopec jménem Monte Zoncolan je však ještě něco horšího! Tak se těšte... nebo radši ne?

Italské Alpy jsou neuvěřitelně rozsáhlé a pestré. Kdo je chce celé projezdit na kole, musí tomu obětovat hodně času, mnoho cest, vlastně doslova několik sezon. A stejně i po letech objeví místa, o kterých dříve nevěděl. Vlastně totéž se přihodilo mně, a není to tak dávno.
Hlavní impulz vznikl před pár lety na závodě Giro d´Italia. Tehdy jsme obdivovali profesionály v Dolomitech, konkrétně v etapě, kde stoupali na Auronzo. Jak to tak bývá, sešlo se tam více českých diváků, i když tenkrát žádný náš závodník nejel. A jedna skupinka Čechů mi hlásila, že se další den přesouvají spolu s pelotonem o kus dál, na šílený Zoncolan. Trošku jsem je obdivoval, neboť tady půl dne prostáli v pěkné zimě (i sníh poletoval) a tam se člověk na kole kvůli šílenému sklonu prakticky nesveze. Snad tam aspoň nemrzli. Každopádně hned další rok jsme si Zoncolan jeli zkusit i my.

Nemám je rád
Katschberg a Zoncolan mají kromě své krutosti společné i další znaky. Oba se dají v pohodě objet (pravda, Katschberg spíš podjet – dálničním tunelem, čili pouze autem), oba zdaleka nedosahují magických 2000 metrů nadmořské výšky a ani jeden nemám rád. Jak jsem minule uvedl, Katschbergu jsem se dokázal mnoho let vyhýbat. Se Zoncolanem je to podobné. Jel (tedy šel) jsem ho zatím jen jednou. A vidíte, už se dostal do seriálu – silné zážitky sem patří! Navíc je ve srovnání s Katschbergem mnohem zajímavější, a hlavně nahoře hezčí. Tak si své místo tady zaslouží, byť je vysoký „jen" 1750 metrů.
Sella Monte Zoncolan, jak zní jeho celý název, se nenachází od Katschbergu, resp. Korutan příliš daleko. Stoupání na něj začíná pouhých necelých 20 kilometrů od Plöckenpassu, průsmyku vysokého 1360 metrů a ležícího na italsko-rakouské (korutanské) hranici. Tato část Alp se nazývá Karnišské Alpy – Alpi Carniche. Že jste to v životě neslyšeli? Není divu, jde o dost zapadlý kout, přitom třeba mnohem věhlasnější Dolomity jsou velmi blízko. A vede sem od nich silnice pojmenovaná Strada Dolomiti di Carniche.
Při cestě, kterou zde zmíním, jsme se k Zoncolanu blížili od jižních Dolomit. V předchozích dnech naše osmičlenná parta přejela hodně menších sedel, namátkou např. passo Cereda (1369 m), Duran (1605 m), Staulanza (1773 m), Cibiana (1530 m). Brali jsme to tehdy docela důkladně, a cíl ve Slovinsku se rychle přibližoval. Přejezd Zoncolanu měl být jen jednou z epizod dlouhé cesty, ale zážitků bylo mnohem víc, než kdokoliv z nás mohl očekávat! Holt italské silnice… Co všechno se vlastně tehdy stalo?

Kempík u Piavy
Netušíce, co všechno nás druhý den čeká, jsme večer předtím dojeli do kempu poblíž městečka San Pietro di Cadore, ve směru na Sappadu. Našemu rozměrnému vehiklu místní šéf přidělil stání hned za vjezdovou branou. Nutno dodat, že jinam bychom se nevešli. Struktura tohoto kempu, ale i mnohých jiných v okolí, je tak trochu jiná, než je obvyklé. Jejich prostory jsou totiž docela stísněné. Nejvíce místa zabírají pevné stavby, nejčastěji bungalovy, ke kterým se tak tak vejdou aspoň malá auta. Volný prostor na stany či na větší obytná auta prakticky neexistuje. Určitě jste si podobných kempů užili třeba v Dolomitech. Tenhle náš měl aspoň pěknou polohu v údolí u řeky Piavy, známé díky bojům v 1. světové válce.

Pěší turistika poprvé
Náš boj začal hned ráno. Z kempu jsme se vrátili do San Pietra, abychom přejeli most přes Piavu. Vzápětí jsme začali trošku stoupat. To nikomu v údolí, kde se po ránu drží chlad, nevadilo. Což se nedá říci o prvním dnešním překvapení. Záhy silnice jaksi ztrácí asfalt. Důvodem je stavba nového mostu přes potok. Všude kolem to vypadá jako na staveništi. Za mostem však ještě hůř – jet se už vůbec nedá, ba dokonce máme velké potíže projít pěšky. Je nutné obejít bagr zapíchnutý v kamení. Tento kritický úsek nás ještě neodradil. Je s podivem, že tato silnice nebyla už v San Pietru označena jako slepá. V dobré víře, že dál to bude lepší, pokračujeme pěšky po kamenité cestě, sjízdné jen občas, a to pouze na crossových a horských kolech, podél řeky až k dalšímu mostu. Jelikož ani za ním nevidíme žádné známky asfaltu, ptáme se z opačné strany přijíždějících čtyřkolkářů, jak to vypadá o kousek dál. Kloudnou odpověď jsme však nedostali. Později jsem pochopil proč. Oni měli jiné trasy, vyloženě off-roadové. Z té naší „silnice" záhy uhýbali kamsi do stráně a do lesů. Většina kamarádů tohle už neviděla, neboť pěší turistiky měli dost. Otočili se, znovu se protáhli kolem bagru a pak se už na svých převážně silničních kolech vezli znovu po trase ze San Pietra směrem na Sappadu. Pochopitelně opět projeli kolem našeho kempu. Aspoň důkladně poznali Stradu Dolomitit di Carniche. Když nepočítám nějaký ten tunel, na cestě pod Zoncolan už nic nepříjemného nezažili.

Krásný asfalt!
Pokračovat dál po původní trase jsme se rozhodli vlastně jen dva. Já měl velké odhodlání, ale bohužel silniční kolo. Kolega přezdívaný Kalimero, povahově taky tak trochu průzkumník, tak trochu dobrodruh – v každém případě cykloturista tělem i duší – měl kolo crossové. Byl v náskoku od rána, neboť vyjel dřív, a posílal nám hodně detailní textovky typu: „Obejděte bagr zleva!" Za druhým mostem přišla zpráva, že za chvilku začíná asfalt. Ostatní nechtěli riskovat, jen já šel dál. Kalimero měl pravdu. Asi po 500 metrech se najednou otevřelo krásné široké údolí s normální asfaltkou. To bylo najednou radosti! Součástí silnice byly i nádherné široké serpentiny. Jako z učebnice. Opravdu kvalitní práce. Vyvedly mě jakoby o (minimálně) dvě patra výš, do dalšího údolí. Litoval jsem ty, kteří se otočili. Večer se to obrátilo – oni litovali mě…

Turistika podruhé
Ta silnice měla jednu vadu. Působila dojmem, že tudy málokdy jede nějaké auto. A za chvíli se dojem potvrdil. Povrch se na rovném úseku podél řeky náhle změnil. Asfalt zase zmizel! Cesta byla i nadále široká, ale šotolinová až kamenitá. Prostě – pro silniční kolo nesjízdná. Vrátit se zpátky se mi nechtělo. Odporuje to mé povaze, navíc jsem věřil, že brzy zase bude normální povrch. A tak jsem se podruhé změnil v pěšáka. V krásné, opuštěné přírodě jsem se cítil dobře. Podél řeky rostly mohutné borovice, vzduch voněl, sluníčko svítilo. Pochod však nakonec trval docela dlouho. Potkal jsem dva lidi a také jedno terénní auto. Jinak všude pusto, prázdno. Délku tohoto pěšího úseku odhaduji na čtyři až pět kilometrů! Cesta stále stoupala, po nějaké době zůstala řeka dole. Jednou mě na chvíli zmátla odbočka dolů. Nebylo moc patrné, která cesta je hlavní. Logicky jsem pokračoval ve stoupání a po dalším kilometru nebo dvou došel pod zajímavou, ohromně vysokou skálu. Dívám se na ni, když náhle odkudsi zprava přijíždí obytné auto. Říkám si, kde se tady bere, podívám se jakoby za roh, a je mi to jasné. Jsem na nejvyšším bodě silnice, odsud je už jen sjezd – a hlavně konečně zase asfalt, jak se na státní silnici sluší. Pro úplnost: tohle místo se jmenuje Forcella Lavardet a má výšku 1542 m n. m., San Pietro mělo 900 m n. m.

Honem do Ovara
Řidič obytného auta se mě zeptal, zda projede dál. Po mé odpovědi se otočil a odjel. Já se vydal za chvilku za ním, ale nedojel ho. Asi to vzal na blízké křižovatce doprava do kopce na Sellu di Razzo. Tam jsme kdysi taky na kolech jeli, a taky tam některé silnice neměly asfalt. Co je to za divný kraj? No nic. Čas silně pokročil, přece jenom mě ty dva neplánované pěší úseky dost zdržely. Tak rychle dolů!
I ve sjezdu je liduprázdno, i tady všude kolem rostou mohutné borovice. Připadám si jako navrátilec z konce světa zpátky do civilizace. S nižší polohou přibývají osady a vesničky. Údolí se jmenuje Val Pesarina a je docela natažené. Zpestřením dlouhého sjezdu je šikmá starobylá věž v Osais, jedné z vesnic před již větším Pratem. Každopádně do Ovara, které leží už na jiné silnici, jsem se dostal velice rychle, ale taky rychle ztratil přes tisíc výškových metrů.

Začátek nerovného zápasu
Ovaro je klíčovým místem celé dnešní trasy. Sem přijeli také ti z nás, kteří se včas otočili, a odsud už všichni budeme stoupat na Zoncolan. Odbočku nelze přehlédnout. Ale nějak se mi tam nechce… Tuším šílenou dřinu. Údaje o kopci říkají, že nahoru je to přes 1200 metrů, které musíte nastoupat na pouhých deseti kilometrech. To je děs! A byl… Ale po pořádku.
Slunce už docela pálilo, tak jsem si nejprve v jedné ovarské cukrárně dopřál něco málo sladkého s kávičkou. Na konci obce pak ještě něco ze svých zásob. Vydatně posílen jsem dojel k prvnímu zlomu. Tak totiž silnice vypadala – hned za obcí se zvedla opravdu nevídaně. Zkusil jsem tu stěnu vyjet, ale nešlo to. Cítil jsem, jak ničím sebe i materiál. Navíc v protisměru, nevím, kde se tu vzaly, jdou docela početné skupiny lidí, doslova přes celou silnici. Nemíním mezi nimi kličkovat, natož jim padnout k nohám. Ten sklon je tady v úvodu 18 procent. Pak se to na chvíli zlepší, takže kousek popojedu, pak zase zhorší, na skoro 20 procent! To už raději šlapu zase pěšky. To je dnes hezký turistický den, co říkáte? Navíc je šílené vedro, jsem na jižním svahu, není se čemu divit. Tak se divím aspoň tomu, že sem silničáři dokázali položit asfaltový koberec a ten že na tak šikmém sklonu drží.

Kolem historických postav
Především v dolních partiích, kde nejsou žádné výhledy, jsou milým zpestřením velké cedule s portréty bývalých vynikajících cyklistických závodníků. Třeba na prvním kilometru má svou pamětní desku Louis Bobet, na kilometru 6,8 Marco Pantani. Kopec se v první polovině prakticky nedá jet, a to se netýká jen nás cykloturistů. I na Giru šlo dost závodníků pěšky. Z naší sestavy vyjel bez sesednutí jediný člověk, Otto. Jeho věčný rival Standa později vyprávěl, že jeho, pěšky jdoucího, Otík předjel u Eddyho Merkxe – cedule je v desáté zatáčce, což ho tak motivovalo, že hned nasedl a z kola slezl až nahoře! Já šel pěšky ještě kousek dál. Je pravda, že druhá půlka se už nechala jakž takž jet celá. Tedy dřina to byla pořád, ale proti tomu šílenému začátku… Navíc jsem dojel Kalimera, začaly výhledy do kraje, v nejhornějších partiích jsme projížděli uzounkými tunýlky. Blížil se vrchol. Díky dvěma finálním serpentinám nebyl závěr tak hrozný. Zase jsem si připadal jako cyklista!

Ve světě lyžařů
Nahoře jsme se vzájemně vyfotili u dřevěné cedule a jakéhosi novodobého kovového uměleckého díla. Dalo se jít ještě kus výš nad silnici, vyšlapané cestičky nabízejí dlouhé procházky s pěknými výhledy. Ty jsou však skoro stejné jako odsud. My proto popojeli kousek stranou prozkoumat jiné pohledy. Nejhezčí jsou asi ty od horní stanice lyžařského vleku. Kocháme se. A vidím, že terasa s občerstvením je otevřená, tak využívám možnosti krátkého posezení. Tady musí být v zimě často „vyprodáno", neboť všude kolem jsou nádherné svahy, jen minimálně zalesněné, takže lyžování je jistě parádní. Koneckonců možná sem v zimě jezdíte.

Zoncolan potvrdil pověst
Dolů se tak zpočátku jede víceméně po sjezdovkách. Sklon silnice je i na této straně značný. Zvláště na prvních třech kilometrech prakticky nevidím rozdíl proti našemu výjezdu. Pak se ale přece jen silnice „uklidňuje". Cestou dělám zastávku u hotelu, na jehož zahrádce se občerstvuje kolega. Ještě odsud jsou široké rozhledy. Poté už jedeme společně lesem. Celý sjezd má 13,5 kilometru a končí v Sutriu, které má podobnou výšku jako Ovaro. Takže stejné převýšení, ale trasa o 3,5 kilometru delší. Tomu odpovídají další úseky sjezdu – už nejsou tak prudké. V jednom nebo dvou místech se dalo zahlédnout velké údolí, kam míříme, vesnici Sutrio a městečko Paluzza.
Na závěr nás ještě čekal přesun do Rakouska, tzn. krátká cesta údolím Val Grande a výjezd na Plöckenpass (italsky Passo di Monte Croce Carnico). Ten jsem měl již dříve projetý, byť z opačné strany, takže žádné další překvapení se již nekonalo. Večer, když jsme si vyprávěli zážitky, mě chlapci litovali, když slyšeli o pěším dopoledni. Jinak na hlavním kopci dne jsme, až na Ottu, dopadli všichni prakticky stejně. Monte Zoncolan tak potvrdil pověst nejtěžšího „normálního" stoupání v Evropě. I takové Mortirolo je snazší. Doporučuji nebát se a vyzkoušet!