Charita u protinožců

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2010-09-21T15:38:08 --><p><strong>UPLYNUL VÍCE NEŽ ROK, CO MĚ MOJE SPOLUCESTOVATELKA PO KAPVERDSKÝCH OSTROVECH RENÁTA LORIŠOVÁ UPOZORNILA NA ZAJÍMAVÉHO ČLOVĚKA, KTERÉHO POTKALA NA PĚTIMĚSÍČNÍ CESTĚ PO AUSTRÁLII A TASMÁNII. AŽ NYNÍ JSEM SE ROZHODLA VÁM HO PŘEDSTAVIT. VLASTISLAV ŠKVAŘIL JE JEDNASEDMDESÁTILETÝ VITÁLNÍ MUŽ, KTERÝ DĚLÁ ČEST SVÉ DOMOVINĚ. DÍKY NĚMU SE MŮŽEME POUČIT A INSPIROVAT TÍM, KAM SE V AUSTRÁLII A NA TASMÁNII UBÍRÁ CHARITA. PO NABĚHANÝCH 20 000 KILOMETRECH SI ZA SVŮJ DOPRAVNÍ PROSTŘEDEK, NA NĚMŽ SE NA TŘECH CESTÁCH SNAŽIL UPOUTAT POZORNOST VEŘEJNOSTI A MÉDIÍ A ZÍSKAT CO NEJVÍCE PENĚZ NA PODPORU DĚTÍ S RAKOVINOU, VYBRAL KOLOBĚŽKU.</strong></p>

Jak jste se vlastně dostal na Tasmánii? Odkdy tam žijete? 

Na Tasmánii jsme se dostali v roce 1970 po tom, co jsme strávili první rok v Adelaide. Pan Milan Vyhnálek, také absolvent mlékárenské průmyslovky v Kroměříži, se o mně dověděl od kolegů v Česku a nabídl mi zaměstnání ve své sýrárně Lactos v Burnie. Tasmánie je ostrov, rozlohou podobný velikosti České republiky, ale žije zde jenom 500 000 lidí. Jsou tady ještě velké oblasti, které jsou neprostupné. 

Tasmánie je bývalou trestaneckou anglickou výspou, odráží se to nějak ještě dnes? 

Co se týče staveb, tak v terénu jsou ještě patrné polozbořené pozůstatky bývalých věznic, největší z nich v Port Arthuru. Jinak na charakteru potomků bývalých trestanců se ta minulost vůbec neodráží. Lidé jsou velmi srdeční a dobročinní. Australané a Novozélanďané jsou na prvním místě na světě ve štědrosti, co se týká příspěvků na charitu. Musíme si také uvědomit, že mezi trestanci byli mnozí, kteří byli odsouzeni například za krádeže chleba, aby mohli nakrmit děti. Také mezi nimi bylo hodně vzdělaných a nadaných lidí, kteří se tady nakonec velmi úspěšně usadili, a z mnohých se staly velice vážené osobnosti. Znám dost potomků trestanců a považuji za čest, že je mohu nazývat svými přáteli. 

Od kterého roku běháte? A kdy jste začal běhat na podporu organizací, které pomáhají lidem s rakovinou? Co vás k tomu vedlo? Jak to všechno začalo? 

Zájem o běhání jsem získal až v 57 letech. Do té doby jsem to považoval za nesmysl. Běhat třeba za míčem, to jo, ale jenom tak pro nic za nic? Dnes už to ale není pro mne vůbec pochopitelné, dostal jsem běhací horečku. 

Tasmánie je velmi krásná, hornatá krajina. Prochodil jsem všechny možné končiny. Na horách nenajdete nic kromě několika prázdných chat, kde se dá přespat na pryčnách, ale zásoby jídla a někdy i vody si musí každý nosit s sebou. Světově známý je Overland Track, 85 kilometrů přes hory, od Cradle Mountain k jezeru Lake St. Claire. Když jsem ho absolvoval podesáté, tak jsem se pokusil o něco speciálního – projít ho za jeden den. S „plnou polní“ jsem vyrazil ve čtyři hodiny ráno a v devět večer jsem dorazil do cíle.

To už jsem slyšel o každoročním běžeckém závodě po této trase, a tak jsem se k němu přidal. Tak se zrodil můj zájem o běhání, hlavně o ultramaratony neboli závody delší než 42 kilometrů. Pak následoval Spartathlon, závod přes Simpsonovu poušť – 360 kilometrů, 6 dnů, 1161 pískových dun, teploty kolem padesátky, nejvyšší 51 stupňů –, kde jsem doběhl druhý. Další byly dva šestidenní závody na dráze v Colacu, tam jsem za prvních 48 hodin uběhl 281 kilometrů. Snad stojí za zmínku, že před pár lety jsem si při návštěvě Česka zaběhl Hodonínskou hodinovku, kde jsem uběhl něco přes 13 kilometrů. 

Nyní jsem úplně nejstarší člen našeho běžeckého klubu s dvěma sty členy. Jak ten čas letí. Každému radím, užij si života, nevyplýtvej ten daný čas. Na druhou stranu jsem pak dost uspěchaný, protože vím, že mně času už moc nezbývá a ještě mám tolik plánů! 

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu
Cykloturistika 10/2010 – v prodeji od 22.9.2010.l
Menu