Úvod » Články k časopisu » Německo-Rakousko-Itálie

Německo-Rakousko-Itálie

Via Claudia Augusta

Zvědavost a napětí vzbuzuje už samotný název stezky, zavání starým Římem a asociuje dobu vyspělé římské společnosti. A tato stezka má skutečně se starým Římem co do činění. Provede nás po stopách římské obchodní stezky, která přes alpský průsmyk Reschenpass spojovala Jaderské moře s bohatými provinciemi na severu v údolí Dunaje.

Via Claudia Augusta byla vybudována v roce 47 n. l. za vlády císaře Claudia. Tehdy to byla rovněž jediná císařská stezka vedoucí přes Alpy. Byla sice vystavěna k vojenským účelům, brzy se však změnila ve stezku obchodníků a cestovatelů. Z původní římské stezky se dochovaly tři milníky: jeden v údolí Vinschgau/Val Venosta v Jižním Tyrolsku, jeden u Feltre v Itálii a jeden u Nauders v Rakousku. Na prvních dvou stojí psáno, že Drusus, syn císaře Augusta, navrhl výstavbu cesty a jeho syn Claudius ji postavil.
O přesném průběhu římské stezky ale dodnes není zcela jasno. Podle obou starých milníků je jako cílový bod cesty označen Dunaj, jako nejjižnější výchozí bod uvádí jeden milník řeku Pád, druhý město Altino. Zřejmě tedy existovaly dvě cesty stejného jména. Obě vedly k Dunaji, jedna však od Jadranu přes Feltre, druhá od významného římského přístavu Ostiglia na Pádu přes Veronu. Svůj význam stezka ztrácí po přibližně 200 letech, kdy byla objevena snazší cesta přes Brenner.

Značení stezky

Via Claudia Augusta prochází Německem, Rakouskem a Itálií. Vždy se nabízí několik variant trasy, záleží na každém, jak si cestu nakombinuje – a tudíž i kolik kilometrů našlape. Nejdelší varianta měří 788 km, rozhodnete-li se jet z Donauwörthu do Ostiglie, ujedete cca 680 km. Kvalita značení i povrchu stezky se v jednotlivých zemích liší.
Bílý, čtvercový štítek se třemi oblouky a velkým černým nápisem „Via" v oranžovém poli naleznete v každé ze tří zemí. V Německu je značení dobré, v Rakousku jsou štítky ukazatelů hodně malé, značení je tu však častější než v Německu. V Jižním Tyrolsku narazíte spíše na značení cyklostezky údolím Vinschgau/Val Venosta. Ve zbytku Itálie nás povedou opět již důvěrně známé štítky. Podél celé stezky, od Dunaje až k Ostiglii či k Benátkám, narazíte každou chvíli na informační tabuli, z níž se dozvíte řadu věcí o období Římské říše a plno zajímavostí o životě lidí v tehdejší době.

Německo-rakouská část

Cyklostezka Via Claudia Augusta začíná oficiálně v romantickém městečku Donauwörth, kde se do Dunaje vlévá Lech. Až na německo-rakouskou hranici sleduje stezka víceméně tok Lechu, hodně se jede po kvalitní šotolině, většinou však na stezce převládá asfalt, často pojedete po klidných farmářských silničkách. Lech vás postupně zavede do historického Augsburku a poté kolem dvou velkých přehrad Urspring a Forggensee do neméně pěkného Füssenu, odkud se vyplatí podniknout krátkou zajížďku k nejznámějšímu německému zámku Neuschwanstein a jeho sousedovi Hohenschwangau. Začínající kopcovitá krajina zvěstuje blížící se Alpy a také další zemi na trase – Rakousko. U Heiterwangu se krajina začíná rapidně měnit. Octnete se na dosah velikánů tyrolských Alp a také k prvnímu horskému sedlu Fernpass.
Cesta přes Fernpass (1212 m n. m.) vede přesně po stopách původní Claudii Augusty. Na mnoha místech si ještě lze všimnout do skal vytesaných kolejnic. Nejedná se o koleje vyjeté římskými vozy, jak se někteří mylně domnívají. Římané tyto kolejnice skutečně vytesávali a to z toho důvodu, aby povozy na skalách dobře držely stopu a neklouzaly. Přes Fernpass se jede lesní cestou, jedná se o poměrně náročnou, spíše bikerskou variantu stezky. Ale dá se to zvládnout i s kolem ověšeným brašnami a připojeným nákladním vozíkem. Kolo tu ale asi skoro každý bude tlačit, protože cesta je úzká, prudká, se spoustou kořenů a vystouplých kamenů. Vyhnout se tomu lze po poměrně frekventované okresce. Kolem zámku Fernstein a zříceniny Sigmundsburg sjedete lesem do Nassereithu. Budete-li mít cestou štěstí, uvidíte nejvyšší německou horu Zugspitze.
Komu by se však nechtělo dřít se do kopce, může z obce Biberwier využít k přepravě přes průsmyk tzv. Via Claudia Augusta Huckepack, autobus pendlující přes Fernpass třikrát denně. Z Nassereithu pokračujte již kvalitní lesní cestou až před Imst, kde vás čeká po dlouhé době asfalt. Napojíme se na Innskou cyklostezku a po ní se povezete přes Landeck až za Pfunds. Poté se musíte napojit na celkem nefrekventovanou silnici a po ní, stále podél Innu, pokračovat až do obce Martina na rakousko-švýcarské hranici. Odsud vás čeká 11 serpentin do pořádného kopce s cílem v rakouském lyžařském středisku Nauders. Komu se nechce šlapat, může z Pfunds do Nauders využít opět „Huckepack", autobus, který vás i s kolem vyveze. V Nauders se u hradu Naudersberg napojte na cyklostezku a mírně vystoupejte až na italskou hranici do sedla Reschenpass (1515 m n. m.), či chcete-li italsky Passo di Resia.

Jižní Tyrolsko

Tato lokalita po celá staletí patřila k rakouskému území a až po první světové válce byla připojena k Itálii. Dodnes tu mluví převážná většina obyvatel německy a italština je tu jen druhým, z nutnosti „trpěným" jazykem. Všechny zdejší lokality mají jak původní německý, tak i nový italský název. V Itálii stezka sleduje tok řeky Adiže a po asfaltové cyklostezce stále vedle řeky dojedete až doVerony.
Ihned za průsmykem Reschenpass se ocitnete u rozlehlé přehradní nádrže Reschensee (Lago di Resia). Stezka je značena podél obou břehů přehrady, ale populárnější je pravý břeh. Projíždí se tu kolem kostela sv. Anny, resp. kolem věže kostela, jejíž polovina trčí z vodní hladiny jako memento na přelom čtyřicátých a padesátých let minulého století, kdy byla přehrada vybudována a osada Graun/Curon zatopena.
Od přehrady začíná klesání a mírnější sjezdy budou často střídány prudkými sešupy.
Cestou budete projíždět řadou malebných městeček. Máme-li jmenovat alespoň jednoho jejich zástupce, pak rozhodně musíme zmínit Glurns/Glorenza. Určitě si nenechte ujít krátkou procházku v tomto nejmenším městě Jižního Tyrolska. Celý Glurns mající pouhých 850 obyvatel je obehnán hradbami, v úzkých dlážděných uličkách mezi titěrnými domky nabýváte dojmu, že jste se přenesli kamsi do středověku. Město je tak maličké, že ho stihnete obejít během krátké chvilky klidně i dvakrát.
Následují dlouhé kilometry mezi ovocnými sady. Hlavním sortimentem jsou tu jablka, koncem srpna už voňavá, šťavnatá a zralá. Z okolních kopců na vás každou chvíli vykoukne nějaký hrad nebo zřícenina. Podél této stezky jich na kopcích stojí ale takové množství, že časem přestanete vnímat, jak se který jmenuje. Jeden ale přesto stojí za zmínku, nachází se v obci Tschars/Ciardes, jmenuje se Juval a od roku 1983 na něm sídlí Reinhold Messner.
V lázeňském městě Meran/Merano oplývajícím řadou památek a zajímavostí můžete udělat krátkou pauzu. Původně na tomto místě býval římský vojenský tábor ležící na důležité křižovatce obchodních a vojenských cest. Tudy táhli vojáci i obchodníci buď do průsmyku Reschenpass nebo na Brenner. Ve 12. století tu byl založen hrad a od 19. století zde fungují lázně na léčbu plicních chorob. Tři zachovalé městské brány, zbytky hradu, příjemná pěší zóna lemována starými domy s podloubími a secesní budova městského divadla představují to hlavní, co byste měli ve městě vidět.
Z Merana do Bolzana si můžete vybrat ze dvou variant: buď kopcovitější cestu po vedlejší silnici kolem hradů Lebenberg (rozlehlá stavba ze 13. století), Brandis a Festenstein, nebo se budete držet řeky a pojedete po rovině po nedávno dokončené cyklostezce. Ocitnete se v lokalitě, kde až do 19. století obrůstaly okolní kopce vinnou révou, ve 20. století však vinná réva musela ustoupit jabloním. Na samém kraji Bolzana, ještě než zatočíte do centra, projedete pod rozsáhlým hradním komplexem Sigmunskron. Původně vojenská stanice Římanů, později křižovatka obchodních cest mezi Itálií a alpskými oblastmi, dnes místo posledního odpočinku ledového muže Ötziho. A právě díky němu se pravděpodobně nejnavštěvovanějším místem Bolzana v posledních několika letech stalo Jihotyrolské archeologické muzeum (Südtiroler Archäologiemuseum). Přirozená mumie člověka stará přibližně 5300 let byla nalezena v údolí Ötz 19. září 1991. Dvojice německých turistů se zprvu domnívala, že našli tělo pohřešovaného horolezce, až později se ukázalo, že se jedná o zcela unikátní nález pravěkého člověka. V muzeu se o Ötzim dozvíte skutečně všechno. Každý poznatek, každá informace je zdokumentována pomocí krátkého komentovaného filmu. Vše je pečlivě popsáno v angličtině, němčině i italštině. Ötzi je uložen v mrazícím boxu, kde se udržuje stálá teplota -6 stupňů a vlhkost 98,5 %. V létě 2008 stálo vstupné do muzea osm eur, návštěva ale rozhodně stála za to.
Z Bolzana se vydejte po cyklodálnici dále na jih. Název cyklodálnice tu není přehnaný. Skutečně se jede v poměrně úzkém koridoru ohraničeném často z jedné strany plotem a z druhé dřevěným zábradlím. Pod koly ubíhá rovný, nový, kvalitní asfalt. Zejména ráno a večer tu sviští oběma směry silničáři a cykloturista na naloženém kole si tu může připadat možná až trošku nepatřičně. Bělavá skaliska Dolomitů svírají malebné údolí ze všech stran. Z jedné strany stezky se valí divoké vody zde už poměrně široké Adiže, z druhé strany stezky se dlouhé kilometry táhnou sady jabloní. Postupně však přibývá vinic, které za Trentem/Trient už jednoznačně převládají.

Skutečná Itálie

V malebném městečku Salurn/Salorno s řadou staveb z období renesance, nejjižnějším místem Jižního Tyrolska, překročíte pomyslnou jazykovou hranici mezi němčinou a italštinou. Vesnice skutečně „zitalštěly". Tytam jsou mohutné statkářské usedlosti, kde je hlavním stavebním materiálem dřevo a nikde v oknech nesmí chybět záplavy různobarevných pelargónií. Začínají převládat neomítnuté cihlové stavby, nepostradatelné zelené okenice a všudypřítomná vinná réva.
Přes velké město Trento/Trient se skvostným hradem Buonconsiglio pokračujte údolím stále přímo podél toku Adiže. Stezka se v této části většinou městečkům a vesnicím vyhýbá, striktně se drží břehu řeky.
U Borghetta se údolí hodně zužuje, v minulosti měla tato soutěska strategický význam a proběhla tu nejedna krvavá bitva. Stezka zde bohužel končí a cyklisté jsou nuceni pokračovat po okresní silnici. Automobilový provoz však naštěstí není nijak velký.
Kdo by nechtěl zajíždět do Verony, může využít zkratku a v osadě Corno se odpojit od Adiže. Přes Lugagnano se dostanete k vesnici Caselle, kde se znovu napojíte na trasu Via Claudia Augusta.
Verona s přídomkem „město zamilovaných" patří k perlám trasy. V letních měsících však počítejte s obrovskými davy turistů valícími se oběma směry úzkými uličkami historického centra. Ve Veroně určitě každý zamíří k domu Julie (Casa di Giulietta-Casa Capuletti) ke středověkému hradu (Castelvecchio), amfiteátru (v létě tu probíhají operní představení, na která se vejde až 22 000 lidí, z nejvyššího patra je krásný výhled na historické centrum Verony), k původně románskému dómu, nebo celé řadě dalších gotických a renesančních staveb.
Ve Veroně se odpojíme od Adiže a čeká nás možná trošku fádní cesta zdánlivě nekonečnou rovinou Pádské nížiny. Pole, louky, farmy – tento obrázek uvidíme několik desítek kilometrů, kulturní vyžití žádné. Trasa vede stále po vedlejších, klidných silnicích s minimálním provozem až do Ostiglie, která patří k nejstarším osídleným místům zdejší oblasti. V dobách Římské říše byla veledůležitým přístavem na Pádu. Proto existují teorie, že trasa Via Claudia Augusta začínala právě tady.
Druhá varianta – z Trenta k Jadranu – začíná v kopcích. Do Pérgine nebyla v létě 2008 ještě dokončena cyklostezka, a proto se cyklistům doporučovalo přejet tento asi 12 km dlouhý úsek vlakem. Důvodem bylo velké stoupání (ano, je pořádné, ale ten úžasný výhled z vrcholu!) a velký provoz (to nemůžeme potvrdit, drtivá většina aut jede po dálnici nebo hlavní silnici v údolí).
Za Pérgine u jezera Caldonazzo zase začíná pěkná asfaltová cyklostezka. Za jezerem vás zavede k řece Brenta, které se bude dlouhé kilometry držet. Budete projíždět po rovině, zase po jakési cyklodálnici údolím Val Sugana. V městečku Borgo se cyklostezka dělí. Můžete pokračovat po vedlejších, místy prašných cestách přes kopce, a nebo se držet cyklostezky podél Brenty. Obě trasy se opět sbíhají ve Feltre, historicky významném městě a kulturním středisku této oblasti. Pod náměstím Piazza Duomo lze spatřit vykopávky zbytků římských ulic a budov a také nález kaple z 11. – 13. století (Area Archeologica).
Ve Feltre záleží zase jen na každém z vás, zda dá přednost poměrně náročné, kopcovité variantě (největší stoupání si užijete přes Castello Tesino, průsmyky Rolle a Praderadego a do Cesiomaggiore) před jednoduššími, zato však místy po silnicích vedoucími etapami (částečně podél řeky Piave). Tak jako tak dojedete do starého, romantického Trevisa. A odsud je to už jen „coby kamenem dohodil" do Altina, původního začátku cesty s názvem Via Claudia Augusta.
Treviso bylo díky své strategické poloze na dvou řekách Sile a Botteniga osídleno již v dávných dobách. Od pradávna platilo za centrum vědy a umění. V 19. století dosáhl nebývalého rozmachu textilní průmysl. Dnes je město sídlem firmy Benetton.
Z Trevisa vede pěkná cyklostezka přírodním parkem Fiume Sile. U městečka Quarto přírodní park opusťte a po 7,5 km stanete v Altinu, městě, které vzkvétalo před 2000 lety. Tehdy bývalo důležitým obchodním střediskem a ve své době také nejbohatším městem na Jadranu. Kvůli válkám, plundrování a nepřátelským nájezdům postupně ztratilo Altino na významu, v 7. století ho opustili poslední obyvatelé. O pár let později byly založeny Benátky. Ve 20. století bylo město zrenovováno a vykopávky římského města zpřístupněny veřejnosti. Chcete-li do Benátek, musíte se z Altina vrátit do Quarta a pokračovat ještě asi 32 kilometrů do Benátek. Tam je však zakázáno jezdit na kole, a proto je lepší kola na kraji Benátek zamknout a město si prohlédnout pěšky.
Chcete-li cestu v Benátkách ukončit, můžete k návratu domů využít vlakového spojení, vlaků jezdí hodně, vůbec není problém naložit si i kolo, navíc vše za velmi příznivou cenu.

 

Praktické informace

Sezona

V létě může být v Itálii pořádné horko, proto se jako nejoptimálnější jeví období konce dubna-začátku června a konce srpna až září.

Doporučené mapy
Osvědčila se nám mapa z edice Bikeline (Via Claudia Augusta), měřítko 1:75000, obsahující podrobný popis trasy, kulturně-historických a přírodních zajímavostí i ubytovacích možností. Mapa je však jen v němčině (www.esterbauer.com), stojí 12,90 €.

Doprava

Vzdálenost lokality z ČR: od české hranice je do Benátek cca 650 km. Do Donauwörthu je zhruba 250 km.
Možností, jak se dostat do Benátek, je řada. Preferovali bychom cestu vlakem (www.bahn.de, www.oebb.at, www.trenitalia.com), protože je zde pravděpodobně nejjednodušší přeprava kola. Vlaky přepravující kola jsou v jízdním řádu označena příslušným piktogramem. Zmiňované železnice nabízejí i řadu slev, sezónních akcí a výhodných skupinových či rodinných jízdenek.

Ubytování

V Itálii jsme na kempy narazili jen u moře (jejich nevýhodou je vysoká cena, cca 15 €/os, a v době prázdnin se i těžko shání volné místo), nocleh se snídaní v penzionu cca 25-30 €/os. V Rakousku a Německu je síť kempů hustší a ceny jsou o poznání nižší (6-9 €/os. plus 2-4 € za stan). Ceny penzionů po trase se od Itálie příliš neliší. Ubytování pod střechou seženete prakticky v každé vesnici.

Webové stránky

www.viaclaudia.at, www.viaclaudia.org, www.radtouren.at

Infocentra

Bavorsko: Via Claudia Infocentrum, Rosshaupten
Jižní Tyrolsko: Südtirol Marketing Gesellschaft KGmbH (tel.: 0471/999888)
Trentino:Ufficio Turismo Trentino (tel.: 0461/983880)

Záchranáři a Velvyslanectví ČR

Tísňová linka: 112.
Nepřetržitá konzulární služba ČR v Benátkách – tel.: 0039/335/6232250.
Konzulární oddělení ve Vídni – tel.: 00431/89958148.
Generální konzulát ČR v Mnichově – tel.: 0049 89/95837232.

Turistické zajímavosti

Zámek Neuschwannstein u Füssenu – jeden z nejznámějších zámků Evropy.
Glurns – malebné středověké městečko celé obehnané hradbami.
Bolzano – Südtiroler Archäologiemuseum – 5300 let stará mumie člověka (populární Ötzi).
Feltre – historické město, archeologické vykopávky zbytků římských ulic a domů.
Milníky z původní římské stezky: v údolí Vinschgau/Val Venosta v Jižním Tyrolsku, u Feltre v Itálii a u Nauders v Rakousku.

 

 

text Lucie Kovaříková
foto Michal Jon