Úvod » Články k časopisu » Co zmůžou staré fotky

Co zmůžou staré fotky

Začalo to tím, že jsme se s dcerou bavili o tom, jaké nosí její spolužáci vlasy. Prý je mezi náctiletými moderní patka. Když jsem ale jednou čekal před gymnáziem, vycházely jen samé umolousané máničky. Za nás, za komančů, tohle byly máničky, mařeny, somráci. Dnes to jsou inťoši, budoucí intelektuální elitka společnosti, a jak se mi dostalo vysvětlení, patka je to proto, že pěšinku mají hodně na straně, takže jim prameny vpředu padají do očí. Ha! Kam se hrabou na naše novovlné patky ze zlatých osmdesátých, řekl jsem si a začal hledat fotografii z maturitního tabla, kde mám jednu stranu nad ušima i krk vylepané strojkem a přes pravé oko visí „opravdická patka".
„Tohle jsi ty?" Nemohla uvěřit ani dcera, ani manželka. Pravda, bez vousů, bez brýlí, bez pětadvaceti let a pětatřiceti kilogramů (a ještě s patkou) vypadám trochu jinak. Zanořili jsme se do krabice s fotografiemi hlouběji a holky se tetelily blahem u mých cyklistických fotek. Víš jak ti to slušelo!? Proč nejezdíš na kole víc? Notovaly si. Pravda, sportoval jsem tehdy hodně a podle toho jsem i vypadal. Necítil jsem tehdy nijak velký zájem děvčat, nějak jsem si to nepřipouštěl, kolo bylo tehdy na prvním místě (teď vidím, že to byla docela škoda…). Dcera si dala fotku svého otce na kole „když mu bylo šestnáct" na nástěnku vedle upíra ze Stmívání, Denise Lacha (Superstar) a Bruce Dickinsona (Iron Maiden). Manželka „náš" visící čtyřlístek komentovala jako lehce paranoidní, ale mně to dělalo docela dobře. Proč vlastně nejezdím na kole mnohem víc?
Vrátit ty roky ani kila nelze. Smířil jsem se s tím, jezdím pro radost, pravda, spíš méně, než bych chtěl, mám spoustu jiných zájmů a práci, která mě baví a maximálně vytěžuje, nechci šidit o svůj čas rodinu a lidi, které mám rád, času zkrátka není nazbyt. A upřímně řečeno – potřebuji víc odpočinku než dřív. Co všechno ale jsou jen výmluvy? Škrtám rodinu a blízké, ti by mě na kolo rádi pustili či doprovodili (kamarádi mě tahají pořád), odpočinek je jen lenošení a práce je pro mě přece dílem i ježděním na kole. Moc toho nezbývá.
Jednou jsem se doma zmínil o zimních tretrách, vždycky jsem po nich toužil, navlékání těsných neoprenových návleků na tretry už mám po krk, vždycky se při tom zpotím, v terénu návleky potrhám, jeden zip už nedrží… A manželka najednou řekla: „Tak si ty tretry kup." Což by mě nepřekvapilo tolik, jako to, co následovalo: „Když budeš jezdit přes zimu aspoň třikrát týdně, tak si je kup." Třikrát týdně přes zimu? Vždyť nemám ani pořádnou zimní bundu, ta moje je patnáct let stará, odstává mi u krku, profoukne… „Kup si pořádnou zimní bundu… Když budeš jezdit minimálně pětkrát týdně…"
A to už bylo na mě moc. Mě doma nutí jezdit na kole! Kdo to kdy viděl?! Nutí mě a motivují, abych jezdil na kole. Přece se nenechám takhle vydírat! Anebo ano, a rád?
Věřím, že většina cyklistů má opačný problém. Doporučil bych jim někde nenápadně pohodit své fotky z mládí.