Úvod » Články k časopisu » Svobodně na Vídeň

Svobodně na Vídeň

Moje první kolo, nepočítám-li tedy ta malá dětská, na nichž jsem vyrůstal tak, jak jsem je dědil a poté přenechával svým mladším sourozencům, byl krásný modrý favorit. Úžasná závodnička s berany a s přehazovačkou, kterou jsem dostal k Vánocům.

Zcela ovládla vánoční dění kolem ozdobeného smrčku. V totalitní době sehnat kolo totiž nebylo nic jednoduchého. Vím, že na to byl pořadník, a jak mi říkal můj tatínek, musel padnout i nějaký ten litr slivovice všimného, aby byl obchodník ochoten jízdní kolo pustit. Bylo celé tmavomodré a myslím, že ve své době ani jiné nedělali. Až po letech, když jsme založili s kamarády cyklistickou Společnost svatého Vendelína, jsem ho nechal přebarvit. Výměnou za sbírku odznáčků se mi podařilo získat vysněnou samolepku se značkou Colnago. Měla černý nápis se žlutým podkladem. Tomu jsem přizpůsobil barvu oprýskané favoritky a rozhodl se, že kolo bude celé žluté. Někde na černém trhu se mi podařilo získat kanárkově žluté obmotávky, a stejně tak barevné sedátko. Bylo sice celé z umělé hmoty, naprosto nepohodlné a zadek mě na něm bolel, jako bych po každé vyjížďce na něm dostal „pětadvacet". Ale to mi nevadilo, šlo o to sjednotit barvy. Vždyť kdo měl v té době žlutou favoritku? V mém okolí vůbec nikdo. Všichni se mohli pyšnit pouze sériově vyráběnýma tmavomodrýma favoritkami. A žlutou samolepku Colnago? Tak tu už neměl vůbec nikdo! Kamarád, co mi ji vyměnil, tvrdil, že mu ji přivezl jeho strejda ze služební cesty z Francie. Té jsem si paradoxně v té době cenil ze všeho nejvíce. Pampeliška – tak jsem kolu začal říkat – byla mojí chloubou a na šedivých cestách zářila jako drahokam.
A pak přišla sametová revoluce. Klíče zazvonily na Václavském náměstí a potažmo po celé republice a nám se otevřel svět. Pro cestovatele, kteří si to dosud brouzdali místními luhy, to bylo něco nevídaného. Hned zjara v devadesátém roce jsme jako utržení ze řetězu a lačni po nových obzorech, vyrazili do zahraničí. Naše cesta vedla do Vídně. Proč zrovna tam? V zeměpise nás sice učili spíše to, kde leží Moskva, Stalingrad či Varšava, jako by zbytek světa snad ani neexistoval. Ale my jsme věděli, že západ existuje a nemají se tam zase tak špatně, jak nám líčili. Vídeň od nás byla nejblíže, rakouské televizní programy jsme chytali na ručně dělané antény, a v té chvíli plné euforie nás tedy ani nic zajímavějšího napadnout nemohlo. Navíc jsem z vyprávění svého dědečka slýchával, že v dřívějších dobách jezdili na kolech do Vídně za prací. Takže vlastně taková nostalgická cesta na počest našich dědů a pradědů.
Už u hranice s Mikulovem jsme měli divný pocit. Pohraničník na jedné i druhé straně si však jen prohlédl pasy a rukou pokynul: „Můžete dál!" Nevídané.
Hned za hranicí jsme vytáhli ruský foťák, co nám půjčil jeden z otců, a začali se fotit u každého obrovského billboardu.
„Škoda že nemám barevný film, to by byly fotečky!" posteskl si kamarád přezdívaný Baron u velkého plakátu s reklamou na prací prášek.
Žádnou mapu jsme neměli, a tak jsme se prakticky hnali frekventovaným tahem k hlavnímu městu Rakouska. Podél silnice sice příroda nic moc, ale ten pocit svobody byl nezaměnitelný. Na nosiči ve starém batohu připoutaném opaskem z kalhot pár konzerv litrová lahev domácí malinovky a každý pecen chleba.
Hned příhraniční městečko nás okouzlilo svojí čistotou a úhledností. Když došla voda, požádali jsme paní za plotem jednoho z domků, zdali by nám nedoplnila flašky.
„Byte, vater!" křičeli jsme na nic nechápající paní dvě slůvka bez přízvuku, co jsme našli v česko-německém a německo-českém slovníku. Vážil asi půldruhého kila, zabíral půlku batožinového prostoru. Když jsme nad hlavu zvedli prázdnou lahev, paní konečně pochopila a z domu nám přinesla vodu z kohoutku. K ní ještě přidala malou plechovku Pepsi-Coly. Byli jsme z toho dárku tak v šoku a plni dojetí, že jsme téměř společně vyhrkli po rusky: „Spasíba!"
Znovu na nás s údivem pohlédla, a tak jsme náš vůbec první západokapitalistický rozhovor ukončili milým úsměvem a zamáváním.
Nicméně z pepsiny jsme měli obrovskou radost. Husákova mládež odrostlá na kofole a žluté sodovce konečně okusí něco, co pije celý západní svět! Pokračovali jsme dál. Před námi silnice a kolem nás svištící automobily. Ale také naše oblíbené billboardy.
„Tý vogo, tak to je prdelka!" zastavujeme u dalšího z nich a vytahujeme foťák. Dívka v plavkách v nadživotní velikosti. Drobné šňůrky se jí zařezávají do jejích půlek a ruce československých kluků je lačně ohmatávají. Tak to bude snímeček! A další billboard – další snímek. Tentokrát se zvěčňujeme s rukama vztahujícíma se po lahodném zlatavém moku. „Škoda že nemáme ty jejich šilinky, aspoň jedno jsme mohli okusit!" zastavujeme u další osady, kde venku v předzahrádce restaurace sedí hosté a usrkávají pivo.
„Nesmutni, Slovane," utěšuje mě Milan a vytahuje ze svého batůžku pleskačku slivovice. „Tohle je lepší! Podívej, z jakých malých třetinek to usrkávají. Z toho bys žízeň nezahnal, a udělat si z toho náladu? To bys tady musel utratit minimálně půlku naší výplaty!"
Znova brzdíme u jednoho z domků, abychom nabrali vodu. Trošku také tajně doufáme, že bude další kofeinový dárek. Slovník raději ani nevytahujeme, zbytečně se nechceme ztrapnit a hned máváme prázdnou flaškou a rozdáváme kolem úsměvy.
„Vy jste Češi?" překvapila nás paní za vrátky svého domu. „Co chcete, vodu?"
Přikývneme.
„Vy, Češi, jste hrozní! Jako kobylky!" říká navztekaně, když nám ji podává. „Tolik autobusů, jste se všichni zbláznili, nebo co?" ukazuje na silnici, kde skutečně frčí jeden český autobus za druhým. Invaze Čechů za fritovacími hrnci a jinou elektronikou pořádaná našimi zájezdovými kancelářemi je v plném proudu. Zastyděli jsme se před paní, která prý v osmašedesátém utekla do Rakouska.
„Teď budou řádit v našich supermarketech jako straky a večer se to bude všechno zase vracet zpátky!" dodává.
I my jsme již slyšeli o nájezdech našinců za levnými nákupy, o svačinkářích obědvajících na historických náměstích a o vylepených cedulkách u vchodů obchoďáků, varujících před českými zloději.
Vpodvečer, v půli cesty se nad námi zatáhla obloha a černé mraky se přihnaly nečekaně rychle. Podél silnice žádný strom.
„Támhle je nějaký posed, schováme se tam!" zvolal jsem a všichni tři jsme se tam svorně rozjeli. Stihli jsme to akorát pod posed. Než jsme ale vylezli s věcmi nahoru, jsme mokří na nit. Spacáky, oblečení, dokonce i chleby se dají ždímat.
„Aspoň leze lépe do krku," říkám, když převaluji kůrku nechutného pečiva z jedné strany škraně na druhou.
Po dešti se rozhlížíme kolem. Zima námi cloumá, a aby toho nebylo málo, přepadla nás tma. Nikde žádné stavení či jiný přístřešek. Kolem silnice jen nekonečná kukuřičná pole. Vydáváme se polní cestou podél elektrických sloupů. „Tam určitě bude nějaké stavení."
A skutečně je nacházíme. Samota uprostřed polí na okraji lesíka svítí do tmy. Zřejmě chalupa nějakého zemědělce. Tušíme tak podle několika traktorů a zemědělských strojů na dvoře. Před usedlostí je jakýsi starý neobydlený domek s rampou. Má sice stříšku, ale profukuje tu tak silně vítr, že je to o zdraví. Kdyby bylo aspoň suché oblečení, ale chlad námi doslova zmítá. Baron listuje slovníkem a hledá slůvko „přespat" a „střecha". Když to dá dohromady, nabifluje si to do hlavy a odvážně se vydá ke stavení poprosit v této zoufalé situaci sedláka o nocleh. Ve dvoře se zuřivě rozštěká pes a kamarád je v tom samém okamžiku raději zpět. Dvůr se rozzáří umělým světlem a postava s puškou vychází ven. Hledí směrem k lesíku. Tipuje, že psa zřejmě rozdráždila nějaká zvěř. Poté zklidní psa a zmizí v domě. Je nám jasné, že tudy cesta nevede. Nahlížíme okny do domku, před kterým stojíme. Zkusím vzít za kliku a kupodivu – dveře se otevřou. Milan má baterku, tak opatrně tu a tam, aby nás nikdo neviděl, problikne prostorem. Chalupa je evidentně před rekonstrukcí. Když zakopnu a nějaký balík dlaždiček svalím se do čehosi měkkého.
„Klucí, tady je postel!" Opravdu, kužel světla dopadl na starou postel. Vedle ní, podél zdi, stojí další dvě. Je rozhodnuto, opatrně vtahujeme kola dovnitř a zamykáme za s sebou klíčkem, který byl zevnitř. Já se zakrývám jakýmsi starým hubertusem páchnoucím myšinou. I kluci našli nějaké hadry na přikrytí. Strachy spíše bdíme, než spíme. Když začne rozbřesk, balíme a co nejrychleji padáme. Každé místo, kde vandrem přenocujeme, si vždycky nějak nazveme. Tenhle zahraniční hotel jsme tedy nazvali U Tří postýlek.
Když jsme opět na silnici, nabíráme směr na rakouskou metropoli. Vídeň už není daleko. Vítá nás moderní předměstí s průmyslovou zónou a dalšími pro nás nevídanými billboardy. Ale také starobylé jádro města. Řadíme se mezi další Čechy a svačíme z vlastních zdrojů na starobylém náměstí a přes kašnu přehazujeme mokré věci k přesušení.
„Tož, teda vítej, západe!" zvoláme a srkneme si moravské slivovice, protože nás po tom chladném včerejšku začalo nějak škrábat v krku.

 

text a kresby Ivan Křemeček