Stezka železné opony

28.2.2017

V roce 2004 jsem četl, že občanské sdružení s názvem Oživení pod záštitou tehdejších vládních činitelů, ve spolupráci se zahraničními partnery a také se značnými finančními náklady připravuje projekt Iron Curtain Greenway. Záměrem bylo vybudování dálkové cyklotrasy podél bývalé železné opony. Projekt mne zaujal, jelikož patřím ke generaci, pro kterou byla železná opona symbolem nesvobody a desítky let nepřekonatelnou překážkou volného cestování.
Už tehdy jsem si přál oslavit 20. výročí jejího pádu po svém, samozřejmě cyklisticky. Původně jsem zamýšlel jízdu jen po hranicích bývalého Československa. Nakonec jsme se s kamarádem Františkem Hejtmánkem rozhodli k projetí celé trasy. Od německého přístavu Travemünde až do italského Terstu. Chtěli jsme hodně vidět, poznat a porovnávat. Rozhodli jsme proto, že některé úseky trasy budeme projíždět střídavě po obou stranách hranic.

Německo – začátek cesty
Do přístavu Travemünde jsme přijeli 13. srpna z Prahy přes Hamburk a Lübeck vlakem. Travemünde je živé lázeňské město s mnoha léčebnými ústavy, parky, promenádami a písečným pobřežím. Hned první kilometry vedly mírným stoupáním od moře podél hraničních jezer v okolí Ratzeburgu. Od města Mölln při vodním kanálu Elbe-Lübeck do Lauenburgu. K zastávce v Lauenburgu přímo vyzývá impozantní pohled na kanál, který ústí už do mohutného toku řeky Labe, a také historické jádro města s mnoha zdobenými domy. Následujících 80 kilometrů v rozlehlých nížinách kopíruje Labská cyklotrasa z větší či menší vzdálenosti řeku Labe řeku a jeho zátoky. Cyklisté si mohou zvolit jízdu po obou stranách řeky. Jeli jsme sice převážně po rovinách, v krásném letním počasí, ale stále proti silnému východnímu větru. Roviny s bezpočtem větrných elektráren už pomalu začínaly být nudné. Tuto část cesty, převážně po území bývalé NDR, jsme na cyklotrasách vystřídali všechny druhy povrchů a kvalit. Hodně nových se tady ještě stále buduje. Protože jsme střídali obě strany bývalých hranic, mohli jsme porovnávat. Už po několika dnech v Německu jsme neomylně poznali, kdo ve které části dříve vládl. U jezera Arendsee jsme dostali v informačním centru první a jedinečnou mapku cyklostezek Iron Curtain Greenways. V Německu je používán název Grünes Band. Mapka jednoduchým a přehledným způsobem vyznačuje bývalé hranice, památníky, strážní věže atd. Všechno v návaznosti na stávající cyklotrasy. Něco podle našich představ.
Další den má pokračování opět po území bývalé NDR. Roviny zůstaly minulostí. Po nepříliš kvalitních silnicích, ale hezkou, lesnatou krajinou se dostáváme do pohoří Harz. Na jednom z vrcholků je ukázkově zachována velká zděná strážní věž, část oplocení a zděných sloupků s elektrickou instalací. V pohoří Harz, mezi městy Halberstadt a Blankenburg, musíme ve velkém vedru překonávat několik velkých a dlouhých stoupání. Odpočíváme ve stínu stromů a většinou tam, kde jsou informační tabule s historickými fotografiemi železné opony, z jejího odstraňování v roce 1989. Je tu také už i program plánovaných listopadových oslav 20. výročí pádu Berlínské zdi.
Za zmínku stojí zastávka ve městě Duderstadt, dříve NSR. Město si uchovalo starý ráz s hradbami, branami a s více než čtyři sta hrázděnými domy. Do Eschwege si to šlapeme znovu po území NDR. Odtud jsme až do České republiky jeli stále častěji střídavě po obou stranách dříve rozděleného německého území. Neměli jsme v podstatě jinou možnost, jelikož dřívější hranice byla velmi členitá a tvořila různé výběžky a záhyby.
Blížili jsme se k městečku Vacha. S ním má partnerskou smlouvu Blatná. Vacha je ukázkový případ necitelného rozdělení Německa. Od jejich přátel v západní části Německa je jedním okamžikem oddělila hranice na mostě přes řeku Vera. Představitelé města nás dávno před cestou pozvali a očekávali nás. Nebyli jsme zde poprvé. V roce 2005 jsme tady měli zastávku při cestě po Evropě. Opětovné setkání se starostou i s dalšími přáteli bylo velice vřelé.
Z Vachy jsme pokračovali dál podél řeky Vera. Města Bad Salzungen, Meiningen, kterými jsme projížděli také v roce 2005, stála za opakovanou prohlídku. Pohodová cyklostezka podél řeky Vera nás provázela až do Sonnebergu. Potom už jen přes pásmo pohoří Fichtelgebirge, města Hof a Prex k hranicím bývalých třech států NDR, NSR a ČSSR, do Trojmezí v České republice.

Česká republika/Bavorsko
Na hranicích bylo přímo povinností zastavit se a fotografovat teď už historická místa. Radost, že už jsme doma v přibývajícím šeru a uprostřed lesů, nám trochu pokazil pohled na památníček padlému vojákovi z 2. světové války. V Trojmezí míjíme opuštěnou, nehezkou a chátrající budovu bývalé roty PS. Končíme v pohraničním městečku se sklářskou tradicí, v Hranicích.
Z Hranic jsme se odhodlali vyzkoušet hned první možnost a přesunout se do Aše po hraniční signálce. Přímá jízda nahoru a dolů v nekonečném lesním průseku na kolech s bagáží byla neskutečně těžká. Bývalý asfaltový povrch změnil čas a těžké těžební stroje v kamenná koryta. Na několika místech nezbývalo nic jiného než kola nahoru tlačit. Nový elán a síly jsme načerpali odpočinkem v příjemném prostředí Františkových Lázní. Potom při další zastávce v Chebu. Tato památková rezervace a celková úžasná atmosféra města Cheb jsou přesvědčivým svědectvím ohromných změn, které u nás nastaly za dvacet let od pádu železné opony. K dalšímu důkazu jsme nemuseli daleko. Bylo jím slavné mariánské poutní místo, obnovená Loreta u Chebu. Za totality zbořenina. Sloužila armádě jako terč. Další výzvou ke zdolání signálky v Přírodním parku Český les, v zalesněném pohraničním pásmu v okolí Dyleně, jsme to na signálce zkusili podruhé. Nepoučeni z úseku do Aše jsme na ní prožili nové a větší martyrium. Sjezdy a dlouhé výjezdy byly ještě příkřejší a delší, zase rozbitý povrch. Kola jsme nemohli při sjezdech ubrzdit a při výjezdech ani tlačit. Vybledlé, nic neříkající žlutočervené značky ICG na stromech jako by se nám vysmívaly. Potkali jsme jen jednoho cyklistu na horském kole, bez bagáže. Předjel nás, vypadal celkem zdatně, ale nakonec jsme ho viděli, že v jednom stoupání vede kolo jako my.
Shodli jsme se, že další pokus po signálkách podobného profilu, který se dal v Českém lese a potom na Šumavě očekávat, už dělat nebudeme a vrátíme se k osvědčenému způsobu z Německa – k jízdě podél obou stran hranic. Na signálky pojedeme opět jen tam, kde budou pro nás zajímavé a hlavně průjezdné.
Hraniční přechod v Železné je malý, avšak hodně frekventovaný. Leží na Panevropské trase a současně na svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela. Také park Smíření zde v Železné je vyhledávaným cílem turistů. Stojí na místě armádou zničeného kostela. Bohužel ho zakrývají stánky trhovců. Dlouhým sjezdem přijíždíme do městečka Bělá nad Radbuzou. Fotka mostu s barokní sochou sv. Jana Nepomuckého je skoro povinností.
Naše další etapa ale směřovala do České Kubice a do městyse Všeruby s hraničním přechodem do Německa. Na okraji městyse je pamětní kámen, který symbolicky spojuje českou a německou trasu svatojakubské cesty. Všerubský průsmyk je geografickým předělem mezi Českým lesem a Šumavou. Tam jsme se vydali po bavorské straně. Kopcovitý terén a překonávání dlouhých stoupání na kvalitních silnicích jsme zvládali dobře. U městečka Neukirchen jsme nejblíže k vrcholkům známého Hohenbogenu. Po dalším, 14 kilometrů dlouhém stoupání se na obzoru objevuje nejvyšší vrcholek Šumavy a Bavorského lesa, l 456 metrů vysoký Velký Javor. Cesta od stanice lanovky k jezeru Arbersee nabízí nevídané výhledy na českou část Šumavy s dominantním vrcholkem Pancíře nad Železnou Rudou. Protože se zatím nechceme vracet do Čech, zamířili jsme do Zwieslu a dále Národním parkem Bavorským do Grafenau a Mauth. Zajímavé scenerie nabídly vrcholky Roklanu a Luzného, dobře viditelné a známé i z české strany (viz domácí výšlap v tomto čísle). K hraničnímu přechodu na Bučině nebylo daleko. Rozsáhlá obec v hraničním pásmu byla v dobách železné opony násilně vylidněna a srovnána se zemí. Hotel Pešlova chata obsadila rota pohraniční stráže, krátkou dobu v něm byla rušička vysílání Rádia Svobodná Evropa. Budova hotelu, od které jsou za příznivého počasí vidět Alpy, postupně chátrala. Po roce 1989 z ní zbyly jen trosky. V současné době zde stojí rekonstruovaná budova hotelu, ten ale ještě není v provozu. Poblíž hotelu byla postavena ukázka železné opony i s typickou strážní věží, „špakem". Autor nápadu chtěl zřejmě připomenout tu dobu a symbolicky naznačit, jak to na hranicích (tedy alespoň přibližně) dříve vypadalo.
Příjemnou zastávku jsme udělali na hraničním přechodu Nové Údolí-Heidmühle. Svezli jsme se v lokomotivě několik desítek metrů po zrušené železniční trati vedoucí z Čech do Pasova, kterou skupinka nadšenců částečně zprovoznila
Frekventovaná šumavská cyklistická magistrála z nedalekého Stožce přes Černý Kříž nás potom dovedla až k Lipnu, do Nové Pece. Ten, kdo by chtěl stále pokračovat v blízkosti hranic, se musí vydat k Zadní Zvonkové, navštívit zříceninu Vítkův kámen a torzo obce Svatý Tomáš, Horní a Dolní Dvořiště, opravený kostel v Cetvinách, Svatý Kámen atd. Tuto stranu jsme znali, proto jsme kolem Lipna a dál jeli více vnitrozemím.

 

Text o dalších částech stezky železné opony najdete v časopise.

text a foto František Šesták

 

Stezka železné opony vede podél státních hranic, rozdělujících téměř půl století Evropu na západní a východní. V současnosti je tato trasa jediným turistickým projektem, nad kterým převzala záštitu přímo Evropská komise. Trasa se může už brzy stát třináctou v síti dálkových Evropských tras EuroVelo. Je to výzva ke spolupráci a příslib jedné z nejzajímavějších tras, jakou si v Evropě můžeme představit. A to v délce více jak 6800 km. Protože patronaci nad Iron Curtain Trail převzala Nadace Partnerství, zeptali jsme se jejího zástupce Daniela Mourka na pár otázek souvisejících s tímto projektem.

 

Před dvěma lety mělo na starosti ICT u nás občanské sdružení Oživení. Jaká je minulost stezky na českém území?
Projekt Iron Curtain Trail vznikl krátce po pádu železné opony společně s Berliner-Mauer-Radweg. Iniciátorem byl Michael Cramer, člen Evropského parlamentu, který vyhledal partnery ve všech dotčených státech, včetně Česka. Roli koordinátora převzalo v roce 1991 sdružení Oživení, Bohemian Greenways. V každém státě je projekt v různé fázi rozvoje, na německé straně je samozřejmě nejdále. V Česku a balkánských státech je zatím v plenkách.
Na projektu spolupracují partneři, kteří nejsou na stejné úrovni. Sdružení Oživení nemělo možnost spolupracovat s kraji ani obcemi, které by měly udržovat značení a propagovat trasu jako produkt. Dodnes v mnoha případech o existenci Stezky železné opony ani nevědí. Navíc signálka, silnice sloužící původně pro ostrahu hranic, je místy daleko od obcí, takže si starostlivost oni nevzaly za své. Určitě bude přínosné, aby vedly z trasy odbočky či návěsti, do obcí a k turistickým zajímavostem a službám.

Jaká je tedy situace?
Trasa je pro horská kola sjízdná už teď. Je na našem území vyznačena většinou terénními značkami na stromech. Doznačení trasy bude asi nezbytné, zejména proto, že značení by mělo být v celé Evropě jednotné. Na některých stávajících značkách je možné pouze přidat logo stezky. ICT se stává evropským cykloturistickým produktem, který propaguje Evropská komise jako ideální spojení interpretace společné Evropské historie a moderních forem turistiky. K rozvoji stezky se připravují různá setkání a semináře. Pro naši část střední Evropy bude nejbližší 9. 12. v Šoproni. Diskuse bude o kvalitě infrastruktury, ale i nabídce cílů a služeb. Projížděli jsme českou část trasy a představa, že trasa povede jen po signálkách, je chybná. Jsou často rozbité, vedou poměrně nezáživným terénem, u některých částí se neví, kdo je vlastníkem, takže kraje ani obce nemůžou financovat opravy.
Navíc je potřebné rozlišovat projekt Green Belt, čili Zelený pás. Ten zahrnuje koridor široký místy až 50 km a jeho cílem je ochrana a interpretace přírodního kulturního dědictví. Koordinátorem je mezinárodní agentura pro ochranu přírody IUCN. Stezka železné opony je páteří tohoto koridoru a cílem je šetrným způsobem koridor zpřístupnit a umožnit jeho rozumnou návštěvnost.

Co všechno čeká stezku podél železné opony?
Probíhají jednání na úrovni ECF (Evropská cyklistická federace) o začlenění do sítě EuroVelo. Třináctka by měla být symbolická. Trasa tím pádem musí splňovat určitá kritéria. Značení by mělo být jednotné mezinárodní. Dále se budeme snažit, aby se dostala do národního generelu a byla vedena jako mezinárodní dálková trasa. Nyní to řešíme s Jihomoravským krajem a budeme pokračovat s ostatními kraji, kterými trasa prochází a samozřejmě i s oblastmi přeshraničními.
Dalším úkolem bude zmapovat stav povrchů a značení. Na hlavní trasu by měly navazovat i tematické okruhy, aby si lidé mohli zajet více do vnitrozemí, skvělým příkladem jsou Lichtenštejnské stezky v Lednicko-valtickém areálu. Je potřebné zajistit prospekt, brožuru, mapu a internetovou prezentaci. My bychom rádi, aby se lidé na tu stezku vraceli a díky tematickým okruhům, by měla být zajímavá. V tuto chvíli jsou informace na http://greenbelt.oziveni.cz/cz/, od roku 2010 budou na www.greenways.cz.
Blízko hranice nebo na ní by měla být návštevnicky přístupná místa, která budou připomínat historii týkající se železné opony. V rámci projektu chceme jednat s obcemi, kraji, neziskovými organizacemi, cyklokluby, s nimiž bychom vytipovali místa, která by stezka propojovala.

Která místa by to měla být?
Určitě Čížov na Znojemsku. Je tam jeden informační panel, který se věnuje ženijně-technickým zábranám a popisuje, jak ochrana hranic fungovala. Obě strany, rakouská i česká chtějí vybudovat více podobných míst. V obou parcích – Národním parku Podyjí a Thayatal jsou informační centra příliš ve vnitrozemí, snad se podaří přiblížit je k bývalé hranici. Po revoluci byl vybudován most přes Dyji z Hardeggu do Čížova. A jsou tam i nevyužité budovy bývalé pohraniční stráže, které jsou k interpretaci velmi vhodné. Na to je ale potřeba také politická podpora.

Vidíte ještě nějaký problém v realizaci a zlepšení podpory tohoto projektu?
Myslím, že někteří lidé, žijící v příhraničních obcích neradi mluví o událostech, které se v jejich blízkosti za komunismu staly. Je už dvacet let po pádu železné opony, ale největší problém vidím v tom, že někteří lidé nezbořili zdi ve svých hlavách… a to si myslím, že bude trvat ještě dlouho. Heslem projektu Green Belt je „Hranice rozdělují – příroda spojuje". Pro Stezku železné opony bych to parafrázoval na: Hranice rozdělují – cykloturistika spojuje.

 

 

text Slávka Chrpová

Menu