Úvod » Články k časopisu » Nihondžin – „lid vycházejícího slunce“ 日本人

Nihondžin – „lid vycházejícího slunce“ 日本人

Nedávno nám přišel do redakce čtivý článek o cestě po severozápadní části Austrálie, na který se můžete těšit v některých dalších číslech Cykloturistiky. Článek jsem přečetla jedním dechem a moc mě potěšilo, že jeho autor, Jiří Bína, hned vytáhl z rukávu další poutavé vyprávění především o pro nás exotickém Japonsku...

Podle čeho si vybíráte destinace? Mají něco společného?

První cesta na Nový Zéland byla inspirována knihou Cycling New Zealand z cyklistické edice průvodců Lonely Planet. Tam jsem si ujasnil, co mne na cestování na kole baví, a podle toho si vybíral další cesty. Mám rád pusté a rozlehlé kraje, které jsou ještě okořeněné extrémním počasím – například je tam zima nebo naopak vedro. To však není dogma a občas udělám výjimku, jako právě letošní cestou do Japonska. Hlavním cílem je dobrodružství, které zažívám jak v nehostinné přírodě, tak v hektickém provozu při průjezdu velkoměstem.

Byl jste převážně v anglicky mluvících destinacích a pak Japonsko. Mohl byste nějak srovnat tyhle asi naprosto odlišné společnosti? Co vám bylo sympatické na té anglo-americko-australské a na té japonské? Co naopak nebylo?

Znalost jazyka je velkou výhodou. Mohu čerpat z místních informačních zdrojů, kterými jsou turistické informační kanceláře a obchodní komory. Díky dostatku informací po cestě se nemusím moc připravovat předem a vše je možné řešit „ad hoc“ až na místě, což je můj oblíbený postup. V anglicky mluvících zemích mají lidé o cestovatele na kole velký zájem a stále stejné dotazy na to, co máte za sebou a co vás ještě čeká, jsou někdy až únavné. Dálkové cestování na kole je tam rozšířené, a tak se potkáváte se stejně zaměřenými lidmi. Na pacifické trase západního pobřeží USA jsem například od cyklistů věděl, že se po trase pohybuje švýcarská rodina s tříletou holčičkou. Za několik dní jsem je dojel a povídám „vy musíte být ti Švýcaři“. A oni na mne „a ty budeš ten Čech“, taková to byla drbárna. Japonsko je hodně jiné a trvalo mi zhruba dva týdny, než jsem se tam zorientoval a vychytal správné cestovatelské návyky. O to více jsem si to potom užíval. Ovšem některé civilizační odlišnosti jsou velmi příjemné – ve městě lze na každém rohu koupit plechovku studeného piva a bez problému konzumovat na veřejnosti. To by v USA, Austrálii nebo Kanadě neprošlo. Japonsko je také velmi bezpečná země, kde se vůbec nekrade, výjimkou jsou pouze drahá sportovní kola.

Jaké to bylo z cyklistického pohledu. Kde se vám jezdilo lépe?

U nás jsou USA vnímány jako země zaslíbená automobilům a méně se ví o tom, co všechno dělají pro cyklisty. Je tam velmi podporována snaha dojíždět na kole do práce. Téměř v centru Seattlu je cyklistický terminál, kde si můžete zaparkovat kolo, dát si sprchu a převléci se do civilního oblečení. Do práce potom můžete dojet veřejnou dopravou, která je v centrální oblasti zdarma. Většina městských autobusů má na přední kapotě rámy na kola, s kolem se dá pohodlně cestovat i ve vlacích předměstské dopravy, i když v některých případech pouze mimo špičku. Na železničních stanicích jsou často instalovány velké boxy na úschovu kol a oblečení, rozšířené záchody s možností převlečení a omytí. Samozřejmostí jsou podrobné cyklistické lokální mapy, které vedou cyklisty po málo frekventovaných ulicích. Řada amerických států vydává i státní cyklistické mapy s vyznačením bezpečných a nebezpečných silnic a s doporučenými trasami. K bezpečnosti cyklistů na silnicích přispívají také málo nákladná opatření – cedule informující automobilisty o výskytu cyklistů, cyklistická tlačítka u vjezdů do tunelů, po jejichž stisknutí se rozbliká značka snižující povolenou rychlost aut na polovinu, a podobně. V některých městech se cyklisté cítí jako v ráji – například v oregonském Portlandu nebo západoaustralském Perthu. Tam vedou dokonce souběžné cyklostezky – jedna pro rodinnou pomalou jízdu a druhá pro rychlou sportovní jízdu.

 

Vaše poslední cesta směřovala do Japonska. Tato země je ve své kultuře poměrně odlišná od té naší. V kterých momentech jste to nejvíce pocítil?

Při prvním nákupu jídla v supermarketu. Vše je důkladně zabaleno a popsáno znakovým písmem, ale je záhadou, co se skrývá uvnitř – je to sýr, tofu, tvaroh nebo něco jiného? Stejně tak si nepřečtete návod k přípravě, o nutričních hodnotách nemluvě. To vás nutí kupovat drahé importované potraviny, které znáte například z USA. V začátcích to bylo někdy až směšné – koupil jsem si něco, co vypadalo jako tvarohový koláč, po rozbalení se z toho vyklubal hot-dog.

 

Předpokládám, že největší problém byl jazykový. Znal jste, než jste odjížděl, nějaká slova, naučil jste se něco napsat? Měl jste něco připraveno z Čech? Bylo možné se domluvit anglicky?

Jazykový problém je brutální. Po příjezdu do Japonska jsem s určitostí poznal pouze holiče podle červenomodrobílé spirály a toho jako na potvoru už nepotřebuji. Jako většina Čechů jsem znal jenom pár japonských slovíček – kamikadze, sakura, sayonara, banzai, ikebana, bonsaj, harakiri, samuraj, sumo, suši, saké nebo gejša. Pro cestování se moc nehodila, navíc pravý význam je mnohdy jiný. Například kamikadze znamená „šťastný vítr“, to rozhodně cyklista potřebuje. Samozřejmě jsem s tím nevystačil, což jsem poznal okamžitě po příjezdu. Myslel jsem, že se ve městech s angličtinou chytnu, ale na ostrově Kjúšú, kde má cesta začínala, jsem moc neuspěl. Dokonce ani v informačním středisku obrovského nákupního komplexu nemluvili anglicky. Později jsem se naučil vyhledávat turistická informační střediska na nádražích velkých měst, tam jsem se vždycky anglicky domluvil. Bylo jasné, že musím základní fráze zvládnout, jinak se nechytám. Do mapníku jsem si dal základní konverzační fráze a začal je při jízdě memorovat. Začátky však byly hrozné, jazyk je úplně odlišný a hlava to vůbec nebrala. Asi je to i naopak, což vysvětluje, proč tak málo Japonců mluví anglicky. Pro zapamatování základních slov jsem si složil tuto mnemotechnickou rýmovačku: Pozdrav pěkně konnichiwa, když jdeš koupit konev piva. Arigato gozaimasu poděkuješ bez trapasu. Ať je mladá nebo stará, rozluč se s ní sayonara. Je-li tebou někdo zprasen, omluv se mu sumimasen. Výhodou je japonská výslovnost, která je čistá a výrazná, žádné polykání koncovek nebo vázání slov dohromady. Takže mi kupodivu všichni rozuměli. Jednou z prvních frází, kterou jsem se naučil, bylo „kore-wa ikura desuka“, kolik to stojí – na u nás běžně srozumitelné zamnutí prsty nereagovali. Mimochodem, první slovo z této fráze jsem zařadil do svého trvalého slovníku. Když se vysloví s českým přízvukem, člověk si uleví a přitom ho blaží, že není vulgární. Takže když jsem vletěl do díry ve vozovce, začal slejvák, kamion mi olízl pravý loket – následovalo jadrné „kore-wa“. Postupem času jsem se naučil i některé potřebné výrazy ve znakovém písmu kanji. Naučil jsem se rozeznat restaurace podle textilních závěsů nad vchodem, poznal jsem budovy lázní a podobně.

Ing. Jiří Bína

věk: 62

vzdělání: Vysoká škola dopravní, obor letecká doprava

zaměstnání: informační technologie, software

stav: ženatý

navštívené země: Nový Zéland, Austrálie, USA, Kanada, Aljaška, Japonsko

další zájmy: sjezdové lyžování, četba

webové stránky: www.kolemkolem.cz

Celý článek najdete v Cykloturistice č. 9 na str. 24-28

 

připravila Slávka Chrpová foto Jiří Bína