Překážková dráha bez překážek

28.2.2017

Piotr Rozniak
rok narození: 1979
bydliště: Vratislav
cesty: Rakousko, Polsko, Česká republika

Když poprvé uvidíte fotku Piotra a Agathy, okamžitě vás napadne, že ta holka je postižená, a řeknete si, že ten chlap je fakt obětavý borec. Agatha trpí spinální muskulární atrofií, takže nemá dostatek síly, aby sama jela na kole. S Piotrem ale rádi ukazují lidem, že fyzické postižení není až tak velkou překážkou, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Důkazem toho může být i cesta, kterou podnikli v létě minulého roku. Spolu se svými kamarády urazili 1140 kilometrů.
O dvou mladých Polácích na tříkolce jsem se dozvěděl od svého kamaráda, který je potkal někde u Brna na jejich cestě z Vratislavi do Vídně a zpět. Když jsem se jej ptal na podrobnosti, moc jsem se toho nedozvěděl. On se jich skoro na nic nezeptal, což mě překvapilo. Vždyť já bych měl tolik otázek! Nezbylo, než se zeptat přímo Piotra a Agathy. Komunikace s nimi byla velmi příjemná, ostatně stejně jako s ostatními podobně – chtělo by se mi až napsat – obdařenými lidmi. Vždyť síla k životu, kterou tito lidé mají, touha překonávat překážky a schopnost plnit si své sny jsou naprosto obdivuhodné, a mnozí z nás by jim jistě mohli závidět. Navíc z Piotra a Agathy vyzařuje opravdová láska. Možná to zní příliš sentimentálně, ale je to pravda.

Pravděpodobně by se slušelo začít jinou otázkou, ale každého to hned napadne. Proč Agatha nemůže sama šlapat? Třeba na handbiku.
Je to kvůli spinální muskulární atrofii. Agatha proto nemá dostatek síly, aby mohla sama jet na kole. Naštěstí já mám síly dost za oba. To nám také umožnilo vydat se na cestu z Vratislavi do Vídně a zpět. O společné cyklistice jsme snili už dlouho. Zhruba tak tři roky. Bylo však třeba vyřešit mnohé problémy, které nám stály v cestě. Popoháněla nás touha dělat věci společně. Cyklistika je jen prvním krokem v našich plánech…

Na své cestě jste použili poměrně zajímavý stroj, a to tříkolku spřaženou s vozíkem pro Agathu. Byla to jediná kombinace, která vás napadla? Jak probíhal vývoj vozíku?
V podstatě to byla jediná kombinace, která byla v tu chvíli možná. Tříkolka už existovala jako prototyp a vozík bylo třeba speciálně vyvinout pro dospělého člověka, protože přívěsy za kolo se dělají buď jen nákladní nebo pro děti. Nechali jsme se inspirovat sportovními sedačkami do aut, protože jsme věděli, že Agatha bude potřebovat maximálně pohodlný „dopravní prostředek". Taky bylo třeba vyrobit jej odpružený, aby nedocházelo ke zbytečným přenosům otřesů od silnice do Agathiných zad. Museli jsme vymyslet jakousi pláštěnku, kterou by se Agatha zakryla, když pršelo. Všechno muselo být připraveno tak, aby byla Agatha jako v bavlnce. Pro člověka, který se celý den hýbe, je jen velmi těžké si představit, jaké to je, ležet dlouhé hodiny téměř pořád jen v jedné poloze.

V jednom z našich předcházejících rozhovorů jsme zpovídali Skotku Karen Darke, která jezdí na tříkolkovém tandemu, jehož pilotní místo je upraveno jako handbike. Nebyla by toto lepší alternativa?
Momentálně už máme plány na to, že Agathě vyrobíme nové kolo s konstrukcí, která bude vycházet z jejího současného vozíku. Bude mít však elektromotor a Agatha bude moct přišlapávat. To jí dá daleko větší svobodu pohybu a lepší pocit z jízdy.

Proč jste si zvolili zrovna trasu Vratislav – Vídeň – Vratislav?
Chtěli jsme jet do Vídně, protože je to historické město se spoustou krásných budov. Chtěli jsme ji vidět společně. Také jsme sledovali cyklistickou trasu Eurovelo, která tam vede. A právě nejlepší cesty a cyklostezky byly ve Vídni. Žádné obrubníky, žádné kočičí hlavy. Prostě paráda. V České republice to bylo o něco horší a bohužel naprosto nejhorší částí cesty bylo naše Polsko. Zvláště řidiči traktorů byli úplně bezohlední.

Za jeden den jste byli schopni ujet i téměř sto kilometrů. Až by člověk řekl, že musíš být profesionální sportovec.
Nedělám žádný sport na závodní úrovni, natož profesionálně. Dokonce nejsem ani v žádném sportovním klubu. Jenom jednoduše musím být stále v pohybu, strašně nerad sedím na jednom místě. A také rád dělám radost Agathě, což teď znamená, že jezdím na tříkolce s vozíkem. Agatha je mým vnitřním motorem.

Jak často jste zastavovali? Předpokládám, že Agatha nemůže pořád ležet ve vozíku.
Domluvili jsme se, že dva dny pojedeme a jeden den budeme mít pauzu. Průměrná denní ujetá vzdálenost byla zhruba 80 kilometrů. Snažili jsme se naplánovat si trasu vždy tak, aby nám to vycházelo zhruba do tohoto průměru, ale nebylo to jednoduché. Někdy jsme ujeli „jen" 60 kilometrů a jindy více než devadesát pět. Normálně jsme dělali patnáctiminutové přestávky každou hodinu a půl. A samozřejmě hodinovou pauzu na oběd.
Příště bychom však chtěli naplánovat trasu s menšími denními vzdálenostmi, abychom měli více času na pamětihodnosti a prohlídky různých zajímavostí. Navíc, když jsme jeli 90 kilometrů za den, Agatha byla hodně unavená a rozlámaná.

Jak jste se připravovali na celou cestu?
Když jsme dostali tříkolku a vozík, začali jsme jezdit a trénovat. Během dvou měsíců jsme najezdili skoro 1700 kilometrů. Na začátku to bylo pro mě hodně obtížné, protože jsem nebyl na takovou zátěž vůbec zvyklý. A v těch nejtěžších chvílích si navíc Agatha vzadu užívala a rozhlížela se po krajině… Naštěstí všechno běželo jako švýcarské hodinky a brzy jsem se dostal do potřebné kondice.

Celou cestu s vámi absolvovalo i několik kamarádů na kolech a k dispozici jste měli také podpůrné auto, které vám vezlo všechny věci. Spali jste ale především ve stanu. Nebylo to pro Agathu příliš náročné?
Ano, měli jsme s sebou auto, protože vézt všechny věci plus ještě Agathu a vozík by asi ani nešlo. Tak silné nohy nemám. Už i tak měla tříkolka + vozík + Agatha kolem 80 kilogramů.
Spaní ve stanu nedělalo Agathě žádné problémy. Důležitá pro ni byla dobrá karimatka, teplý čaj a dostatečné ticho, aby mohla spát.

Pro většinu cestovatelů jsou lidé, které potkali, tím největším zážitkem. Jak to bylo u vás?
Poznali jsme spoustu přátelských lidí. Hodně jsme byli překvapeni, když nám poprvé někdo u sebe nabídl místo na spaní. Hledali jsme místo, kam bychom mohli postavit stany a auto, a narazili na krásnou tichou zahradu. Její majitel nám bezevšeho nabídl, že tam můžeme zůstat. Po této noci jsme byli opravdu odpočinutí. A samozřejmě, že nás každý den zdravilo mnoho lidí.
Největším zážitkem však je, že jsme to dokázali a ujeli celou vzdálenost. To je opravdu to nejcennější.

Můžete porovnat řidiče v Čechách, Polsku, Slovensku a v Rakousku?
Musíme říci, že nejhorší řidiči jsou v Polsku. Jejich způsob řízení je naprosto nebezpečný. Často nás předjížděli tak blízko, že nám z toho bylo špatně. Zato Rakousko je naprostou cyklistickou pohádkou, řidiči jsou opatrní a příjemní. Téměř stejné je to na Slovensku a v Česku. A skoro každý řidič na nás mával nebo troubil, aby nás pozdravil.

Děkuji za rozhovor a přeji spoustu splněných snů.

Agatha Jabłońska je v Polsku známá především jako modelka, která i přes své postižení vystupuje na módních přehlídkách a fotí pro lifestylové časopisy. V civilu však pracuje jako personalistka ve významné polské firmě. Stejně jako Karen Darke i Agatha využívá své popularity k tomu, aby dodala sílu jiným postiženým lidem, a snaží se o odbourání bariér mezi postiženými a nepostiženými lidmi. Narodila se v roce 1981 a společně s Piotrem Rozniakem (1979) žije ve Vratislavi. Jejím největším koníčkem je plavání.

 

Dopravním prostředkem Agathy a Piotra je prototyp celokarbonové ležaté tříkolky polské firmy Velokraft, která se specializuje na výrobu superlehkých silničních lehokol, z nichž nejedno už absolvovalo náročné podniky, jako například RAAM. Tříkolka je zajímavá nejen svým vzadu odpruženým rámem, který je vyroben z karbonu, a to i včetně kol, klik, blatníků a zadního úložného prostoru, ale také svým pohonem. Ten je ve své podstatě hodně průlomový, protože jej obstarává klínový řemen, který je v zadním kole napojen na devítirychlostní převodovku v náboji SRAM i-Motion. Takovýto řemenový převod je považován za jednu z možných budoucích vývojových cest cyklistiky, protože je u něj menší tření, není nutnost jej mazat, nešpiní se (což jde vidět i z fotek, že celou cestu zůstal pěkně bílý) a jen velmi málo se opotřebovává.
Stejně tak vozík pro Agathu je téměř uměleckým dílkem firmy Velokraft. Samozřejmostí je karbonová konstrukce a zadní odpružení. Největším překvapením pak pravděpodobně bude jeho hmotnost, která činí pouhých osm kilogramů. Ve spojení se šestnácti kilogramy tříkolky se tak dostáváme na velmi přijatelných 24 kilogramů celé soupravy.

připravil Honza Galla
foto Agatha Jabłońska a Piotr Rozniak a jejich archiv

Menu