Úvod » Články k časopisu » Od hamru k radaru

Od hamru k radaru

Málokdo si uvědomuje, v jak úžasné zemi si žijeme, zatímco dobrodruzi po celém světě jen horko těžko hledají nějaké to neobjevené místečko, u nás se to stále ještě hemží místy, kde donedávna byli v mapách jen lvi, či lépe řečeno ti, jež je nosí na odznáčku na čepici. Svého letitého panství se vzdávají jen pomalu a neochotně, a tak se stále můžeme těšit na objevitelské cesty tajemnými územími přímo v srdci jinak civilizované Evropy.

První se nám otevřely nekonečné hraniční hvozdy podél někdejší Železné opony, vzápětí následovaly vojenské újezdy, obývané dlouhá léta bratry osvoboditeli. Přes hranice se už dnes touláme, jak nás napadne, zakázané a nepřístupné ale stále zůstávají rozsáhlé plochy výcvikových prostorů ve vnitrozemí, i když i tady se už začíná blýskat na lepší časy. Přestože armáda, jež naposled ubránila českou kotlinu před cizími nájezdníky za bratra Žižky, potřebuje určitě hodně trénovat, podlehla tlaku veřejnosti, a rozhodla se poodhrnout trochu oponu a dovolit nakouknout běžným smrtelníkům alespoň na okraje svých území.

Kde se kovaly dělové koule na Švéda
Z jedné strany střeží centrální Brdy radar protivzdušné obrany na Pískách, na opačném konci hor se zdá být už hotovou záležitostí sídlo jeho amerického bratříčka. Nekonečné plochy armádou zabraných lesů jsme si objeli na kolech po stezkách, jež byly jako malý úplatek rozhořčenému národu slavnostně otevřeny letos v červnu, zatímco jen o kousek dál se natahovaly kilometry modernizovaného ostnatého drátu proti vzpurným snahám o založení samostatné republiky v brdských hvozdech. Nově vyznačené cyklotrasy jsou přístupné jen o víkendech a svátcích, k naší výpravě jsme si navíc vybrali den, kdy lze jednou za rok navštívit i jiná zajímavá místa při prezentační veselici, pojmenované krátce a stručně „Bahna" podle charakteru terénu, v němž se předvádí výcvik a vojenská technika.
Dálková, ba přímo mezinárodní cyklotrasa číslo 3 směřuje od Plzně do Prahy podhůřím Brd, po ní jsme přijeli z rokycanského nádraží podél Klabavy do Dobřívu, kde se tenhle přítok Berounky nenápadně mění v Padrťský potok. Historie vesnice sahá daleko do středověku, kamenný most s barokními sochami pamatuje třicetiletou válku a zdejší hutě zásobovaly císařskou armádu dělovými koulemi a jiným výchovným artiklem na Švéda, což ovšem vesnici moc neprospělo, protože se válečné štěstí obrátilo a severští nájezdníci dorazili až sem. Nezbytným doplňkem železářských hutí byly v těch dobách hamry, v jejichž zkujňovacích výhních se surové železo zbavovalo uhlíku. Jeden z nich se jako pečlivě udržovaná technická památka zachoval do našich časů ve skvělé formě, a i když má dnes o jedno mlýnské kolečko míň, jeho muzejní expozice určitě stojí za návštěvu, ať už na začátku či na konci výletu, náš okruh tady má svůj start i cíl.

První nahlédnutí do vojenských lesů
Brdy jsou nejrozsáhlejším souvislým pásem lesa v nitru Čech, táhnoucím se od Prahy až skoro k Plzni, naše armáda si je postupně zabrala téměř celé pro sebe a jen pomalu a neochotně tu ustupuje z dobytých pozic. Zatímco Hřebeny už vrátila turistům téměř celé, v centrální části dovoluje nahlížet jen na okraj. Na druhou stranu se nám ale díky existenci vojenských újezdů dochovala krajina ve své panenské, civilizací nedotčené podobě, nezhyzděná různými chatovými osadami, divokými skládkami, hypermarkety a jinými rekreačními výdobytky moderního člověka.
První ze systému okružních cyklotras nás přivedla lesními silničkami z Dobřívu do Skořice, půvabné vesničky s barokně přestavěným kostelem sv. Václava na malebném hřbitůvku, odkud je výhled daleko do kraje a na celé třemšínské Brdy. Dál jsme popojeli silnicí, protínající sice opět vojenský újezd, ale nikterak nezakazující průjezd. Proč tu ovšem chybí značení cyklotrasy, která opět dál pokračuje z Trokavce, je mi záhadou. Ač celý systém umožňuje objet hory kolem dokola, jednotlivé části skládačky do sebe leckde nezapadají. Naštěstí je zde dostatek informačních panelů, doplněných mapou, na kterých není problém naplánovat improvizované přejezdy mezi dílčími trasami.

 

Po letech znovu přístupné Padrťské rybníky
Za první republiky byly výcvikové prostory na Brdech s výjimkou cílových ploch střelnic volně přístupné a proznačené hustou sítí turistických tras. To se samozřejmě změnilo po roce 1948, kdy se zabrané území ještě rozšířilo a hermeticky uzavřelo, definitivně tehdy byla vysídlena a zlikvidována Padrť a další vesnice. Po srpnu 1968 tu přečkala okupační vojska první zimu zakopaná v zemljankách, chvíli hrozilo i zřízení skladu jaderných hlavic, ale nakonec se Rusové uhnízdili jinde a Brdy se staly hlavně loveckým revírem pro naše generály a jejich kamarády, se strategickou základnou v romantickém zámečku Tři trubky.
O bohatýrských mejdanech pilných učedníků maršála Malinovského by mohla vyprávět i Dzúrova chata u Padrťských rybníků, založených původně v 18. století jako zdroj vody pro plavení dřeva do níže položených hutí ve zdejším, na různé rudy tak bohatém kraji; po dlouholetém vojenském záboru se k nim teď zase může podívat i prostý smrtelník hned po dvou vyznačených trasách. Po jedné jsme přijeli na hráz mezi Horním a Dolním padrťským rybníkem my, druhá sem vede z jihu od Teslin kolem zbytků benediktinského kláštera z 11. století, vypáleného a zbořeného husity, v téhle činnosti má tedy české vojsko v tomhle kraji už mnohasetletou tradici.

K těžním věžím a zase zpátky do lesů
V Nepomuku se cyklotrasa dělí do dvou větví, pohodová se uctivě vyhýbá kopcům, aby se posléze zase spojila s tou, jíž jsme šplhali přes hory my, kolem lomu se zvláštně červeně vybarveným kamenem, jímž tady zpevňují povrch cest nových stezek pro kola, i těch původních pro tanky a děla. V Dolním Lázu je třeba jet opatrně a nepřehlédnout odbočku zpátky do divočiny, jinak se octnete v sousedním Bohutíně, starém hornickém městečku, kde nejhlubší důl dosáhl až kilometr pod zem a jež je i držitelem rekordu v počtu názvů: zaražen byl jako Arcivévoda Štěpán a přes Štefánika a Bohutín I. za Hitlera to dotáhl až na 25. únor, takže dnes se už opět třese na nové jméno.
Proti proudu Pilského potoka jsme vyrazili znovu do kopců, k sypané hrázi přehrady na pitnou vodu, hned za ní jsme natrefili další pohostinně otevřenou závoru u hroutící se strážní budky. Byli jsme opět uvnitř vojenského újezdu a dlouhou, rovnou lesní silničkou se řítili až do Obecnice. Původní silnici, jež odtud vedla do Hořovic, samozřejmě armáda zabrala, ale při Bahnech tu byl docela čilý provoz, přes jeden kopec jste tu našup u zříceniny Valdeka. Oficiální trasa je podstatně delší, nabízí ale více zajímavostí a pestřejší výhledy do kraje než rychlá zkratka, i když ani ta nepostrádá historické souvislosti s naším putováním. Právě tudy se vydal kdysi na výlet přes hory v kočáře Antonín Dvořák při svém pobytu ve Vysoké u Příbramě, jeho cílem byl klášter ve Svaté Dobrotivé, kde si s chutí zahrál na varhany, a kam časem na našem okruhu dorazíme i my.

Údolím Litavky pod Hluboší
Říčka Litavka odděluje od hlavního brdského pásma středočeské Hřebeny poté, co v úseku mezi Lázem a Příbramí byla hlavně v minulosti zdrojem vody i síly pro nesčetné doly, mlýny a hamry. Cyklotrasa tu v hluboko zaříznutém údolí nesleduje hlavní silnici, ale za cenu trochy nepohodlí na polních cestách se snaží držet vody a kličkuje přes Dominikální Paseky. I ty jsou památkou na železářskou minulost kraje, noví hamerníci, přicházející sem po třicetileté válce z Krušnohoří, se usazovali na panské půdě, kterou tady byly paseky na břehu Litavky.
Impozantní pohled je odtud na hlubošský kostel Nejsvětější trojice na kopci vysoko nad vámi, za ním následují suťové svahy Plešivce a kroutícím se radarem ozdobený vrchol Písků. To už jsme byli zase zpátky na silnici, naštěstí jen na chvíli do nedalekých Jinců, kde jsme využili dobrodiní civilizace, naplnili kručící žaludky a svlažili vyprahlá hrdla před dalším návratem do divočiny kolem hájovny Krejčovky.

Starý hrad pánů s kančí hlavou v erbu
Větší část trasy jsme už měli za sebou, poslední stoupání nás vedlo úzkou silničkou k Ohrazenici, kde se u závory přidala žlutá turistická značka k Valdeku. Není tu zdaleka vyhrazena jen pěším, celou cestu napříč vojenským újezdem až ke zřícenině vede po silnici, na kole se pohodlně dojede až k bývalému příkopu před hradní bránou. Valdek byl založen ve zdejších temných hvozdech panem Oldřichem Zajícem z mocného jihočeského rodu Buziců, časem to dotáhl až na hrad královský, leč rozmařilý Václav IV. ho brzo zase prohýřil a dal do zástavy. Jako na mnoha jiných starých hradech, i tady se vypráví pověst o dodnes nenalezeném pokladu, raritou ale je netradiční vybarvení zdejšího strašidla, po nocích tu lká a na vysvobození čeká Černá paní.
Od třicetileté války hrad chátral, aby se za našich časů stal kultovním místem všeho lidu vandrovního, který sem vesele pronikal navzdory všem zákazům vojenských pánů. Teprve dnes jsme se konečně dočkali časů, kdy je volně přístupný stezkami vyšlapanými v houští a vysokých kopřivách. Na mohutnou válcovou věž se vylézt nedá, ale výhled na hory a nekonečné brdské lesy si můžete dopřát z oken hradního paláce, dobrý je i vnější okruh kolem hradu, který vás přivede na suťový svah plný balvanů, před nímž by bledlo závistí i leckteré šumavské kamenné moře.

Konec putování v Mošnově Staré hospodě
Nechtíce sjíždět až do značně zprůmyslovělého Komárova, který podědil železářství z celého brdského podhůří, prokličkovali jsme zadními cestičkami přes Kvaň až k poutnímu kostelu ve Svaté Dobrotivé. I zdejší klášter založil první pán na Valdeku, jako poděkování za šťastný návrat z tažení proti Uhrům, inspirací mu bylo zázračné zjevení Matky Boží poté, co jej z Valdeka na příslušné místo v noci unesli Ježíšovi učedníci Petr a Pavel. Krásná pohádka vydržela až do dneška, i když v padesátých letech skončili mniši v pracovních táborech a klášter se stal depozitářem Muzea tělesné výchovy a sportu. V našich časech začíná po navrácení augustiniánům pomalu zářit v původní kráse.
V Nové Vsi kousek za klášterem začíná poslední z nových cyklotras, ještě jednou jsme po ní pronikli do vojenských lesů a u Strašic se zase vrátili k Padrťskému potoku. Odbočka turistické značky nám dala nahlédnout na zbytky valů a hluboké příkopy tvrze Vimberka, pod kterou na potoce vesele klapával mlýn s nádherným jménem Melmatěj, i na kolech jsme si tu připadali jak v Troškových filmových pohádkách. V romantickém duchu bylo i závěrečné posezení, když jsme se na konci okruhu octli znovu v Dobřívu. Roubená Stará hospoda je sice už jen torzem původního stavení, ale uvnitř si můžete prohlédnout modely všech zdejších skvostů lidové architektury, včetně loveckého zámečku Tři trubky, ukrytého nahoře v kopcích. Pro citlivé dámy je tu připraven i příběh skutečné „love story". Do dcery zdejšího šenkýře se zamiloval slavný herec a oblíbený komik první generace Národního divadla Jindřich Mošna. Na rozdíl od jevištních tragédií jeho příběh dopadl dobře, učarovala mu i okolní příroda a po dlouhých výšlapech pak sedával v tchánově šenku u piva v kruhu sousedů a rád si i zazpíval, nejlépe „Znám já jeden krásný zámek", to prý při jeho zpěvu rázem utichla celá hospoda, ve které se i nám moc hezky sedělo po celodenním trmácení po Brdech.

Praktické informace

Návštěvní režim vojenského újezdu
Vstup povolen o sobotách, nedělích a svátcích, po značených cestách a trasách, od 7 do 19 hodin, tedy už žádné nocování na Valdeku a dovádění s Černou paní!

Délka okruhu 80 km

Doporučené mapy
SHOCart č. 133, Brdy, Příbramsko, 1 : 60 000
SHOCart 133, Brdy Příbramsko, 1 : 75 000
Kartografie 121, Brdy, Rokycansko, 1 : 70 000
KČT 34, Brdy a Rokycansko, 1 : 50 000

 

Doprava
Vlakem do Rokycan, na trati Praha – Plzeň tam staví i rychlíky, soupravy většinou mají kromě pojízdné úschovny i vozy s plošinou pro zjednodušenou přepravu. Od nádraží doprava, na kruhovém objezdu narazíte na CT3, která vás podle Klabavy spolehlivě dovede do Dobřívu.
Autem opustíte D5 na exitu Rokycany a ještě před Hrádkem odbočíte na Dobřív. Kdo přejede, má další šanci v Mirošově po silnici 117, po ní pojedou z Hořovic i šetrní motoristé bez dálniční známky.

 

text a foto Vladimír Pustina