Úvod » Články k časopisu » Kde se vaří kouzelný nápoj lásky

Kde se vaří kouzelný nápoj lásky

 

Už při letmém pohledu do mapy je jasné, že kraj na jih od Jičína leží ve stínu turisty milovaného a hojně navštěvovaného Českého ráje, prošpikovaného barevnými čarami turistických cest a cyklotras tak hustě, že málem nepřečtete, na co se vlastně chcete podívat. Jižněji položené Dětenicko má cyklotrasu sice jen jednu jedinou, ale není to vůbec na závadu.

Po vedlejších silničkách se tu můžete toulat celý den podle obyčejných ukazatelů a určitě se neztratíte. Aut moc nepotkáte, a když už, jedou většinou pomalu a opatrně, ne snad že by byli řidiči tak ohleduplní, spíš je to značně hrubým a mnoha krátery zbrázděným povrchem silnic, takže i kolo bych doporučil minimálně trekkingové a dobře odpružené.

Lesy a rybníky
Romantika skalních měst a rozeklaných pískovcových věží Českého ráje končí někde u Sobotky, ticho a klid temných hvozdů i zadumaných rybníků pokračuje až daleko na jih, do nížin Polabské roviny. Nejznámější jsou tu asi Jabkenice, kam se i s rodinou v roce 1876 uchýlil Bedřich Smetana. Geniální skladatel, tehdy už hluchý, nebyl schopen z chudičké penze udržet pražský byt, a tak přijal pozvání dcery Žofie, jejíž manžel byl v Jabkenicích nadlesním. V malých českých poměrech zneuznaný Smetana tu nalezl klid, miloval dlouhé procházky oborou a mezi rybníky, tady stvořil nejzralejší část svého skladatelského odkazu. Dalším zdejším velikánem, na jehož pomník při toulkách jabkenickými lesy narazíte, byl hrabě Karel Thurn-Taxis, který všechny své zámky v kraji přestavěl na cukrovary, jež se v našich osvícených časech zase vehementně ruší a bourají. Pro toulky na kole najdete u Jabkenic spoustu dobře sjízdných lesních cest, od Mcel a Loučeně až po Ledce, rybníků je tu ale daleko víc, mnohé v přírodních rezervacích, některé coby ornitologicky významné lokality, což je případ Kojetína a Komárova, jiné zas oplývají vzácnými vodními rostlinami, třeba Pilský či poeticky pojmenované Zrcadlo.

Hrady a zámky
Staré Hrady najdete kousek na sever od Libáně, kde se ovšem milovníci romantických zřícenin dočkají těžkého zklamání. Původně gotický hrad ze 14. století prodělal klasický vývoj, nejdřív byl přestavěn na renesanční zámek, poté dobře sloužil jako pivovar, dnes oblékl zase zámecký kabátek se zbytky sgrafit a je z něj Muzeum Libáňska, navíc tu má svůj archiv Památník národního písemnictví. Dětenickou gotickou tvrz potkal podobný osud, dnes je z ní barokní zámek, od počátku nového tisíciletí svěřený do soukromé péče. Zvenčí hezky opravený, s rozsáhlým anglickým parkem, plným soch a vzácných dřevin, prohlídka interiérů ale příliš nenadchne, takže doporučuji spíš návštěvu Muzea pivovarnictví, které je součástí areálu. Třetí do počtu je barokní zámek v Jičíněvsi, zrcadlící se ve vodách rákosím vroubeného rybníka, ten vám asi při toulkách zdejším krajem padne už zdálky nejvíc do oka.

Krčmy a pivovary
Poutavá je historie vaření piva v Dětenicích, datovaná od roku 1307, kdy s ním začal Beneš z Dětenic poté, co při útrpném výslechu lapeného loupeživého rytíře Artuše získal recept na kouzelné pivo lásky. Vyvrhel vařil zázračný mok, aby měl se svými kumpány dost sil na mladé panny, získávané jako vedlejší produkt při loupežných přepadech vesnic v okolí Mladé Boleslavi. Celý příběh i s pikantními detaily si při svíčkách můžete přečíst na jídelním lístku proslulé Středověké krčmy, která je součástí dětenického Muzea pivovarnictví. Jako atrakce stojí určitě za návštěvu, připravte se ale na trochu vyšší cenovou hladinu, vyváženou ovšem personálem v dobových krojích, tanečnicemi na stolech, propíchnutými šermíři pod stolem a různými jinými stylovými radovánkami. Také se vám ovšem může stát, že se stanete obětí upalování kacířů, jež se zde občas pořádá. Pivo zde mají domácí, světlé i tmavé, vařené na otevřeném ohni, přes slámu cezené a v dubovým sudech kvašené, s pozitivním účinkem na mužnou sílu, jak již předesláno.

Valy keltského hradiště
Nejdobrodružnější částí průzkumu Dětenicka se nakonec stalo hledání Češovských valů, kam měla dle mapy vést z vesnice postupně modrá a žlutá značka, kterou už ale dávno odstranil zub času – jinak pilní značkaři KČT na tenhle ztracený kout vlasti nějak zapomněli. Nezbylo než ptát se domorodců, na rozcestí u posledního češovského domu jsem tak málem způsobil pracovní úraz muže, zabývajícího se řezáním větví v koruně stromu. Při mém slušném pozdravení a dotazu na cestu mu leknutí málem přivodilo pád ze žebříku, posléze se uklidnil a poradil správný směr, já jemu pak na oplátku poskytl první pomoc, když doříznutá větev sebou na zem vzala dráty elektrického vedení, žebřík i nešťastného operatéra. Poté už mi kromě trochy bláta nic nebránilo dojet polní cestou na valy dávného keltského města z úsvitu našich dějin. Při severní bráně hradiště je tu navíc pomník myslivce Tomáše Svobody, hrdiny Jiráskova Temna, jehož hájovna stávala opodál, češovští si na historii prostě potrpí. Jen mě při návratu trochu zarazil na návsi obří pomník Koziny i s čakanem a vlčákem, celou cestu domů mi pak vrtalo v hlavě, kde se proslulý chodský rebel vzal na opačném konci republiky.

 

text a foto Vladimír Pustina