Na cestách ve třech

28.2.2017

 

Proč by měl cykloturista nechávat psa doma?
Ernesta jsme si přivezli z útulku na Mikuláše 2005, tedy po cestě kolem světa, aby nám pomohl překonat postcestovatelskou depku, která na nás tou dobou doléhala poněkud silněji. Z malého vyděšeného chudáčka vyrostl během pár měsíců nádherný sebevědomý čtyřicetikilový pejsek velikosti poníka s vypracovanou sportovní postavou a lesklou srstí.
Hlavním cílem cesty Evropou bude ukázat Ernestovi moře a konečně ho naučit plavat (českých rybníků a řek se bojí, třeba to vyjde v cizině). Jako dílčí cíl cesty si stanovujeme prohlídku Normandie a Bretaně. Před startem si vůbec nedokážeme představit, jak rychle se dokážeme posouvat kupředu, a tak máme skutečně jen rámcovou představu trasy a detaily – jako kudy se přesně pojede, kam až se přesně dojede, kde se udělá jaká zajížďka, kde se zdržíme na prohlídku nějaké zajímavosti – budeme řešit až za jízdy.
Čivavu či jiné podobně miniaturní psíky strčí cykloturista do kapsy dresu, větší psíky do košíku na řídítkách či na zadním nosiči. Čtyřicetikilovému mackovi pořídí cykloturista speciální psí vozík. No a větší, těžší, medvědovitější plemena se asi nejspíš budou pohybovat stále po svých, navíc dostanou tahací postroj a šťastného cykloturistu hravě potáhnou. Žádný pes tedy nemůže být překážkou v cestování na kole. Problémy vždycky vznikají tam, kde si je lidé vytvoří.
Ernest patří do té „vozíkové" kategorie. Sehnat speciální psí vozík Croozer Dog se nám podařilo snadno. Trošku větší problém nastává, když chceme Ernesta přesvědčit, aby si do vozíku zalezl a chvíli v něm vydržel. Za flák šunky, kuřete a sýra ovšem udělá cokoliv. Piškoty a psí ňamíčky (jindy tuze zbožňované) Ernest neshledává jako dostatečnou odměnu za potupu nechat se zavřít do zdánlivě těsného prostoru vozíku. Po půldenním tréninku už však Erník nastupuje do vozíku jako starý mazák a po několika dnech dokonce i jen za jeden jediný piškot. První testovací jízdu „kolem baráku" po Ruzyni sice Ernest probrečel a provyl, ale odpoledne do vozíku zase dobrovolně zalézá. Víme, že máme vyhráno a že se můžeme pustit do finálních příprav.
Za letním dobrodružstvím se vydáme ve třech, na trekkingových kolech a oba s vozíky. Celá cesta se tak pro nás stává velmi netradiční záležitostí, vždyť vždycky jezdíme sami dva, na horských kolech a jen s brašnami. Naše expediční horská kola Author Traction necháváme doma odpočívat a sedláme trekkingové modely Author Zenith. Trekkingy volíme proto, že terén cyklostezek je na západ od našich hranic naprosto dokonalý, nepředpokládáme nějaké bikerské drsňárny. Vozíky máme dva a každý je jiný. Ten hlavní – Croozer Dog – táhne Michal. Ernestův domeček na kolečkách je dvoukolový, prázdný váží 15 kilogramů a nosnost 45 kilogramů akorát platí pro našeho Ernesta. Já táhnu nákladní vozík, protože bych všechny věci na nosiči neuvezla, a Michal nemůže mít na zadním nosiči žádný těžký náklad, vždyť samotný Ernest s vozíkem má dohromady 55 kilo. Na svém zadním nosiči nemám ve dvou brašnách nikterak velkou zátěž, většina věcí se vejde do nákladního odpruženého jednokoláku s názvem Bob Ibex.
Cíl cesty byl tak trochu jasný – Normandie a Bretaň figurovaly v našich plánech již hodně dlouho. A obě lokality i cesta k nim z ČR splňovaly další podmínku – budeme projíždět jen země, kam Ernest může bez karantény, tj. kontinentální země západní Evropy, přesněji země EU, Švýcarsko a Lichtenštejnsko (za moře s psíkem bez karantény nelze). Cestu plánujeme tak, abychom jeli co možná nejvíce po cyklostezkách, neboť tam si bude moci Ernest odběhat své každodenní kilometry, na které je zvyklý.

V akci na cyklostezkách
Zpočátku Ernesta z vozíku pouštíme hlavně v místech, kde není asfalt, aby příliš netrpěly jeho tlapky a klouby. Když jsme ho ale několikrát vypustili i na asfaltové stezce, rychle pochopil, že tvrdý asfalt není to nejlepší, a sám od sebe se začal asfaltu vyhýbat a běhal vedle cyklostezky v trávě nebo písku.
Každé ráno jsme vyjížděli poměrně brzy a v době, kdy se na stezce vyrojilo nejvíce lidí, měl už Ernest dávno svoji hlavní ranní dávku kilometrů odběhnutou a vezl se ve vozíku. Na stezkách se ale choval vzorně, nikomu nepřekážel, na ostatní cyklisty si rychle zvykl. Nikoho neobtěžoval, držel si svoji dráhu, většinou v trávě mimo stezku. Toho, že bude přebíhat z jedné strany na druhou, křížit dráhu nebo nedej bože někoho sejme z kola či se zakousne do šlachovitého lýtka cyklistova, jsme se obávali úplně zbytečně. Stačil naprosto jednoduchý povel „Zůstaň!" a pes zůstal, a ani se nehnul, dokud protijedoucí cyklisté neprojeli. Cyklostezky v západní Evropě jsou v létě obsypané. Přidá-li se k tomu ještě pěkné počasí, je na stezkách opravdu plno. Přesto Ernest nikomu nevadil. Lidé nás zdravili, smáli se na nás a myslím, že jsme pro ně byli určitým zpestřením a rozptýlením. Naložené cykloturisty se psem přeci jen nepotkáváte denně.
Když Ernest běžel, pohybovala se naše průměrná rychlost kolem 10 km/h. Nechtěli jsme Ernesta zpočátku ztrhat, a navíc si při téhle rychlosti stačil všechno očuchat, označkovat, občas si i odběhnout za něčím důležitým do lesa nebo kukuřičného pole. Postupně se však Ernestova fyzička zlepšovala a po třech týdnech jsme již jezdili průměry kolem 15 – 17 km/h. Každý den jsme tak zvládli v klidu a pohodě ujet kolem 100 kilometrů, a Ernest si tak denně zhruba pětinu trasy odběhal.

Cestovní doklad
Na cestu do zahraničí potřebuje pes svůj vlastní cestovní pas, který za poplatek cca 200 Kč vystaví každý veterinář na základě předložení očkovacího průkazu psa. Pas je potvrzením, že pes má za sebou všechna povinná očkování, také je tu uvedeno číslo čipu nebo tetování (psům, kteří nejsou takto označeni, se pas nevydává). Psí pas lze pak používat místo očkovacího průkazu.
Ernest přejel mezinárodní hranici více než patnáctkrát, ovšem nikdy po nás nikdo pas ukázat nechtěl. Dnes, kdy patříme do Schengenského prostoru, už je asi úplně bezpředmětné bavit se o hraničních přechodech. Nás však nekontrolovali ani Švýcaři, ani Lichtenštejnci, kteří si hranici střeží stále jako ostříži. Možná to bylo tím, že jsme hranici přejížděli většinou po cyklostezce, ale ani tam, kde jsme používali silnici, si nás nikdo nevšímal. Možná to bylo tím, že si mysleli, že ve vozíku máme dítě. Nevím, ale rozhodně bychom neriskovali vyjet se psem přes hranice bez potřebných dokladů. Stát se může cokoliv – něco provede pes, něco se stane psovi – a pak by bez potřebných dokladů mohlo být pěkně dusno.

Poplatky za psa
V kempech, hotelech nebo penzionech většinou za psa účtují symbolický poplatek 1 – 2 eura. Nejvíc jsme zaplatili 2,50 eura v penzionu v Německu (lilo a bylo to v Prusku, Prušáci jsou přeci jen takoví trošku jiní…). Většinou nám majitelé penzionů či kempů poplatek za psa neúčtovali, určitě tu pomáhalo, že jsme k jejich objektu přijeli na kole se psem ve vozíku.
Do holandských a belgických kempů, které jsou přímo na pláži, psi většinou nesmějí. Není ale problém najít kousek dál od pláže jiný kemp, kam už je zase vstup se psem povolen.
Do zámeckých parků a zahrad ve Francii psi mohou zdarma. Samozřejmostí je, že vykoná-li psík svou potřebu, páníček se postará o její likvidaci.
Restaurace a kavárny nejsou v cizině pro psy vůbec tabu. Personál většinou hned donese psovi čerstvou vodu v misce (se vstřícností personálu ke psům jsme se mnohokrát setkali už i u nás, díky).

Psí lékárna a návštěva veterináře
Erníkovu lékárničku tvořilo několik obvazů, náplast bez polštářku, dezinfekce, mast bactroban (antibiotikum), oční kapky, colacal (vápník), carbofit (na průjmy) a colafit na klouby (kolagen).
Poplatky u veterináře v cizině se příliš neliší od poplatků u nás. Jedna návštěva veterináře nás neminula. Stalo se tak v Bretani kvůli Ernestovu uchu. Pan doktor byl velmi milý, našeho čtyřicetikilového drobečka si sám vyzvedl na stůl, oznámil nám, že zanícené, červené, tekoucí, smradlavé ucho je alergická reakce na něco, co Ernest ze střední Evropy nezná. Ucho vyčistil, píchl antibiotikum, dostali jsme ušní kapky a mast a zaplatili 65 eur. Mast je prý na všechny kožní nemoci, jmenuje se Cortizeme a můžeme potvrdit, že je fakt kouzelná. Za dva dny nebylo po rozdrbaném mokvajícím uchu ani památky.
Nevyděste se, pokud psa u moře postihne průjem. Průjem z mořské vody vypadá hrozivě, ovšem pokud jste u moře, věřte, že se nejedná o nic drastického. Pes si jen asi párkrát loknul slané vody a ta ho poté pořádně pročistila. My jsme toto řešili jen tabletou carbofitu (rostlinné uhlí) a dostatkem pitné vody. Zhruba po hodině byl strašidelně vypadající průjem pryč.

Žrádlo
Vzhledem ke zvýšenému výdeji energie dostával Ernest i svačiny – většinou malý bílý jogurt, kus jablka nebo někdy jako zvláštní odměna prasečí ucho. V západní Evropě seženete pravděpodobně přesně ty granule či konzervy, na které je váš pes zvyklý z domova. Většinou jsme kupovali tří- až pětikilogramové balení granulí, které se ještě celkem v pohodě dá na kole uvézt. Granule míval Ernest zpestřené konzervou, mrkví, ovesnými vločkami. Prostě jako doma. Pravda, tam dostává Ernest často vařené maso s rýží nebo těstovinami. Vyvářet na cestách samozřejmě nepřipadalo v úvahu, tady se musel Ernest přizpůsobit nám, ale rozhodně nevypadal, že by nějak strádal. Také se nám osvědčilo, že jsme mu odmala střídali různé značky granulí i konzerv, není tedy zvyklý jen na tu jednu svou značku, což také určitě z velké míry přispělo k celkové pohodě na cestě.

Voda
Voda je základem nejen pro nás cyklisty, ale i pro psa. Ernestovi jsme vozili malou misku na vodu, která byla v igelitovém pytlíku přivázána zvenku za gumicuk nákladního vozíku. Dala se tak kdykoliv rychle vyndat a pes se mohl napít.
Během svých každodenních běžeckých etap, a hlavně pak, když bylo horko, pil Ernest jak duha. Zvláště, když zrovna nejedete podél nějaké řeky, je potřeba myslet na to, že i pes může mít žízeň. Navíc pes běží, my se jen vezeme na kole. Kvůli Ernestovi jsme vozili každý den tak o dva litry vody více, než vozíme normálně, když jedeme sami. V horku je dobré psa vodou i polévat, neboť úpal nepostihuje jen nás lidi, ale i psy. Několik opravdu horkých červencových dnů ale Ernest odmítal běžet, raději se svalil do vozíku a nechal se vézt. Proběhl se vždy hned brzy ráno a pak až zase večer a vypadal naprosto spokojeně. Zbytek dne strávil klimbáním ve vozíku, který jsme mu pomocí hadrů ještě více zastínili. Pokud jsme přijeli k nějaké vodě, vždycky ožil, ovšem běhat ve vedru nechtěl, a ani jsme se mu nedivili.

Do kopců po svých
Ernest váží skoro 40 kilogramů, samotný psí vozík 15 kilogramů. Do kopců se to všechno pěkně proveze. Pokud jsme jeli po stezce, tak si samozřejmě každý kopec vyběhl. Pokud jsme někdy jeli po silnici, bylo to horší. V Normandii (kde přišly skutečné první kopce) jsme začali Ernesta trénovat na běhání do kopců na vodítku. Po pár dnech to pochopil a jeho největším výkonem bylo přeběhnutí Alp přes sedlo Flüela (2383 m n. m.). Od stoupání za Davosem až na vrchol sedla to bylo 11 kilometrů, které Ernest bravurně zvládl po svých na vodítku vedle kola. Cestou jsme udělali několik zastávek na odpočinek a osvěžení v některém z mnoha alpských potůčků, které se tu ze všech stran řinuly do údolí. Vodítko držel Michal vždy v pravé ruce, nikdy jej nepřivazoval k řídítkům či jiné části kola, pokud Ernest potřeboval něco označkovat nebo se někde víc zdržel čucháním, vodítko Michal snadno pustil, zastavil a psa si znovu přivolal.

Co nezapomenout
Obojek, vodítko a obojek proti parazitům je asi zbytečné zmiňovat. Vozík jsme vystlali molitanovou matrací, neboť na stezkách to dost často drncá, a hlavně ve vozíku trávil Ernest nejen několik hodin denně, ale v noci v něm i spal. Matrace byla domácí výroby a velmi se osvědčila. Molitan jsme ustřihli podle půdorysu podlážky vozíku, obalili jsme ho starým plastovým ubrusem a slepili kobercovou páskou. Matrace vydržela celou cestu, jen občas Ernestův drápek ubrus protrhl a dírku bylo třeba zalepit páskou. Pokud jsme nocovali někde pod střechou ubytovny či penzionu, Ernest spal s námi v pokoji a matrace z vozíku sloužila jako pelíšek. Plastový povrch se dal snadno omývat, takže Erník byl pořád v čistém.
Pokud jsme stanovali, spal Erník ve svém vozíku, který přijal za svou boudu, za své teritorium. A protože je Ernest krátkosrstý pes zvyklý být přes noc v bytě, měl s sebou do chladných nocí v zářijových Alpách svetr. Když jsem ho do něj navlékala, vůbec neprotestoval, asi zjistil, že je v něm fakt příjemně teplo.
V psí výbavě nesměl chybět míček, neboť na míčcích je závislák. Velká miska, ze které jí Ernest doma, s námi jela i na výlet. To aby těch novinek nebylo až tak moc. Vezli jsme také tři větší hadry (roztrhané prostěradlo), které sloužily na ležení, otírání a také jako stínítko ve vozíku. Je dobré vézt i nějakou nepromokavou plachtu nebo kus igelitu na zakrytí vozíku, když v noci prší.
Velmi se nám osvědčilo, že Ernest měl na obojku malý zvoneček. Při jízdě na kole jsme se nemuseli stále otáčet a kontrolovat, zda za námi běží. Pokud nám zmizel někde v houští nebo ve vzrostlém poli kukuřice a rozhodl se běžet paralelně s námi, ovšem skryt našim zrakům, nemuseli jsme se bát, čekat a volat, ale mohli jsme v klidu pokračovat v jízdě, neboť jsme ho stále slyšeli někde vedle sebe.
Náhubek jsme za celou cestu nepotřebovali, navíc jsme ho s sebou ani nebrali. Říkali jsme si, že pokud by to bylo nutné, tak ho někde cestou koupíme.
Za dva měsíce ježdění po Německu, Nizozemsku, Belgii, Francii, Švýcarsku, Lichtenštejnsku a Rakousku jsme se ujistili o tom, že cestovat se dá i se psem. Zvolí-li se správná trasa (cyklostezky, pohodlné lesní či polní cesty, ve Francii farmářské asfaltky mezi poli a zapadlými maličkými vesničkami), bude mít psík každý den spoustu pohybu, bude od rána do večera se svou milovanou smečkou, každý den bude poznávat jiné prostředí, pachy a vůně (a to oni hrozně rádi).
Každý den vás váš pes něčím překvapí, každý den si užijete spoustu bizarních a komických situací a garantujeme vám, že při cestování se psem se nasmějete mnohem víc, než když budete cestovat sami. Pes je také spolehlivým zprostředkovatelem kontaktů, díky psovi se s námi dala do řeči spousta lidí.
Jakmile to půjde, vyrazíme s Ernestem zase na nějakou delší cyklocestu. Kvůli krásným cyklostezkám opět směr kontinentální západní Evropa. Díky lásce k čtyřnohému kamarádovi i k našim kolům se před námi rýsují zas další nezapomenutelné letní chvíle.

 

BLOK

Kudy jsme jeli
Z Ruzyně jsme vyjeli přes Okoř do Kralup nad Vltavou, kde jsme se napojili na cyklotrasu, která nás dovedla do Mělníka. Zde jsme najeli na Labskou cyklotrasu, která už i na našem území mnohdy připomíná cyklostezku západoevropského střihu (jen pro kola, perfektní značení i zázemí).
A pak už to šlo ráz na ráz: Labská cyklostezka z Mělníka do Cuxhavenu k Severnímu moři. Po vynikajících regionálních cyklostezkách přes Bremerhaven-Westerstede-Leer do Nizozemska. V Nizozemsku je síť stezek tak hustá, že byl občas problém si vybrat: jeli jsme po trase Bellingwolde-Lelystad-Houtribdijk-Hoorn-Naarden-Den Haag-Hoek van Holland-Haringvlietdam a přes Sluis do Belgie. Belgii jsme projeli po cyklostezkách vnitrozemím přes Bruggy do Oostende a pak jsme již šlapali po přímořských stezkách do Francie.
Francie na severu cyklostezkami moc neoplývá – koupili jsme si podrobné silniční mapy a využívali především farmářské silničky s téměř nulovým provozem. Z Dunkerque jsme zamířili do Normandie po trase Dieppe-Fécamp-Yport-Étretat-Rouen, pak jsme projeli podél pláží, kde se vylodili spojenci, a Normandii jsme opustili u krásného kláštera Le Mont St. Michel. Bretaň jsme si vychutnali na trase St. Malo-pobřeží Růžové žuly v oblasti Perros Guirec-Trégastel, přejeli jsme na jih do Locmariaquer a zamířili na východ k Loiře.
K Loiře jsme se napojili před Angers a pak jsme šlapali přes Tours-Amboise-Chammont-Blois-Orléans-Dijon-Doubs-Mulhouse do Basileje.
Čekal nás švýcarsko-německo-rakouský úsek s cílem v pidizemičce: podél Rýna jsme zamířili k Rýnským vodopádům a po severním břehu Bodamského jezera po krásné cyklostezce přes Friedrichshafen-Lindau-Bregenz jsme dojeli do Lichtenštejnska.
Opět Švýcarsko a stoupání do Davosu a poté do sedla Flüela. Následoval sjezd k Innu, přes Landeck a Innsbruck jsme po Innské stezce dojeli do Pasova, přejeli Šumavu a přes Písek a Dobříš dorazili zpět do Ruzyně.
Cesta trvala 63 dní, našlapali jsme 5401 kilometrů, (z toho Ernest 871 km uběhl po svých). Měli jsme jen čtyři defekty – oba jsme píchli zadní duši na svých kolech a Ernest píchl levou i pravou duši na svém vozíku.
Více informací o cestě Lucie, Michala a Ernesta najdete na www.luciemichal.cz.

text Lucie Kovaříková
toto Michal Jon

 

Menu