Dárek k životnímu výročí

28.2.2017

Když jsem se svým plánem seznámil svého velkého kamaráda Honzu Káru, málem z výpravy sešlo. Nápad jednoznačně označil za „crazy", mírně řečeno za nereálný. Mnoho let pracoval v diplomatických službách právě v USA. Věděl tedy, do čeho chceme jít. Jeho pozdější reakce už nebyly tak rezolutní a skeptické. Jakmile jsem mu oznámil, že jsme si opatřili za velmi výhodnou cenu letenky a máme požádáno o víza, dočista mne šokoval: „Taky mne to nakoplo. Jdu do toho s vámi! V těch končinách mám ještě nějaká bílá místa. Projedu si několik dní před vaším příletem pobřeží ze San Franciska do Los Angeles a tam se sejdeme. První dny v USA od příletu bude program a organizace v mé režii. Pomohu vám zajistit potřebné mapy a informační materiály. Začátek Route 66 z Los Angeles do Barstow pojedu s vámi na kole, s vypůjčeným autem se odtud podíváme do některého z národních parků." Začátek pro cestovatele z říše snů.
Do Los Angeles jsme přiletěli z Mnichova 3. května 2007. Největší napětí jsme pociťovali při přeletu hor a pustin přibližujícího se západního pobřeží USA při představách, že přibližně těmito místy se za několik dní budeme plahočit na kole.
Po přistání v Los Angeles a nepříjemném čekání na odbavení jsme už v dálce letištní haly viděli transparent s našimi jmény HÁJEK ŠESTÁK. Chybělo jen ironicky doplnit: „Hle, slavní a velcí dobyvatelé Route 66 přicházejí!"

Santa Monika – start
Ráno se jen lehce rozjíždíme v Santa Monice po cyklostezkách při pobřeží Tichého oceánu. Pro některé cíl, pro nás začátek cesty. Cyklistů jsme mnoho nepotkali. O to větší překvapení bylo, když už z dálky nás česky zdraví dvě pohledné cyklistky. Poznaly nás podle vlaječek. Jedna zde studuje, druhá čekala na pracovní povolení. Jakmile zjistily, proč jsme tady, zdálo se, že trochu pochybují o našem zdravém rozumu. Zpovzdálí nás sledovala policistka. Jejím dopravním prostředkem bylo luxusní horské kolo. Víc než ze služební horlivosti ji k nám přivedla pravá a nefalšovaná ženská zvědavost. Na stejný dotaz dostala stejnou odpověď. Její reakce byla zpočátku hodně jiná. Myslela si nejprve, že si z ní tropíme žerty. Všechno se vysvětlilo a ráda se s námi fotografovala. Třetím, do té doby tichým svědkem toho všeho byla paní z trafiky, přibližně v našich letech. Všechno viděla a slyšela, protože když jsme se přiblížili k její budce, už vesele mávala a povzbudivě notovala hymnu Route 66 „Get Your Kicks…"
Skutečný a ostrý start od přístavního mola v Santa Monice byl až v odpoledních hodinách. Jízdu velkoměstem, v naprosto neznámém prostředí, v ulicích přeplněných auty a s poněkud odlišným dopravním značením, vedl Honza Kára. Nebudu zastírat, že projetí a blízkost tak věhlasných a pověstmi opředených míst, jako je Hollywood, Beverly Hills, Pasadena, Glendale, nás nemohlo nechat klidnými. Právě v Glendale jsme odpolední „projížďku" Los Angeles po 62 kilometrech ukončili u jeho přátel.

Do Barstow trochu jinak
Zatímco Route 66 správně dál pokračuje ulicemi Los Angeles přes San Bernardina, Victorville a Barstow, my jsme se rozhodli opustit co nejdříve město a překonat přímo horské pobřežní pásmo Angeles National Forest do Palmdale a odtud potom ve Victorville navázat na trasu Route 66. Volba to byla pro začátek velice odvážná a těžká. Představovala nepřetržité, bezmála 60kilometrové nekonečně dlouhé stoupání od moře na přímém slunci a v protivětru, až do výšky okolo 1800 metrů. Na horské cestě jsme potkávali skupinky motocyklistů na Harley Davidsonech, ale také cyklisty a cyklistky v obou směrech. Podle vlaječek nás poznala jedna z nich. Hned zastavila a s potěšením sdělovala, že v roce 2006 projela celou trasu Greenways z Prahy do Vídně. Účastníkům této jízdy jistě zůstane v paměti půvabná cyklistka z Kalifornie Kathy Shapiro. Nešetřila chválou, když vzpomínala na přírodní, kulturní a historické krásy České republiky. Dostali jsme od ní láhev vody a vlastně i s jejím přispěním jsme se doploužili na horský předěl, do oblasti tektonického zlomu San Andreas. Táhne se odtud až do San Franciska. Je příčinou častých větších či menších zemětřesení. Při největším zemětřesení v roce 1906 bylo San Francisco z větší části zničeno.
Při následném sjezdu do Palmdale se zásadním způsobem změnil i charakter krajiny. Z lesem porostlých svahů na přímořské straně jsme projížděli pustou, sluncem vyprahlou a neosídlenou oblastí. Teprve v nižších polohách se začaly objevovat první osamělé, převážně opuštěné farmy, v některých v krutých podmínkách bojovali, nebojím se napsat o přežití, osadníci se svými rodinami a s vyhublým dobytkem. A mnoho domů bylo opuštěných.
Na jedné z křižovatek jsme se poprvé setkali s indiánskou rodinkou s malými děcky. Ukryti do stínu z jednoho nemnohých vzrostlejších stromů vystavovali a prodávali svoje typické výrobky.
Ve Victorville jsme navázali na trasu Route 66, vedoucí ze San Bernardina.
Výjezd směr Barstow představoval proniknout zónou hustého prachu z místní cementárny, který se na tělech upocených cyklistů měnil nejprve v pudrovitou kaši, po uschnutí v tenký krunýř. Na cestě do Barstow jsme s údivem pozorovali nekonečně dlouhé soupravy nákladních vlaků železničních společností Union Pacific a Santa Fé. Počítáním vagonů (nejdelší souprava 128 vagonů tažená a tlačená čtyřmi lokomotivami) jsme si krátili cestu stále pustější, vyprahlejší krajinou. Připomínala a varovala, že za Barstow začíná obávaná poušť Mojave. Ta končí až po 240 kilometrech v Needles. My jsme však z Barstow naplánovali zastávku a jednu z odboček. Po několika dnech v některém z národních parků se sem zase vrátíme.

Na sever od Route 66
V Barstow už nás všechny tři netrpělivě očekávala Milena, nová členka výpravy. Tato Češka, pro nás oba dříve neznámá, žije a pracuje dlouhá léta v New Yorku. Jak jsme dodatečně zjistili, je to uznávaná lékařka, specialistka v oboru kardiologie. A nadšená cyklistka. Jakmile se o nás dozvěděla, rozhodla se několik dní pobýt s námi. K přesunům poskytla prostorné auto pro čtyři osoby, kola a bagáž. Auto bez střídání bravurně řídila.
Naplánovali jsme si návštěvu národních parků Kings Canyon, Yosemite, Death Valley.
Ráz krajiny z Barstow směrem na sever se nezměnil. Osídlení prakticky žádné. Není divu. Projížděli jsme v blízkosti známého vojenského prostoru U.S. ARMY a NASA jménem Edwards. Protiraketové radarové stanice se ukazovaly jedna za druhou jako vzorky pro nás Čechy. Docela pohledné stavbičky, podobné mešitám bez minaretů.
Město Johannesburg svým charakterem nezapřelo éru dobrodruhů a přistěhovalců, kteří do těchto míst přicházeli hledat zlato, stříbro a drahé kovy. Drsní domorodci a opuštěné štoly v okolních horách už byli jen svědky jejich touhy zbohatnout.
Ačkoliv dálnice vedla stále na sever, venkovní teplota stále stoupala. V okolí vysychajících jezer se občas objevila zeleň, pastviny a stáda dobytka. Po levé straně začala vystupovat jižní část pohoří Sierra Nevada. Z vyhlídky na odpočívadle při krátké zastávce v Lone Pine se v plné kráse předváděly zasněžené vrcholky Alabama Hills a jasně zřetelný ostrý hrot nejvyšší hory Mt. Whitney (4418 m). V muzeu zaujala ukázka potrubí aquaduktu pitné vody, které je odtud po velkých sporech vedeno už od roku 1912 do Los Angeles.
Cílem tohoto automobilového přesunu bylo horské výletní městečko Bishop. Ještě před ním jsme neodolali a ve stánku vyzkoušeli indiánskou specialitu jerky – sušené plátky hovězího, buvolího, skopového a snad i koňského masa, různě kořeněného a tvarovaného. Výborná, avšak zubům odolná chuťovka.
Bishop je horské středisko v nadmořské výšce 1200 metrů, s nevyčerpatelnými možnostmi pro pěší turisty, cyklisty, v zimě pro lyžaře. Za ideálního květnového počasí jsme jeden den věnovali kombinovanému (automobilo-cyklisticko-pěšímu) výletu do oblasti Sierra Mountains East k jezerům Lake Sabrina a South Lake.
Náhlá změna počasí se následně promítla do dalšího programu. Přímý průjezd do Yosemite NP byl minimálně na týden uzavřen. Protože už jsme zase měli plnou hlavu našeho hlavního cíle, tj. příštích ještě asi 3,5 tisíce kilometrů, a oba naši přátelé už tam byli, bez velkého pocitu zklamání jsme opustili městečko Bishop a vydali se směrem k Údolí smrti. V této propadlině v zemské kůře 86 metrů pod hladinou moře, sevřené kontrastně pásmem vysokých hor, jsme si vyzkoušeli jízdu na kole v při teplotě 42 °C.
Z Death Valley nebylo až tak daleko do „města v poušti", nevadského Las Vegas. Uzavřením vstupu do Yosemite NP zůstala značná časová rezerva, kterou jsme rádi využili. V původním plánu jsme o návštěvě Las Vegas uvažovali jen okrajově. Ve městě luxusních hotelů, boháčů, umělců, hazardních hráčů a různorodé, nákladné architektury jsme si v doprovodu znalé průvodkyně Mileny prohlédli hlavní třídu, některé z hotelů a heren. Protože jsme nic nevyhráli a prohlídkou se unavili, opustili jsme toto město, abychom už bez našich přátel pokračovali sami na Route 66.

Z Kalifornie do Arizony
Po bezstarostných dnech s Milenou a Honzou se vracíme do tvrdé reality. Hlavní pouštní silnice Route 66 z Barstow do Needles byla vybudována jako poslední z celé trasy a je opředena mnohými mýty. Jak krutá byla, je vidět na opuštěných dvorech s množstvím odstavených aut a jiného harampádí. Ani zkušení automobilisté se dříve nezdržovali na cestě přes poušť Mojave. Docházelo k častému přepadávání a ostřelování vozidel původními obyvateli – Mojavy. Nic podobného jsme ale nezažili. Jediné místo k přenocování na trase dlouhé 240 kilometrů je v Ludlow. Jinak nikde nic. Ani v Amboy. Písek, pusto, horko, žízeň. Pro cyklistu otázka vůle, vytrvalosti, víry ve vlastní síly a v podporu od svého spolujezdce. A hlavně zásoba velkého množství tekutin.
Etapu z Needles do města Kingman v Arizoně, přes hraniční řeku Colorado, hodnotíme po všech stránkách jako nejnáročnější. Abychom alespoň částečně unikli polednímu žáru, vyjíždíme už před pátou hodinou ranní. Hned po několika kilometrech přišly první defekty. Nevěřili jsme itineráři a zkusili jsme projet řeku Colorado po starém mostě u města Topock. Pěkně jsme si „naběhli", a nezbylo nic jiného, než se vrátit. Honza dostává špatnou zprávu z domova, já ránu gumicukem do rtů, ztrácíme velkou láhev s pitím. Ta nám v závěru dne nejvíce chyběla. První fyzická krize přišla v úmorném vedru při stoupání do městečka Oatman. Odpočinek v tomto zapomenutém koutě světa zlatých dolů, kde se snad úplně zastavil čas, setkání s několika zajímavými obyvateli a několik plechovek chlazeného piva, nás, obrazně řečeno, postavily na nohy. Hned při vjezdu to byl personál v informačním centru, potom fantastický pouliční kytarista a zpěvák. Kdyby žil Johnny Cash, mysleli bychom, že zpívá on. Jakmile zjistil, že pozorně posloucháme, spustil jeden hit za druhým. Mezi luxusními Harley Davidsony a velkými auty všech značek opouštíme městečko a dáváme si pozor, abychom náhodou nepřejeli pozůstatky oslí promenády.
Z Oatman na Sitgreaves Pass je to sice jen pět mil, jedná se ale o úsek s nejvyšším převýšením na celé Route 66, a to z obou směrů. Bylo to kdysi kritické místo pro slabší nebo přetížené automobily. Dokonce se říká, že některé z nich tudy musely projet na zpátečku – vycouvat.
V dlouhém sjezdu po nerovném povrchu a ve výmolech přišlo několik dalších defektů. Při jejich opravách nebyla nikde možnost schovat se do stínu. Naštěstí jen nakrátko jsme při jedné výměně duše také poznali, jak vypadá písečná bouře. Když už jsme měli město Kingman na dohled, došlo pití a my naprosto dehydrováni nebyli schopni dalšího pohybu. Zastavili jsme jedno z mála projíždějících aut. Hltavě jsme pili vodu od lidí a z nádob, ze kterých bychom se za normálních okolností určitě nikdy nenapili. Potom jsme dostali vodu těsně před městem v ubytovně od stavebních dělníků. V prvním obchodě na předměstí jsme jako smyslů zbavení kupovali barely vody, velké lahve piva, pili a pili. Tak nás přivítala Arizona a město Kingman.

Křížem Arizonou
Arizona s hlavním městem Phoenix je jedním z nejmladších států Unie, ale nejdéle osídlený původním obyvatelstvem – indiánskými kmeny. Zpočátku se objevil náznak zeleně, dokonce se objevilo i několik kraviček na chudé pastvě. Tedy naděje na změnu. V městečku Hackberry předpokládáme setkání s legendárním umělcem, výtvarníkem a malířem Bobem Waldmierem.
Jeho dům jsme našli snadno. Jelo se kolem, ale místo, kde je na mapě Hackberry jako město, to byl jediný objekt, který zde zůstal. Dům je obklopen starými nepojízdnými auty, součástkami, díly a dalšími „pozoruhodnostmi". Bob se na ceduli vchodových dveří omlouvá a lituje, že není doma. Tak jsme ho nepotkali my, ani cestovatelé před námi a ani po nás. Zklamal také skupinu motorkářů na Harley Davidsonech.
Záhy se krajina opět změnila v pouštní oblasti s nekonečnými, nedohlednými rovinami. V Arizoně se častými nadjezdy i vidlicovým větvením křižuje stará cesta s novou. Pro nás to znamenalo projíždět některé úseky po nové dálnici. Jízda po dálnici, tolerovaná shovívavými policisty, byla pro cyklisty daleko méně nebezpečná než kdekoliv u nás silnice I. třídy. Krajní odstavný pruh tříproudé dálnice byl dostatečně široký pro nerušenou jízdu. Mohutné trucky většinou využívaly rychlejší střední pruhy. Proti naším náklaďákům byly málo hlučné a s exhalacemi by byl spokojen i ten nejnáročnější člen Strany zelených. Pro řidiče jsme na jejich dlouhé trase byli vítaným zpestřením, pro většinu určitě i nevěřícným zjevením. Tak se předháněli, podobně jako strojvedoucí souběžně projíždějících nákladních vlaků, v pozdravném troubení a máváním z oken. Jízda po úsecích dálnic by přesun hodně zrychlila, nebýt častých defektů, způsobených úlomky drátků z horkem „vyzutých" protektorů náklaďáků.
Za městečkem Peach Springs se poprvé z dálky otevřel pohled na Grand Canyon. Výchozím místem k návštěvě Grand Canyonu je město Williams. Pro motoristy po silnici, pro romantiky historickým vlakem. My jsme k výletu na Grand Canyon zvolili až město Flagstaff. Než jsme se k němu dostali, museli jsme překonat nejvyšší místo na trase Route 66 v Brannigan Parku, tedy výšku 2450 metrů. Sluneční žár už nebyl tak zničující. V okolí Flagstaffu jsou rozlehlé borové lesy, ty nás svým stínem chránily. Samotné město má vysokohorský charakter, čistý vzduch. Ideální podmínky k turistice a ke sportování.
Vypůjčení auta ve Flagstaffu k návštěvě Grand Canyonu mělo trochu nepříjemnou zápletku. V první půjčovně nám nechtěli uznat a také neuznali nové řidičské průkazy, jejichž poslední provedení jsme si nechali před cestou doma vystavit. Uspěli jsme teprve na druhý pokus u ochotné Asiatky, majitelky sousední půjčovny.
Zážitky z prvního poznání Grand Canyonu jsou nesdělitelné. Nic nemůže člověka připravit na jeho mohutnost, když je poprvé na okraji jeho hlubokého srázu. Dílo času a přírody je pro každého návštěvníka nepochopitelné, povznáší a zároveň pokořuje. A tak jsme nenasytně objížděli jednotlivé vyhlídky a pokaždé objevovali něco nového, mimořádného. Z jednoho místa jsme na dně kaňonu zahlédli nenápadnou malou modrou nitku, původce všeho – řeku Colorado. Proplétá se dnem kaňonu neuvěřitelných 443 kilometrů. Úžasných dojmů bylo za celý den tolik, že na nově otevřenou, nejvyšší skleněnou vyhlídkovou plošinu na světě, Skywalk, jsme už nemuseli a vůbec nelitovali, že jsme se za 25 dolarů nepodívali prosklenou podlahou do 1200 metrů hluboké propasti.
Wimona, dříve asi důležité místo na trase. Zpívá se o ní v hymně Route 66 „…don’t forget Wimona", „…nezapomeň na Wimonu". Teď už je její význam minulostí. Současná Wimona je několik domů, opuštěná pošta a benzinová pumpa. Meteor Crater před Winslow je opravdový kráter po meteoru. Noclehu v Holbrooku předcházela zajímavá prohlídka motelu Tee Pee a vigvam vesnice. V malém krámku s nápoji kupujeme každodenní večerní dávku piva, jedinou tekutinu, která nám už po několikátý den pomáhá zahnat žízeň a doplnit síly. Mladý prodavač podle místních zákonů pečlivě balil každou láhev zvlášť a nic nedbal na námitky, že pivo odvezeme v batohu a vypijeme na pokoji motelu, nikoliv na ulici. Prostě zákon je zákon. V okamžiku, kdy zjistil, že jsme z Čech, zmizela jeho odměřenost, rozzářil se a šokoval lámanou češtinou: „Ano, Praha, znám, já byl jsem tam. A taky znám Katarina Kucerova, studentka, krásná." Krátkou dobu pobytu v Čechách musel ukončit a vrátit se domů, aby vedl obchůdek a pečoval o své nemocné rodiče. Není svět malý?
Pokračování ke hranicím s Novým Mexikem vedlo dost fádní krajinou. Za zmínku stojí dva národní parky. Petrifield Forest – zkamenělý les a obrovité kameny v Painted Desert – malovaná poušť.
Arizona je kraj pro pomalou a pozornou, zároveň pro cyklisty náročnou jízdu, která dá vychutnat si plně všechny její krásy, libozvučnou španělštinu a poznání života původních obyvatel, indiánů.

Pět set mil Novým Mexikem
Vjezd do Nového Mexika nemusel být nikde značen, ten sám osloví. Obří vigvam, indiánské obchůdky a jiný ráz krajiny. Už u Luptonu, těsně za hranicemi s Arizonou, vystupují na severní straně majestátné útesy Red Rock, červené skály. Vzápětí město Gallup, považované za hlavní indiánské město světa. Leží uprostřed území indiánského kmene Navajů. V hotelu El Rancho bydlely nejpopulárnější filmové hvězdy při natáčení dobrodružných a westernových filmů. Z prvních kontaktů bělochů s indiány prostřednictvím ohnivé vody dostalo město Gallup nelichotivou přezdívku „město opilců". Přísné zákony zákazu pití alkoholu na ulicích tady všichni respektují. Žádného opilce jsme na ulici nepotkali.
Další kilometry byly po dlouhých rovinách, tentokrát s protivětrem a bohužel s mnoha dalšími defekty. Výměnu za předcházející večer v motelu opravené duše, dělá zručnější Honza. Požitek z jízdy mi opět pokazil gumicuk. Namotal se mi tentokrát mezi výplet a kazetu. Demontáž kazety jsme nedělali, protože s protivětrem hrozila každou chvíli místní bouřka a déšť. Tak jsem větší část etapy na území Nového Mexika projel na tzv. „furtošlapu". Asi bylo lepší promoknout…
Na „furtošlapu" a oba už docela se slušnými opary jsme se dostali k významnému místu na trase Route 66, označeném udržovanou dřevěnou tabulí CONTINENTAL DIVIDE, výška 7275 stop, přepočteno 2420 metrů. Byli jsme na místě kontinentálního předělu. Doma v Čechách pro podobné místo máme jeden srozumitelnější výraz: rozvodí. Tady to znamená, že všechna voda západně z tohoto místa teče do Pacifiku, východním směrem do Atlantiku. Pozornému čtenáři neujde, že od arizonského Flagstaffu jsme se pohybovali pořád po náhorních plošinách a v poměrně slušných nadmořských výškách nad tisíc metrů. Zajímavý ráz krajiny se v podstatě stále neměnil – pastviny s nízkou, polosuchou trávou, masitými kaktusy a chundelatými borovicemi, bizarní útvary červených, černých nebo zelenočerných skal.
Před městem Albuqerque, které jsme se složitě učili správně vyslovovat „Albakyrky", jsme dojeli čtyřčlennou skupinu turistů z kanadského Vancouveru. Po přátelském setkání došlo v jednom ze stoupání k nevyhlášené nemilosrdné prestižní cyklistické bitvě. Zvítězil nejmladší z Kanaďanů, potom Honza, já a dlouho nic. Vzápětí jsme udělali chybné rozhodnutí. Toho doteď lituji víc než uzavřeného národního parku v Kalifornii. Naši noví přátelé totiž pokračovali z Albaquerque odbočkou na Santa Fé, my jsme jeli přímo do Clines Cornes. Od 30. let minulého století je to důležité místo, v podstatě křižovatka, kde se obě trasy znovu setkávají. Ze zajímavostí nemohu vynechat ani to, že už třetí den byly naše mobilní telefony všech operátorů z nepochopitelných důvodů úplně bez signálu, ačkoliv na obzoru se tyčilo nespočet radiotelekomunikačních stožárů.
Albuquerque – univerzitní město s moderní architekturou se rozkládá v malebném, hlubokém údolí opěvované a mýty opředené řeky Rio Grande. Turista se může kochat pohledem na město při dlouhém sjezdu, ať přijíždí z kterékoliv strany. Tepnou turistického kulturního a společenského života je 18 mil dlouhá Central Avenue. Je to vlastně ukázka původní trasy Route 66 a důkaz toho, že Route 66 vždy protínala centra, tehdy ještě o mnoho menších měst.
Jestli někdy budeme vzpomínat na něco hodně špatného v Novém Mexiku, tak to bude noc, probdělá v jednom soukromém motelu v Moriarte. Motel jsme si vybrali v jakési agonii, z indispozice z oparů a určitě i se zvýšenou teplotou. Ulehnout na lůžka a použít sociální zařízení se ukázalo jako velký hazard. Noc a velkou noční bouřku s průtrží mračen, která naštěstí k ránu ustala, jsme přetrpěli a už za časného ranního svítání a chladu jsme motel urychleně opustili.
V této části Nového Mexika až do města Santa Rosa, na známé řece Rio Pecos, jsme museli využít nejdelší úsek jízdy po dálnici. Výhoda spočívala v rychlejším přesunu a v tom, že jsme se alespoň část cesty vyhnuli nebezpečným místům s výskytem chřestýšů a v okolí osamělých neoplocených farem též obrovským, volně pobíhajícím psům. Pohyb cyklistů po dálnici sledovaly zdejší policejní hlídky s výhružně vztyčeným ukazovákem. Policisté nás ale brali jako zvláštní raritu a v podstatě věděli, že jinou možnost vlastně nemáme.
Město Tucumcari a jeho jméno má indiánské kořeny. Je to kraj původních lovišť kmene Komančů. V podstatě je to opět jen jedna dlouhá ulice s velkou nabídkou ubytovacích kapacit v motelech, stravovacích možností, hlavně specialit čínské a mexické kuchyně. V přímé blízkosti hranic s Texasem se město Glenrio s několika opuštěnými polorozbořenými domy, opuštěnou poštou a benzinovou pumpou ukázalo jako „město duchů". Předvedlo názorný vzorek některých, po vybudování nové dálniční sítě zaniklých, na mapách stále značených míst původní Route 66.
Tady u Glenria skončila naše jízda Novým Mexikem, bohatého na přírodní krásy, se zajímavým etnikem, složeným z původních indiánských kmenů a ze 40 % španělských nebo mexických osídlenců. Z toho důvodu většina televizních kanálů vysílá ve španělštině. Pro Unii má Nové Mexiko velký hospodářský význam v zemědělské výrobě, založené na chovu hospodářských zvířat, především skotu, ovcí a koní.

Route 66
Je první transkontinentální dálnicí v USA, nejslavnější silnicí Ameriky. Vznikla ve 20. letech dvacátého století z nutnosti rozšířit stávající dopravní sítě. Zejména na západě USA existovala do té doby jen nepřehledná změť tratí, cest a stezek, vytvořených indiány a přistěhovalci. Ty nevyhovovaly rozvíjející se automobilové dopravě a také žádná z tehdejších dopravních cest nespojovala kontinuálně východ se západem. V roce 1921 byl přijat federální zákon o dálnicích a už 26. listopadu 1926 byla otevřena cesta z názvem U.S. Route 66.
Okamžitě se stala americkou silnicí číslo jedna. Říká se, že prakticky každý Američan po ní jednou cestoval. Prudký vývoj automobilismu však způsobil, že úzká silnice, protínající středy měst, se stávala stále pomalejší a nebezpečnější. Proto byl v roce 1956 vydán zákon o novém silničním systému s vytvořením sítě mezistátních dálnic (Interstate), které nahradily staré silnice, včetně Route 66. Nové dálnice znamenaly konec pro mnoho městeček, prosperujících na trase. Tradiční motely, benzinové pumpy, banky, pošty a obchody osiřely. Mnoho lidí si našlo obživu jinde. Zdálo se, že sláva Route 66 je nenávratně pryč.
Nostalgie po časech zašlé slávy však nedala této americké legendě zahynout. V jednotlivých státech Unie vznikaly asociace na záchranu toho, co ještě zbylo. Poznali jsme, jak ožívají útulné restaurace, motely, obnovuje se dopravní značení a tradiční reklamní tabule. I když menší část původní silnice pohltila nově vybudovaná dálnice, už teď je hodně starých úseků opravených a dobře průjezdných. Fenomén Route 66 se znovu probouzí nejen v Američanech, ale v lidech z celého světa, kteří chtějí poznat Ameriku takovou, jaká opravdu je.
Route 66 začíná v Grand Parku v Chicagu a končí na pobřeží Pacifiku v Santa Monice – Los Angeles. Nebo naopak. Tuto opačnou variantu jsme ze dvou důvodů zvolili my. Prvním důvodem bylo dohodnuté setkání s kamarádem v Los Angeles, druhým, že při převažujícím západním proudění je předpoklad „pohodlnější" jízdy po větru.
Trasa Route 66 v délce 2480 mil (3940 km) vede přes osm států Unie, tři časová pásma, kalifornskou poušť Mojave, indiánská území a přes několik velkoměst. Neoficiální hymnou Route 66 je píseň Bobyho Troupa „Get Your Kicks On Route 66" – „Pořádně se vodvaž na Route 66."

text a foto František Šesták

Menu