Úvod » Články k časopisu » editorial

editorial

Ani nevím proč, koupil jsme si v trafice časopis Pes přítel člověka. Poprvé v životě a nejspíš také naposled. Někdy jen tak bloumám kolem prodejen tisku a dívám se, přemýšlím a snažím se tomu mediálnímu světu porozumět. Je to šílené, vypadá to, jako bychom všichni žili pro auta, bavili jsme se jen jízdou v autech, vydělávali jen výrobou aut, snili o autech, milovali auta, případně milovali se v autech. Samé automobilové časopisy. Mezi těmi plechovými přáteli člověka na mě hafnul pes a já si s ním chtěl na chvíli porozumět. Pravda je spíš ta, že mě zaujal článek o bojových plemenech a řekl jsem si, že se dozvím něco i z druhé strany, něco odborného, protože jak říkám, člověk může něco odmítat nebo kritizovat, jen když to důvěrně pozná. Kritizovat nebo odmítat z neznalosti je znakem hlouposti. Psy mám rád, psy mající v genech agresivitu, ať už by nebyla obrácena proti lidem, rád mít neumím a nerozumím jim. Článek mě nijak nepřesvědčil, ale přinesl zajímavé zjištění. Nakoukl jsem do jiného světa, do světa pejskařů, světa, v němž jsou lidé zahleděni do sebe a svých problémů, do svého tématu, vzývají stejná božstva, mají tytéž nepřátele. Bohužel však nevidí přes okraj svého mikrosvěta, za hranice, nemají reálný náhled na svět pejskařů v souvislostech, nedokážou zasadit zájmy své do pestrého světa rozličných zájmů a potřeb svého okolí. A mě napadlo, jestli se my cyklisté nechováme stejně. Samozřejmě, že chováme! Pěstujeme si své nepřátele, nikdo nám nerozumí… a přitom naše pohnutky jsou tak bohulibé, naše činnost tak ekologická, zdravá, nenáročná… Sám jsem se zrovna posledně choval úplně stejně, a nejen já, i všichni mí redakční kolegové. Vedli jsme plamenné diskuze o cyklistice v médiích a možnostech našeho vlivu na veřejnost. Stále chceme přinášet nějakou osvětu, burcovat, vychovávat, pomáhat. Píšeme pravidelně na idnes, a na řadu dalších webů i do magazínů a novin o kolech, cyklistice a vybavení. Sám jsem byl přítomen natáčení dvou televizních vstupů a zlobil jsem se na sebe, že se v těch pár minutách nedá nic říct o rozdílech mezi asfaltovými cyklostezkami a zpevněnými stezkami v duchu Čemby, o nesmyslnosti dálkových cyklotras, o konfliktech na příměstských stezkách s bruslaři, o zbytečných zákazech, zmatených přednostech, vyhozených penězích do stezek nikam nevedoucích a nikde nezačínajících. Není prostor do pěti minut vnášet polemiku, kritiku, konflikt a vyštěknout do světa pár svých pravd. Jediné, co by si posluchač odnesl, je spojení cykloturistiky a „problému". Nezbývá než klouzat po povrchu, chválit, básnit o fantastických zážitcích na kole, o prospěšnosti zdraví, o cestování a o dovolených a neustále dokola odpovídat na otázky, jaké kolo si vybrat nebo jak s kolem začít! Zaplaťpámbu za zájem o jízdu na kole, říkám si. Když vezmu v potaz, že pro kameramana jsou cyklisté šílenci a pro přítomného redaktora nepřátelé, kteří se každý víkend motají po silnici a brání mu dojet rychleji na chatu, říkám si – díky za těch pár slov, za těch pár minut. Když vezmu v potaz, že většina „lidí" jsou podle množství tištěných médií automobilisté, říkám si: „Je to dobré. Díky…" Snažím se nahlédnout přes okraje našeho minisvěta, chápat nebo aspoň tolerovat, žít a nechat žít… Nechat žít lidi v jejich minisvětech, s jejich zájmy, koníčky (i pejsky), problémy či jejich nepřáteli… Třeba oni nechají nás. Tolerance, ohleduplnost, pokora a velkorysost jsou slova, která mě napadají. Hodně sil. A nadhled! Ať vidíme dál než za ta naše cyklistická humna.