****

Chvíli jsem nevěděl, jak to pojmenovat a napadlo mě jediné – život v souladu s přírodou. Nemyslím tím ale nějaké extrémní vyčlenění z civilizace, pohrdnutí výdobytky doby a návrat do jeskyně a ke kořínkům a bylinám, ani nějaké meditativní úlety, myslím to hodně osobně, niterně. A to mi tam ještě nesedí slovo „soulad", snad by tam mohla být spíš „pokora", pokora k moci a chodu přírody, pokora k normálním, jasným, logickým procesům a situacím. S tou pokorou se to vůbec má zajímavě. Plno věcí se mi nedařilo nebo alespoň nedařilo tak dobře, jak bych si byl přál, dokud jsem jim nenechal volný průběh, nenechal věci plynout a nesmířil se s tím, že něco prostě nejde zlomit ani vůlí, ani pílí, ani nadšením a zaujetím, že něčeho lze dosáhnout jen tím, že se předem smířím s jakýmkoliv výsledkem, že s radostí přijmu jakékoliv limity. Dokud prostě nepřijmu věci s pokorou. Na rovinu – zní to jako bláboly nějakého pochybného kazatele, ale jiná slova jsem nenašel. Ano, udělám maximum, co je v mých silách, vynasnažím se, nastuduji, informuji se, dám tomu čas, energii a všechny své schopnosti, určitou část ale nechám nějaké vyšší moci, řízení osudu, jestli chcete, možná přírodě, přirozenému vývoji.
Dnes je venku obzvlášť mizerně, stromy mlátí silný vítr a začalo i pršet. Je neděle, měli jsme naplánovaný výlet na kolech. Mohl bych být naštvaný. Stejně tak víkend minulý, pěkně jsem připravil běžky, naplánoval cestu do Krušných hor a ono v týdnu pršelo, oteplilo se a slezl všechen sníh. Jindy bych byl přinejmenším otrávený. Takové dny mi na jedné straně něco berou, na druhé ale mnohé dávají. Tenhle úvodník jsem mohl psát v práci ve stresu v den uzávěrky, ale teď, v neděli mám čas a klid, prostě pracuji v neděli a mám z toho radost. Minulý víkend jsme zase doma pěkně uklidili, v týdnu na to není moc čas, a měli jsme doma krásně, a po odpoledních jsem zase dočetl už dlouho rozečtenou knížku a hodně si odpočinul, prostě fantazie. Byl to jeden z krásných neplánovaných víkendů poslední doby. A můžu jít ještě dál – 22. prosince byla sobota, celý týden před tím bylo inverzní počasí, u nás v nížině neobyčejně hnusně a temno, kolem tisíce metrů o deset stupňů tepleji a slunce. Úklid i přípravy na Vánoce šly stranou, posbírali jsme příbuzenstvo a známé, nacpali dvě auta a vyrazili do liduprázdného Harrachova. Jedna skupina jezdila na vlecích úplně sama a myslím, že podobné lyžování nezažila roky. Stejně tak, my na běžkách a další skupina, která šla jen se psy na procházku, jsme zažili fantastický den! A neplánovaný! A přitom úplně iracionální – dva dny před Vánoci, kdy je tolik třeba makat doma a stíhat, co se nestihlo. I ty Vánoce tím najednou byly poznamenány a já cítil klid a uspokojení.
Den před Silvestrem zase jezdíváme do Pece pod Sněžkou a dobře jsme udělali, že jsme tentokrát jeli až třicátého pozdě večer. Po celý den byl vjezd do města uzavřen, silnice obsypány parkujícími auty a na sjezdovkách tisíce lyžařů nadávajících na nedostatečnou kapacitu vleků, málo kiosků s občerstvením, fronty u vjezdu na parkoviště, pomalou obsluhu v restauracích a podobně. Má tohle logiku? Do obce s pěti sty obyvateli se nahrne v jeden den patnáct tisíc šílenců požadujících uspokojení všech svých potřeb během čtyř až šesti hodin provozu vleků. Přitom před týdnem tu bylo jako po vymření a velmi kvalitní sníh a prázdné vleky už od půlky listopadu. A tak to bylo, dle vyprávění, úplně stejné i jinde. V tom nevidím ani logiku, ani rozum, ani pokoru, ani soulad s přírodními, v tomto případě logickými či normálními zákonitostmi.
Tento týden bylo extrémně teplo a tak, přestože je leden a kolo by mohlo v klidu spát v garáži, jsem na něj namontoval světlo a dokonce dvakrát vyrazil z práce na kole. Sice za tmy, ale za příjemné teploty. Kdo by to byl řekl, v lednu. Prostě bylo hezky a bylo to nádherné. A neplánované. Jako dárek, který nečekáte, jako když vám někdo znenadání vrátí věc, s níž jste se již rozloučili. A já měl takový niterný pocit, že jsem si to něčím zasloužil.
Proto, dovolím si závěrem malou poučku, když vám někdy něco nepůjde nebo se nedostaví očekávané uspokojení, zvažte, zda by to nechtělo přidat trochu pokory, okořenit dvojitou dávkou improvizace, ubrat plánování a zcela odstranit nucené plnění očekávání. Mně to celkem funguje, a platí to měrou vrchovatou i pro ježdění na kole.