Úvod » Články k časopisu » Nejhorší cesty vedou na nejkrásnější místa

Nejhorší cesty vedou na nejkrásnější místa

Většina cyklistických expedic má jasné místo startu a přesně určený cíl. Beat Heim už několik takových cest podnikl. Například z rodného Švýcarska do Hongkongu. Nyní je však na výpravě, která nemá žádný daný cíl a která ani není přesně časově ohraničena. Beat ji sám nazval Asijskou odyseou.

Vypadá to, že jsi jedním z těch lidí, co nedokážou zůstat na jednom místě a spořádaně žít. Nyní už jsi na své několikáté mnohaměsíční cestě. Co tě motivuje pořád se takto toulat?
Myslím, že je to především moje zvědavost, která mě žene dál. Na světě je tolik krásných a zajímavých míst a já chci raději jet teď než čekat a plánovat, co udělám v budoucnosti. Nevím proč, ale každé ráno vstávám s touhou se zase kousek posunout. Cítím se být plný energie a miluji být v pohybu.

Kdy jsi změnil svůj život z více pracování na více cestování? Vypadá to jako poměrně dlouhá historie.
Ano, byl to docela dlouhý proces. Začal jsem cestovat zhruba před osmnácti lety. Ze začátku vždy na několik měsíců každý druhý rok. Bylo pro mě důležité mít dobrou práci, která mi umožnila dovolit si takto cestovat. Teď jsem se však dostal do bodu, kdy je pro mě důležitější mít čas a prostě vyrazit na rok i více do světa než mít doma jistotu a zajištěnou práci. Vím, že je to jakési moje privilegium. Pro mě je největším luxusem mít právě ten čas, abych mohl jezdit světem na kole.

Při cestě ze Švýcarska do Hongkongu jsi směřoval především pod Mt. Kailash. Mezi cestovateli je to hodně známá hora. Když ses rozhodl se pod ni podívat, znal jsi jen to jméno a několik obrázků, anebo jsi věděl více o její historii a náboženském významu?
Vždy jsem přímo miloval hory, a když jsem začal cestovat na kole, pokaždé jsem směřoval do horských regionů. Velmi brzo jsem začal hodně číst o Tibetu, dlouho před tím, než jsem se tam poprvé dostal.
Na úplném začátku jsem byl naprosto fascinován Tibetem, lidmi, kteří tam žijí, přírodou a kulturou. Ale trvalo mi několik let, než jsem se tam vypravil. Absolvoval jsem tenkrát severojižní přejezd a můj zájem o tuto část světa se ještě prohloubil a v hlavě se mi klubaly další a další plány na cesty směřující do Tibetu.
Když jsem poprvé viděl fotku Mt. Kailashe, okamžitě jsem věděl, že tam musím jet. To místo tak přitahuje, že se snad každému musí stát cílem, který je třeba za každou cenu navštívit. Hodně jsem o Kailashi četl a stále víc mě přitahoval. Ta přitažlivost se skládá z několika střípků: z ohromné scenerie, která tam je, z historie a onoho náboženského pozadí a duchovna, kterým je hora opředena.

Představoval sis dopředu, jak bude vypadat tvůj příjezd pod Mt. Kailash a co se tam všechno odehraje? A bylo to nakonec tak?
Věděl jsem, že může být nebezpečné mít v hlavě jeden obraz místa, kam jedu, a směřovat k němu tak dlouhou dobu, jakou osm měsíců na kole je. Šance na to, že budu zklamán, byla obrovská. Samozřejmě že celá cesta nebyla jen o Kailashi, ale přesto…
Často jsem snil o sobě, jak stojím před severní stěnou Mt. Kailashe, a přesně takovou fotku jsem si přivezl. Realita daleko předčila mé sny.

Cestování o samotě je zčásti krásné a zčásti smutné. Dokážeš si představit, že bys jel s někým dalším?
Rád cestuji sám. Jsem tak otevřen všemu, co mě potká. Navíc velmi dobře znám své vlastní hranice a možnosti a nikdy jsem neměl problémy s motivací. Zvláště pak v extrémních situacích se můžu koncentrovat na to, co dělám.
Tím bych chtěl říct, že by často bylo pěkné mít někoho kolem sebe. Ano, dokážu si představit cestování s někým jiným, ale ono je poměrně těžké někoho takového najít.

Vždy je zajímavé vědět, jak vypadá každodenní život jiných cyklocestovatelů. Jak tedy vypadá tvůj běžný den?
Na cestě se pokaždé velmi brzo dostaneš do jakéhosi zaběhnutého rytmu. Záleží však hodně na zemi, ve které se právě vyskytuješ.
Zpravidla vstávám hodně brzo a vyrážím téměř bez snídaně. Zhruba po dvou hodinách mívám delší pauzu, během které také docela dost jím. Většinou šlapu bez delších přestávek a raději odpoledne zastavuji dříve a stavím stan. Mám rád, když mi zbude několik hodin denního světla, abych prozkoumal a užil si okolí místa, kde nocuji. A samozřejmě mívám i dny volna, kdy zůstávám například ve městech nebo si udělám nějakou túru.

Jak vaříš? Používáš plynový, nebo benzinový vařič? A jaká jídla si připravuješ?
Používám benzinový vařič a naštěstí mám hodně rád těstoviny. Takže si je vařím téměř každý den se spoustou různých omáček. Mám je v oblibě také proto, že se jednoduše převážejí. Když jsem ve městech, tak zkouším speciality dané země.

Jízda na kole přes východní Evropu a většinu Asie znamená velkou zátěž na kolo, především díky špatnému asfaltu nebo šotolinovým a kamenitým cestám. Jakou používáš výbavu?
Moje kolo je nejjednodušší, jaké jen může být: ocelový rám Cycletech Papalagi, žádné odpružení, pevná kola s ráfky Alesa Sputnik, velmi dobré nosiče a brašny Ortlieb a Bach. To všechno snižuje problémy na minimum a umožňuje mi udělat na kole téměř jakoukoliv opravu. Když mi kolo přejel v Tibetu náklaďák a téměř kompletně je zničil, tak jsem je díky jednoduchosti dokázal opravit a pokračovat v cestě.

Když přijedeš na hranici mezi asfaltem a šotolinou, řekneš si: „Super, šotolinka", anebo: „Nesnáším šotolinu"?
Řekl bych, že přímo zbožňuji jízdu po šotolině. Jako spousta ostatních věcí i toto je otázkou mysli. Je třeba akceptovat, že člověk ujede méně kilometrů za den. Není možné se snažit jet stejně rychle po šotolině jako po kvalitním asfaltu. A pro mě platí heslo, že nejhorší cesty vedou na nejkrásnější místa.

Během cesty pod Kailash jsi také navštívil základní tábor pod Everestem. Mnoho turistů jej považuje za nepříliš pěkné místo, které má však zvláštní atmosféru. Jak jsi to cítil ty?
Když jsem tam byl já, byl už konec sezony, takže už tam nebyli žádní horolezci. Bylo to velmi klidné a míruplné místo, které se mi hodně líbilo. Dokonce jsem mohl jít až do třetího výškového tábora, což by mi normálně nikdo nedovolil.

Momentálně jsi na cestě kolem Asie, nebo vlastně ji chceš projet cikcak. Ne z bodu A do bodu B. Sám jsi cestu nazval Asijskou odyseou. Nemáš pocit, že jen tak se toulat bez cíle je trochu zvláštní? Jak dlouho dopředu máš naplánovanou trasu?
Nepřijde mi to divné. Jsem rád v pohybu. Dosažení očekávaného místa by jen znamenalo konec cesty. Ale samozřejmě že mám cíle, kam chci jet, silnice, které chci projet, a přání, kam bych se rád vydal. Teď mám plánů a snů, které mi vystačí minimálně na další rok. Ale je těžké tak dlouho dopředu plánovat. Tolik věcí se může přihodit…

Na závěr možná ne příliš vhodná otázka, která určitě každého napadne, ale na kterou nemusíš odpovídat. Jak si všechny ty cesty platíš?
Mám dobrou práci. Jsem systémovým architektem, a když jsem doma, tak žiji docela skromně a jednoduše a šetřím peníze, což mi pak umožní absolvovat dlouhé cyklistické túry.

Poděkování za rozhovor posíláme do Mongolska, odkud přišly odpovědi e-mailem. Díky, Beate.

Beat Heim
rok narození: 1966
bydliště: Lucern, Švýcarsko
vzdělání: IT
zaměstnání: systémový architekt
další cesty: především v Jižní Americe a Himálaji

připravil Honza Galla