Úvod » Články k časopisu » Salámová země 2. díl

Salámová země 2. díl

Po prvních celkem bezproblémových dvě stě patnácti kilometrech nás čekal úplně jiný pohyb, splouvání řeky Tsiribihina na tradičních pirogách. Je to v podstatě jediný možný způsob dopravy do dalšího města Belo sur Tsiribihina, odkud jsme chtěly pokračovat do Národních parků Tsingy de Bemaraha a Kirindy. Z Bela nás ale čekaly písečné orgie...

Miandrivazo, podle průvodců nejteplejší místo na Madagaskaru. V červenci tu ale bylo příjemných třicet stupňů. Ať už se v tomto městě ubytujete kdekoliv, vždycky si vás najde někdo z místních průvodců, kteří organizují splouvání řeky Tsiribihina. Toto místo je dost hojně navštěvované turisty a od toho se odvíjejí také ceny. Průvodci se sdružili do jednotné organizace Association Jeunes Guide Piroguier Miandrivazo, což má výhody i nevýhody.
Hlavní nevýhodou je vysoká cena. Na nás vyrukovali s 360 eury pro dvě osoby tzv. služby all inclusive. Náš letmý pohled s Ildi byl natolik výmluvný, že šli s cenou rychle dolů. Stejně to pro nás ale bylo stále nepřijatelné, a tak jsme smlouvaly. Odrazily jsme útok nabídky vybavení a následně i služby průvodce, který uměl anglicky. Shodly jsme se na tom, že na to, abychom porozuměly pokynům tady zastavit, zde budeme stanovat a támhle je lemur a tuhle vylézá z vody krokodýl, nám bude stačit francouzsky mluvící lodivod. Tak jsme ušetřily dalších 70 eur. Konečných 120 eur za osobu a dva a půl dne ale byl stále na místní poměry dost velký ranec. Je ale fakt, že lodivod pak dalších šest dnů bidluje podél břehu zpět.
Možná se bude zdát výraz all inclusive v takové divočině směšný, ale opravdu to je název výstižný a plnohodnotný. Málokdo tam totiž přijede vybaven tak jako my. Turista má přece jen malý batůžek a neveze si s sebou stan, spacák, vařič ani nádobí. Součástí nabídky je i příprava jídla. Právě tuto službu nám organizátoři vnucovali dost vehementně. Až na řece jsme pochopily proč. Vaří totiž velké porce a cestou nakrmí i obyvatele žijící u řeky. Přispěly-li jsme aspoň tímto ke zlepšení životní úrovně okolních chýší, udělaly jsme to rády.
Před vyplutím musíte zajít do kanceláře této organizace a také na policii a vyplnit spoustu formulářů. Na oplátku jsme dostaly celou řadu razítek. Výhodou bylo, že policie má vždy jména lodivodů i průvodců a ti si netroufnou komukoliv něco vzít nebo jakkoliv obtěžovat.
Měly jsme také strach, kam na lodi s našimi koly a jestli jejich naložení nebude problémem obecně. Obavy byly zbytečné. Krámů se tam vešla spousta, dřevěné uhlí, kotlík na vaření, porcelánové nádobí, proviant všelikého druhu a kromě nás a lodivoda s námi cestovala i živá slepice, která se měla stát během dvou dnů součástí našeho jídelníčku. Z našich kol si udělala prolézačku a poté, co jsme jí sypaly na každé zastávce zrní, nemohly jsme přenést přes srdce, že bychom se staly příčinou jejího skonu my, a tak jsme jí darovaly, resp. spíše prodloužily život. Během těch šesti dní na cestě zpět byla asi stejně její životní pouť ukončena.
Místo slepice někde boatman vyloudil ryby, které se celý den sušily na našich kolech. Byly samá kost a moc jsme si nepochutnaly. Jinak ale jídlo bylo jak z pětihvězdičkového hotelu. Albert vyvářel ještě několik hodin po setmění… Opečené bagetky s medem či s omeletou ráno nechutnaly špatně. S Ildi jsme si připadaly jako dvě sáhiby z minulého století. Jen ty oblečky jaksi dobově neodpovídaly…
Divokou jízdu po řece nečekejte, opravdu to moc neteče. Pádlovat nás sice nikdo nenutil, ale úplně se flákat by od nás moc hezké nebylo. Řeka hodně meandruje a často je i hodně široká a mělká. Malgaši znají řeku dobře a kličkují mezi mělčinami zdatně, i tak se ale někdy stalo, že jsme uvízly. Táboří se na říčních písečných plážích a i tam – světe, div se – byla chýše-bufet, kde jsme si mohly koupit třeba skvělé malgašské pivo Three horses. Pozor, jsou to sedmičky a ten nejsilnější druh je jako naše dvanáctka, takže jedno dvě a spíte pod jižní oblohou jako mimina.
Druhý den plavby jsme narazily na jedno skvělé místo, kde jsme si připadaly jako v ráji. Vodopád padající kaskádovitě z výšky přes deset metrů. Nevykoupat se v tak průzračné a teplé vodě by byl hřích.
Po dvou a půl dnech jsme už plavby měly dost a nohy nás svrběly, jak jsme se těšily, až zase nasedneme na kola. Ale ouha, musely jsme si ještě chvíli počkat, šest kilometrů do nejbližší vesnice prý na kole nezvládneme. Podle posunků jsme nějak pořád nemohly pochopit, proč bychom nemohly jet jenom šest kilometrů a proč bychom měly naložit svá kola na sarety(volský potah). Navíc jsme neměly nic, jak bychom kola zajistily, aby se o sebe příliš neodírala. Jenže na Madagaskaru je třeba poslouchat rady místních, ať už jsou to nějaká místní nařízení, tabu či znalost přírodních poměrů. Záhy jsme prozřely. Cesta se několikrát měnila v bažinu a v některých částech zde bylo přes metr a půl vody. Malý hošík, bylo mu snad osm, možná méně, to ale se svými voly uměl velmi dobře. A i když jsme se zmítaly nahoře na korbě, nevěděly, co dříve držet, jestli kola nebo zavazadla nebo samy sebe, nakonec jsme se bez úhon dostaly na „souš".

Milé město
Jak se dostaneme do Bela sur Tsiribihina, jsme vůbec nevěděly. V mapě zakreslená severní cesta prý ve skutečnosti vůbec neexistuje. Malgaši nás poslali jižně od řeky. Tuhle trasu asi mapoval někdo v pátek, protože to bylo zaneseno hodně mizerně. Kde se vyskytujeme v mapě, jsme odhadovaly jen podle kilometráže. Do Bela to mělo být přes čtyřicet. A začala naše písečná anabáze… Že si ji užijeme ještě v hojné míře, jsme ještě nevěděly. Na počátku tohoto úseku jsme vlastně jen tlačily, a tam jsem teprve pochopila, že můj sice kevralový, ale skoro hladký plášť, nebude do písku to pravé ořechové. Jak jsou Malgaši milí, tak ve chvílích, kdy jsem tlačila kolo, a sbíhali se kolem mě a nevěřícně koukali, proč nejedeme autem, tak jako skoro všichni vazahové, a tak trochu se nám vysmívali, mi bylo někdy do breku a jindy vítězil vztek. K tomu musíte stále odpovídat desítkám lidí salama, sali a hrozně mile se usmívat.
Řeku Tsiribihinu jsme musely překonat ještě dvakrát, naštěstí už ne na pirogách, ale v malé motorové loďce. Vynést naše kola do lodě i s bagáží byl úkol pro tři statné Malgaše.
Belo nás mile překvapilo svou příjemnou velikostí, dobrými hotely s nízkými cenami, vstřícnými lidmi i atmosférou. Zaujala nás restaurace Queen´s, v níž měli obsluhovat potomci královského rodu Menabe. Prý si také musejí nějak vydělávat. Na potomky jsme byly zvědavé, a tak jsme je „poctily" návštěvou. Protože jsme byly skoro jedinými hosty, splnily každé naše přání. V malých městech to ale v restauracích funguje malinko jinak než u nás. Pokud chcete večeřet, domluvíte se aspoň hodinu předem, co byste tak asi chtěli, z toho půlku dostat nemůžete, nebo by to trvalo dlouho, protože hospodyně by musela lítat po vesnici a shánět příslušné produkty. Většinou je v nabídce kuře, ryba, někdy zebu maso, to je ale tvrdé a vaří se dlouho, a vždycky rýže s něčím. Malgaši vaří dobře.

Ať žije jízda v pískovišti
Pokud neradi jezdíte v písku, na Madagaskar nejezděte, nebo alespoň ne na západní pobřeží. Tři sta deset kilometrů z Bela do Národního parku Tsingy de Bemaraha a zpět a dále do Morondavy z nás udělalo písečné královny na kole. K napilování jízdy v písku nám stačilo prvních sto kilometrů, pak se naše rychlost zvedla z deseti kilometrů za hodinu na dvanáct… Ale nejspíš nám pak cesta ubírala mnohem méně sil. Mnoho úseků jsme tlačily. Stále jsme balancovaly na hranici pádu. Často jsme kvůli smyku vyskakovaly z kola.
Ráno bylo třeba vstát opravdu za úsvitu, abychom měly nějakou časovou rezervu pro případný defekt či jinou nepředvídatelnou událost. Dojížděly jsme kolem páté, za hodinu byla tma… Považovaly jsme za důležité vzít si hodně vody, to se ukázalo sice jako prozřetelné, ale na padesátém kilometru do Tsing nás mile překvapila chýše s coca-colou, limonádami i balenou vodou.
Nepříjemností bylo stálé uskakování ze stopy na stranu, abychom uhnuly projíždějícím džípům. Protože v nich seděli většinou Evropané, byl jejich obdiv vůči nám povzbuzením.
V Tsingách jsme byly letos druhými vazahy, kteří tam dorazili na kole. Prvenství nám upřeli prý Němci. Cestou zpět z Tsing jsme potkali švýcarský pár, Ivo a Brigitte (www.globoride.ch), jediný, který jsme za ten měsíc potkali. Oni ale absolvovali stokilometrové pískoviště za dva dny, my díky omezenému času za jeden.

Národní park Tsingy de Bemaraha
Tsingy se rozkládají na ploše 152 000 ha, přístupných pro turisty je ale jen zlomek. Tsingy je vlastně název pro vápencové věže dosahující výšek až padesát metrů. Pro Malgaše jsou posvátné a platí zde mnoho fady (tabu). Například nesmíte ukazovat nataženými prsty, ale jen skrčenými, není možné si odskočit na toaletu, kam byste chtěli, vždy je třeba požádat průvodce.
Pro turisty jsou přístupné dvě oblasti tzv. malých Tsing, jejichž věže jsou nízké a nacházejí se přímo u vchodu do parku, blízko řeky Manambolo a vesnice Bekopaka. K těm druhým, tzv. velkým Tsingám se musí jet sedmnáct kilometrů z Bekopaky. Zde věže dosahují výšky až padesát metrů. Tuto vzdálenost jsme překonaly jak jinak než na kole. Ostatní turisti se vozí džípy a většinou mají cenu dohodnutou už z Morondavy či Bela, resp. je tento výlet součástí celého putování po Madagaskaru za předem domluvenou cenu. Nepředpokládejte tedy, že byste se tam k někomu přidali, většinou mají auto plné nebo nasadí takovou cenu, že se vám protočí panenky.
V malých i velkých Tsingách je několik komerčních okruhů. Celé je to pojato jako labyrint, kdy se proplétáte v podstatě po Francouzi zbudovaných snadných ferátách a chodnících, můstcích systémem chodeb a jeskyní. Systém vás často zavede také na vyhlídkové plošiny, kde lze obdivovat krásu větrem, sluncem a deštěm obroušených špic věží a věžiček a občas zahlédnout skákajícího lemura. Všechny chodby a dokonce i jeskyně jsou vlastně botanickou zahradou, kde se proplétají různé druhy lián s kořeny, a vy si lámete hlavu, kudy si sem všechna ta flóra našla skulinku.
Vstup do národního parku byl jednou z největších položek, které jsme na cestě musely zaplatit. Je třeba uhradit jak vstup do parku, tak také průvodce. Za vstup na dva dny pro dvě osoby to bylo 74 000 Ar a sportovní okruh, který jsme si vybraly, pak 40 000 Ar.
Sportovní okruh můžeme doporučit zdatnějším a výšek se nebojícím jedincům. V malých Tsingách jsme například slaňovaly do osmnáctimetrové jeskyně, na jejíž dno jsme ani s čelovkou nedohlédly a kde nás sice průvodce jistil i seshora, ale moc jistý si při tom nebyl, navíc, když slaňoval za námi sám, chtěl ode mě jistit zezdola.
Do velkých Tsing se rozhodně vyplatí dojet, jsou impozantní. Skály a jeskyně střídá procházka savanou a opadavým lesem.
Navštívit park je nejvhodnější právě v červnu či červenci, protože v ostatních měsících zde teploty dosahují více než 40 °C.

Národní park Kirindy
Ještě jednou jsme překonaly řeku Tsiribihinu a vydaly se do dalšího národního parku, vzdáleného od Bela 48 kilometrů. Předchozích sto z Tsing nám dalo dost zabrat, ale na odpočinek nebylo možné pomyslet. A tak těch necelých padesát bylo pro mě dost utrpením. Tenhle úsek, i když nebyl o nic těžší než předcházející, mi dal na celé cestě zabrat asi nejvíce. Každý si prostě někdy tu krizi vybere. Od Kirindy jsme očekávaly oddych a pozorování většího množství endemitských rostlin a živočichů. Hned u vchodu nás přivítal první z nich. Malá šelmička, tzv. fosa se producírovala mezi bungalovy a dala nám znát, že tohle je její teritorium. Správci nás upozorňovali, že nemáme nechávat otevřené dveře a nic odkládat před bungalovem, a to ani přes den. Naše zásoby oblečení nebyly největší, šetřily jsme každý gram, abychom neplatily na letišti nadváhu. Musely jsme tedy hodně často prát. Červený prach a písek se zadíral do všech tělních otvorů a dres byl po dvou dnech nasáklý potem a červeným prachem. Nechala jsem tedy neprozřetelně svůj oblíbený bavlněný (!) dres na ramínku zavěšený podle mě dost vysoko. Po několikahodinové procházce jsem ho však našla rozervaný. Nejvíce asi fose zachutnala moje cyklistická vložka, tam byly díry největší… Jak říkám, Malgaši vždycky vědí, co vám radí.
Co je možné pozorovat v tomto období v Kirindy? Mimo jiné lemura rudočelého, sifaku Verreauxova a dalších šest druhů nočních lemurů, fosu – největší šelmu Madagaskaru, křečka velkého, galidii tenkopruhou. Různé druhy baobabů a dalších rostlin, jejichž jména jsem zapomněla ve chvíli, kdy je průvodce vyslovil.
V každém národním parku nabízejí i noční prohlídku, protože mnoho druhů lemurů je aktivních jen v noci. Chodily jsme s průvodcem systémem pravoúhlých pěšinek, třikrát jsme odbočily doleva a pak zase doprava a naprosto jsme nevěděly, kde jsme se nacházely. On však přesně věděl, kde je. Pohybovaly jsme se tiše, abychom zvířata nevyplašily, a aniž bychom něco zaslechly, průvodce najednou posvítil někam do koruny stromů a tam jsme se snažily spatřit lesknoucí se oči malých, maximálně deseticentimetrových lemurů myších.

Morondava a alej baobabů
Než jsme přijely do Morondavy, musely jsme zákonitě projet okolo asi jedné z největších atrakcí – aleje baobabů královských. Tenhle druh baobabu roste na celém Madagaskaru už jen tady a je velmi tristní vidět v podstatě pomníky třistaleté minulosti. Nové semenáčky totiž na políčkách s vodní rýží, kterou pod nimi Malgaši pěstují, nemají vůbec šanci zakořenit. Strávily jsme pod jejich korunami s Ildi několik hodin, abychom nasály atmosféru dění na této tak známé trase. Jednak při příjezdu do Morondavy a pak jsme si ještě udělaly zvláštní výlet, abychom nafotily vycházející slunce. To se nám bohužel nepodařilo. I když jsme vyrazily před svítáním, urazily jsme v písku šestnáct kilometrů až za hodinu, a to už bylo slunce hodně vysoko. Pro ty romantické fotografie si sem budeme muset zajet asi ještě jednou…
S pousmáním jsme pozorovaly vazahy, jak přijeli džípem, sotva vylezli z auta, cvakli párkrát foťákem, aby měli splněno, a ujížděli dál vstříc další turistické atrakci…
Nás bavilo pozorovat cvrkot domorodců projíždějících na sarety, ženy krásně se nesoucí a nesoucí na hlavách věci všelikého druhu či děti bezstarostně si hrající pro nás úplně ne snadno pochopitelnou hru.
Cestou do Morondavy jsme ještě zavítaly do malého zooparku, kde jsme si mohly prohlédnout některé druhy zvířat Madagaskaru z blízka a pěkně pohromadě.
Při prvním průjezdu Morondavou jsme si všimly cedule s českou a malgašskou vlajkou. Zajímalo nás, co se za ní skrývá a koho až sem na druhou stranu zeměkoule osud zavál.
Mělo to být osm kilometrů směrem zpět k aleji baobabů u jezírka Lac d´ Or. V restauraci s přilehlými bungalovy nás přivítala Chantal Hlavničková. Seznámili se s manželem na vysoké škola ve Vilniusu, kde také oba dnes žijí. Teď tu byla na prázdninách. Vyprávěla nám svůj života běh, a s jakými těžkostmi se potýkají jako smíšený pár.
Morondava pro nás znamenala také odpočinek, relaxaci na místních bělostných plážích, kde jsme sbíraly síly na více než dvacetihodinovou jízdu taxi-broussem. I když pláž v Morondavě není zrovna ta, kam by se jezdilo za mořem. Je totiž v období dešťů sužována cyklony a řeka vlévající se zde do moře tu za odlivu vytváří různé meandry a malá jezírka s bahnitým podkladem. Ta je nutné poměrně dost daleko přecházet. Lepší pláž je ve vesnici Kimony, která je vzdálená asi deset kilometrů od Morondavy. Tam jsme pozorovaly Malgaše, jak loví ryby na tradičních pirogách se čtvercovými plachtami, které se nemohou pohybovat proti větru, chlapce, jak honili obruče, což je zde oblíbená dětská hra, či zpívající děvčata, jež při tom tančila jednoduchý malgašský tanec.

 

Cesta taxi-broussem
Na tuhle část cesty jsme se opravdu netěšily. Věděly jsme, že cesta z Morondavy je samý kráter a že do Miandrivaza pojedeme maximálně padesátikilometrovou rychlostí. Kdo jste někdy cestoval po zemích třetího světa, víte, o čem mluvím. Na třech sedadlech sedí více než šest pasažérů, kteří mají na klíně většinou buď děti nebo pytle s proviantem. Do minibusu se leze i okýnkem, často jsou otevřené zadní dveře, na kterých visí dalších několik lidí. Představa, že budeme absolvovat dvacet hodin střídavě na jedné půlce zadku, nás opravdu děsila. Určitě se na takový způsob cestování dá zvyknout a mnozí ostřílení cestovatelé by se nad našimi obavami pousmáli, ale napoprvé jsme se našeho evropského pohodlí nějak nechtěly vzdát.
Měly jsme tak trochu štěstí, cestovaly jsme totiž s francouzskou rodinou, která znalá místních poměrů, si zaplatila dalších pět míst navíc. A tak se první půlku cesty oba naše zadky mohly rozvalovat na celé jedné sedačce. Po jejich výsadku v Miandrivazu jsme si mohly ukodrcaná tělíčka dokonce položit. Na Madagaskar opravdový luxus. V Antsirabe to ale začalo. Musely jsme hlavně přeskočit do jiného taxi-broussu, což jsme nejdříve nechápaly, ale pak když jeden z Malgašů pořád něco zuřivě gestikuloval, přenesly jsme všechny naše věci do dalšího vozu, který už byl ale po zuby naplněn. Klid, úsměv a naprostá vyrovnanost Malgašů, když řešili tísnivé a tísnící okamžiky v taxi-broussu, nás odzbrojovaly. A tak nezbývalo než ty tři hodiny do Antananariva vydržet.
Cesta taxi-broussem byla ale proti následujícím třem dním strávených po letištích procházka růžovým sadem. Díky dvouhodinovému zpoždění letu už z Antananariva jsme totiž nestihly v Johannesburgu let do Evropy.
Když jsem se znovu po letištních útrapách objevila na ruzyňském letišti a zdravila pomalu každého, koho jsem potkala, a viděla ty nechápavé výrazy, proč proboha zdravím úplně neznámé lidi, pochopila jsem, že už jsem zase zpátky v evropské anonymní realitě…

 

***blok
Praktické informace
Víza
Lze koupit při příletu do Antananariva přímo na letišti, zde však 60 eur, je možné také si dojet pro víza na ambasádu do Vídně, kde je to za 50 eur, ale myslím, že cesta a čas strávený na ní 10 eurům opravdu neodpovídá.
Mapy a průvodce
Madagaskar, Comoren, 1:1 200 000, Reise Know-How Verlag, www.reise-know-how.de, lze zakoupit v KIWI, Světě map a průvodců, Jungmannova 23, Praha 1
Morondava č. 7, 1:500 000, Sarintanin´i Madagasikara, koupily jsme ji v Antsirabe v katolickém knihkupectví
Bradt, Madagascar z roku 2008
Letenky
Na Madagaskar létají tyto společnosti: Air Madagascar, Air France, Corsair a South African Airways, my jsme využily služeb posledně jmenované, která létá z Frankfurtu, ostatní létají z Paříže, letenka do Frankfurtu s ČSA vyšla na 4500 Kč, z Fr. do Antananariva přes Johannesburg na 25 590. S ostatními společnostmi vycházela letenka jen z Paříže na třicet tisíc korun. Velmi do této destinace záleží na roční době. Nejdražší letenky jsou v říjnu a listopadu. Doporučujeme zajistit si všechny lety u jednoho operátora.
Signál a spojení s domovem
Madagaskar, přestože je to jedna z nejchudších zemí světa, byly oblasti, ve kterých jsme se pohybovaly, pokryty signálem, bez signálu jsme byly např. v údolí řeky Tsiribihina, cena SMS je 9 Kč, cena odchozích hovorů 45 Kč, příchozích 35 Kč, operátory jsou pak společnosti Celtel, Orange a Telma. Vysílače působí mezi chýšemi, kde většinou není elektřina, není zavedena voda atd., dost kuriozně.

Nejvhodnější doba pro cestování na kole

Červenec, spren, září, kdy teploty pohybují přes den podle oblasti od 19 – 30 °C. Nevýhodou je krátký den. Nejvhodnější doba pro pozorování zvířat a vegetace je v říjnu a listopadu, ne však pro jízdu na kole, je tam příliš velké teplo. Jste-li však teplomilové, pak jsou tyto měsíce vaše…
Délka trasy
cca 860 km, na kole jsme strávily 13 dní, celkově pak 28 dní
Webové stránky
http://baobab.zivly.cz, http://vesmir.msu.cas.cz/Madagaskar
Příklady cen
1 euro je cca 2500 Ar, 100 Ar je cca 1 Kč, 2500 Ar je 25 Kč (červenec 2008)
Ubytování – hotely a bungalovy (ceny za osobu a noc) Antananarivo 15 000-30 000 Ar v ostatních městech od 5000-10 000 Ar
Trajekt přes řeku Manabolo 5000 Ar
Vstup do NP Kirindy na tři dny 15 000 Ar, denní prohlídka na dvě hodiny do pěti lidí 4000 Ar, noční pak 6000 Ar
Večeře v Belo sur Tsiribihina 8000 za os., v Morondavě ve francouzské restauraci 10 000 Ar.
Mapa 11 300 Ar
Připojení k internetu 60 min. 2000 Ar
Balená voda 1500-2000 Ar, pivo 2000-3500 Ar (v hospodách), džus 3000 Ar
Doporučené ubytování
Antananarivo – hotelsabirali@yahoo.fr, tel. 261 202 262 152,
Tsingy de Bemaraha – L´Olympe du Bemaraha, www.olympedubemaraha.com, olypmpedubemaraha@yahoo.fr
Morondava – Bungalovy Lac d´Or, Morondava 619, Rozier Chantal Hlavnickova, chantal.rozier@yahoo.fr
Andraikiba – Antsirabe – Hotel Dera, hotel-dera@yahoo.fr, mob. tel. 033 11 928 08
******

text Slávka Chrpová
foto autorka a Ildikó Šárfická